Dnes jsme naslouchali jednomu z nejkrásnějších evangelijních úryvků vůbec, podobenství o marnotratném synu.
Toto podobenství se dá číst z různých úhlů pohledu.
Pokud si vezmeme jako červenou nit postavu otce, ta bude vypovídat o nekonečném a něžném milosrdenství Božím a nepřímo rovněž o tom, jak by se měl chovat ten, kdo zde na zemi představuje tohoto odpouštějícího Otce (služebník smíření).
Jestliže si vezmeme jako vodící nitku postavu staršího syna, podobenství nás učí, jak by se neměli chovat „ti jiní“ v církvi, spravedliví, pravdiví, nebo ti, kdo jsou za takové považováni, vůči těm, kdo se spletli a chybovali.
Když se chytíme jako vodící čáry postavy mladšího syna, podobenství nám popisuje příklad cesty ke smíření.
Úmyslem liturgie je, abychom ji vnímali právě v tomto posledním světle; ve druhém čtení k nám skutečně dolehlo zkormoucené pozvání Apoštola, které říká: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“
Nacházíme se v samém středu postní doby, která je příhodným časem k obrácení, a církev nám dnes nabízí katechezi o svátosti smíření; chce, abychom dospěli až k Velikonocům očištění, a proto nám představuje výsostnou cestu takového očištění.
V podobenství se hříšník obrací přímo k Otci a říká: „Zhřešil jsem!“; ale už Pavel ve druhém čtení uvádí do tohoto rámce dějinné zprostředkování ze strany Krista a svátostné zprostředkování ze strany církve: „A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám (tedy apoštolům, církvi) službu, abychom hlásali toto usmíření.“
V tomto světle se může podobenství o marnotratném synovi jevit jako „svátost smíření v akci“, s vyznáním zařazeným doprostřed („Otče, zhřešil jsem!“) a rozhřešením na konci („Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“).
Zpověď je svátostí procházející krizí; jeden z teologů ji označil jako „krizi identity“, protože křesťan stále více a ostřeji zakouší nedostatečnou schopnost této instituce přenést osobní zkušenosti člověka s hříchem a odpuštěním ze strany Boží.
Čím je tato krize zaviněná? Mluví se o úpadku citlivosti a smyslu pro hřích („Největším hříchem dnešní doby je to, že lidé vůbec ztratili smysl pro hřích,“ řekl papež Pius XII.).
Jedna z oblastí, v níž se pociťuje největší potřeba nových zkušeností, která by rozvinuly zpovědní praxi, se vztahuje ke „smíření více kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením“.
Taková praxe společné svátosti smíření se podle nového rituálu předpokládá pouze v obtížných situacích (nedostatek kněží, bezprostřední nebezpečí smrti).
Je zapotřebí pracovat na přípravě příchodu dne, kdy - stejně jako tomu bylo ve starověké církvi - to bude možné i z pozitivních důvodů, tedy kvůli konkrétnímu vyjádření společenského charakteru smíření, abychom stáli před Bohem jako litující a pokorní bratři, kteří společně prosí Otce za odpuštění a odpouští si také navzájem.
Bůh má rád množné číslo: Zhřešili jsme!
Má rád sborové vyznání celého svého lidu; neustává v jeho opětovném připomínání už od dob proroků (srov. Bar 2,12; Dan 3,26n) a nám ho předal v podobě modlitby „Otče náš“: „Otče náš... odpusť nám naše viny...“
Existují viny - zvláště ty, které vycházejí z opomenutí - za které musí společenství křesťanů žádat odpuštění veřejně před světem jakožto celá komunita.
Nic tak dobře nenapomůže usmíření se světem jako právě tyto sborové liturgie, v nichž církev ve svém lidství na sebe vezme odpovědnost za omyly a hříchy, které poznamenaly její historii, a tím zabrání tomu, aby bylo Kristovo jméno „naší vinou rouhavě pronášeno pohany“ (Řím 2,24).
To, co se tedy po nás žádá, je tvořivá poslušnost: poslušnost, tedy žádné podivínství, výstřednosti, novinky pro novinky, ale spíše ochotu přijmout s vděčností církevní nařízení, v tomto případě ta, která jsou obsažená v novém rituálu svátosti smíření, a využívat všech možností, které nabízí (a není jich málo).
Tvořivá či duchovní, protože jako základní poslušnost stále zůstává ta vůči Duchu Svatému a Božímu slovu, která se nedá uzavřít do žádného rituálu, ale chce vést kupředu svou církev.
Stojí za povšimnutí připomenout, že církevní normy upravují smíření jakožto svátost, ale nijak nevylučují jiné formy nebo možnosti odpuštění hříchů (eucharistie, modlitby, naslouchání Božímu slovu, almužna, atd.).
Jedná se o nařízení, která mají sloužit celé církvi, nemohou se však věnovat mimořádným případům.
Podstatné je chápat a zachovávat požadavky a obavy, které inspirovaly církevní praxi.
Když nechceme dělat ze svobody „plášť zakrývající naši špatnost“ (srov. 1 Petr 2,16), pak to ve vztahu ke svátosti smíření znamená nedělat méně, než je požadováno, ale více; požadavky církve zde jistě budou, nemají však vést k vlažnosti a nedbalosti, ale k zanícenosti.
Obnova svátosti smíření tedy ještě nedospěla ke svému cíli, přesto je ale možné pozorovat, jaká to je cesta, po níž si Duch Svatý vede církev.
Pokusme se proběhnout - nebo předběhnout - tuto cestu skrze ducha proroctví: jak bude vypadat svátost smíření obnovená Duchem?
Pokud bude zpověď vnímatelná jako život, který ji vyvolává, a ne jako pustý rituál, bude to skutečná změna.
Ke zpovědi budeme přicházet, protože nás osvítilo Boží slovo a ukázalo na náš hřích, protože Duch nám dává zakoušet potřebu opět obnovit přátelství s Bohem, které jsme zranili, vkládá nám do srdce synovský vztah k Otci, který v nás už velmi dlouho probouzí volání: „Otče, zhřešil jsem!“
Nebude to už povinnost anebo zvyk zpovídat se, ale naše potřeba.
Vztah vyznání-odpuštění se nedá chápat mechanicky; jde o životní proces; smíření může klidně nastat i před samotnou zpovědí (někdy zakoušíme, že se to tak děje), ještě dříve než přistoupíme ke zpovědníkovi, když se v srdci zrodí rozhodnutí.
Stačí, aby osoba přijala všechny požadavky takového „duchovního“ odpuštění, včetně toho, že má v případě závažných vin vyhledat potřebné zprostředkování církve, hned jakmile je to možné (marnotratný syn byl již usmířený, když se rozhodl vstát a jít k otci).
Kdo díky milosti Boží není zatížený těžkými hříchy, ať kvůli tomu dlouhou dobu neopomíjí zpověď, poněvadž víme, že se závažnost hříchu poměřuje spíše láskou a vlastním povoláním jednotlivého člověka, než jeho povahou.
Na druhou stranu je však pravidelné zpytování, otevření vlastního svědomí a vyznání před Bohem nezastupitelným prostředkem a ochranou před možným postupným pádem do vlažnosti a duchovní necitlivosti.
Obnovená svátost smíření září jako velikonoční svátost, a to z dvojího důvodu: za prvé, protože pro člověka jde o malý „exodus z Egypta“, o cestu, která přivede starého člověka k oblečení nového člověka; za druhé pro Krista, protože využívá plodů svého spásného utrpení.
Obnovená svátost smíření se zdá být výsostnou svátostí vnitřního uzdravení („uzdravovat nalomeného ducha“), která obsahuje také uzdravení paměti, tedy potlačení „špatných“ vzpomínek, které jsou jako jizvy, které nám zůstaly po vlastním nebo cizím hříchu a nedovolují Boží lásce svobodně pronikat do našeho srdce (roztrpčení, neobdržená nebo nepřijatá odpuštění, hluboká duchovní traumata atd.).
I služebník svátosti - zpovědník - se jeví v novém světle: už to není soudce bratra, který vynáší rozsudek, byť ve jménu církve, ale lékař duchovního uzdravení, či lépe „přítel Ženicha“, který napomáhá obnovit vztah lásky, který byl ohrožený situací hříchu.
V dnešní době existují konkrétní příležitosti a možnosti vysluhování svátosti smíření „charismaticky“, tedy jako daru, jako zkušenosti Ducha v jeho specifickém ražení toho, kdo očišťuje a obnovuje synovský vztah s Bohem, kterého je svědkem a tvůrcem.
Prožívat svátost charismaticky (duchovně) je také tím nejlepším způsobem, jak ji vnímat jako ryze lidskou a osvobozující zkušenost, bez jakéhokoli chorobného nebo úzkostného nádechu.
„Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem!“: to si řekl marnotratný syn a hned se zvedl a vydal se na cestu.
Udělejme to i my: ani není zapotřebí jít do nějakého vzdáleného kraje, všichni jsme vzdálení, všichni hřešíme sedmkrát, nechme se tedy usmířit s Bohem skrze Krista a církev.
Letošní Velikonoce pak pro nás budou krásnější, budou to skutečné Velikonoce vzkříšení.
