Polní Voděrady se poprvé připomínají v roce 1088 jako majetek vyšehradské kapituly, v roce 1359 jsou vzpomínány jako majetek sázavského kláštera, v jehož držení zůstaly do roku 1547. Tvrz zřejmě vystavěl první světský majitel Voděrad Jan Zikmund Myška ze Žlunic po roce 1569, neboť když majetek získal v roce 1577 jeho syn Jaroslav, tvrz byla již obývána. Od roku 1594 se zde střídá několik majitelů, až Voděrady koupil v roce 1642 Jan Burián Slavíkovec ze Slavíkova. Ten nechal podle některých pramenů vystavět západně od poplužního dvora a bývalé tvrze, která později beze stopy zmizela, nový barokní zámek, který má být jádrem dnešní stavby.
Podle stavebně-historického průzkumu však tato teze nebyla jednoznačně potvrzena - pravděpodobně šlo jen o barokní opravu staré tvrze a nová výstavba nebyla existující. Po smrti Jana Buriana odkázala jeho manželka panství synovi z prvního manželství, Františku Albrechtovi Mauricovi z Mohrenburgu. Jeho potomci v Polních Voděradech sídlili do roku 1736, kdy ho ve veřejné dražbě koupil František Ignác Bukovský z Hustířan. Poté následovalo několik dalších majitelů, až statek v roce 1861 koupil Václav Ignác z Eisensteinu.
Pravděpodobně až za tohoto majitele vznikla podle výsledků stavebně historického průzkumu novostavba dnešního zámku a teprve nyní byla stará tvrz zbořena (dnes není známo přesné místo, kde stála). Výrazné úpravy se zámek dočkal na konci 19. století za Emericha z Eisensteinu, kdy byl zásadně zmodernizován a upraven v secesním slohu. K západní stěně staršího křídla bylo přistavěno křídlo nové s téměř čtvercovým půdorysem a vznikl nový vstup s balkonem v jižním průčelí.
Vnější fasády zvýraznily římsy, okna byla oddělena plochými pilastry zakončenými bohatě zdobenými korintskými hlavicemi a opatřena nadokenními i podokenními římsami. Střední osa zámku byla nad balkonem zvýrazněna štítem s erbem Eisensteinů. V interiéru vynikal zejména velký sál v prvním patře, z něhož byl přístup na balkon. Po smrti Emericha z Eisensteinu zámek patřil jeho potomkům až do roku 1945, kdy ho stát na základě tzv. Benešových dekretů zkonfiskoval Karlovi z Eisensteinu, poslednímu majiteli z tohoto rodu.
Poté zámek sloužil potřebám obecního úřadu a k bytovým účelům. V osmdesátých letech byl zámek převeden Okresnímu stavebnímu podniku, který ho prodal do soukromých rukou. Následně se v seznamu majitelů objevují jména významných osobností spojených s hřebčínem Kladruby nad Labem, včetně několika majitelů srbského původu a dalších.
Mezi významné majitele patřili mimo jiné ruští či němečtí rytíři a šlechtické rody, až se v 18. století dostává do popředí rod Bukovských rytířů z Hustířan - František Ignác Bukovský a následně František Ignác Bukovský rytíř z Hustířan, kteří v roce 1739 převzali zámek. Jím vedené rody a jejich následníci ve zdejší krajině zanechali hlubokou stopu v místní historii i architektuře.
Seznam ředitelů hřebčína Kladruby nad Labem a dalších správců ukazuje, že zámek byl po staletí centrem společenského i hospodářského života regionu, a to až do moderní éry, kdy byl nakonec spravován různými správními orgány a soukromými vlastníky. Záznamy uvádějí jednotlivé majitele a období jejich správy, včetně období po 2. světové válce až do současnosti.
František Ignác Bukovský tak vstupuje do dějin jako významný majitel, který zámek získal ve veřejné dražbě v roce 1736 a jeho rod nadále figuruje v historických záznamech až do počátku 20. století. Jeho působení a následné dědictví se odráží v dalším vývoji objektu a v proměnách krajinného i architektonického rázu zámku v průběhu času.
Historické vrstvy a architektura zámku
Barokní zásahy na zámku a zřetelné secesní prvky z konce 19. století definují jeho dnešní vzhled. Střední osa byla zvýrazněna štítem s erbem Eisensteinů, což odráží vliv a čest rodinné tradice. V interiéru dominoval velký sál na prvním patře, z něhož byl přístup na balkon, a tento prvek se stal jedním z klíčových charakteristických rysů.
Historické dokumenty uvádějí, že pravděpodobně až za majitele Ernicha z Eisensteinu vznikla novostavba zámku a stará tvrz byla zbořena, i když stavebně-historický průzkum tento názor zpochybnil. Podle průzkumu šlo spíše o rozsáhlé úpravy než o kompletní nahrazení staré stavby.
Vnější i vnitřní prvky, jako jsou římsy, ploché pilastry a korintské hlavice, dotvářejí dekorativní identitu zámku a odrážejí mix architektonických vlivů, které se na místě potkávaly po staletí.
Majitelé a období správy
Seznam majitelů a ředitelů hřebčína Kladruby nad Labem uvádí proměnlivost správy a vlivů v jednotlivých obdobích, od 16. století až po moderní dobu. V textu jsou zaznamenána období mezi jednotlivými majiteli a jejich přínosy pro rozvoj panství a zámku.
- 1088 - majetek vyšehradské kapituly
- 1359 - majetek sázavského kláštera
- 1569-1577 - Jan Zikmund Myška ze Žlunic a Jaroslav
- 1594-1642 - střídání majitelů
- 1642 - Jan Burián Slavíkovec ze Slavíkova
- 1736- František Ignác Bukovský z Hustířan
- 1861- Václav Ignác z Eisensteinu
- 1945- konfiskace Karlovi z Eisensteinu
Další majitelé a správci se objevují v pozdějších seznamech, až do současnosti, kdy byl zámek rekonstituován a využíván různými subjekty, včetně soukromých zájemců a veřejnoprávních institucí.
Současný pohled a dedikace místa
Polní Voděrady a jejich zámek představují unikátní spojení historických vrstev a architektury, které odráží proměny regionu a společnosti v průběhu několika staletí. Záznamy o majitelích a stavebních úpravách ukazují, jak se zámek vyvíjel od tvrze po barokní a secesní rekonstrukce až po současné využití.
Historické prameny a průzkumy nadále poskytují podklady pro pochopení vývoje objektu a jeho vlivu na regionální identitu.