V úterý 26. září požehnal arcibiskup pražský Jan Graubner sídlo Arcidiecézní charity Praha v Londýnské ulici na pražských Vinohradech, které prošlo kompletní rekonstrukcí.
V přízemí objektu vzniklo nové Komunitní centrum sv. Anežky, díky němuž se charitní dům ještě více otevře veřejnosti.
Poděkoval všem, kteří se na náročném projektu podíleli, konkrétně městské části Praha 2, Magistrátu hl. m. Prahy a místní farnosti, jejichž představitelé se otevření zúčastnili.
„Rekonstrukce začala před válkou, před covidem a její průběh se nesl dlouhými útrapami.
Děkuji všem, kteří nám dopomohli dotáhnout dílo ke zdárnému dokončení.
Zrekonstruovaný pětipodlažní dům v Londýnské ulici se opět stává zázemím pro řadu charitních sociálních služeb.
Zpět se přestěhovalo také Centrum zahraniční spolupráce, které organizuje program Adopce na dálku® a další rozvojové programy v Indii, Ugandě, Zambii, Bělorusku a v dalších zemích.
Jeho ředitel David Flak při slavnostním otevření domu zdůraznil bezbariérovost celé budovy a vyjmenoval služby Arcidiecézní charity Praha, které se zde nacházejí: Pečovatelská služba pro seniory, Poradna Magdala, která pomáhá lidem zažívajícím násilí v blízkých vztazích, Poradna pro migranty pro uprchlíky, koordinační centrum Tříkrálové sbírky a nově také Komunitní centrum sv. Všem, kteří se na rekonstrukci podíleli, poděkoval také pražský arcibiskup Jan Graubner.
Připomněl, že Charita kromě pomoci dává důraz na mezilidské vztahy.
„Ježíš nás vede k tomu, abychom v každém potřebném viděli jeho samotného.
On nám nabízí pomoc, přijetí a odpuštění a chce, abychom je dávali dál.
“
V krátké modlitbě pak poprosil Pána, aby žehnal všem, kteří v domě budou pracovat a těm, kteří do něj budou přicházet, aby skrze charitní pomoc zakoušeli blízkost Boží lásky: „Bože náš, milosrdný Otče, ty jsi nás skrze svého syna Ježíše Krista pozval k účasti na své lásce.
Shlédni na ty, kteří se rozhodli poskytovat ochotně pomoc těm, kdo ji potřebují.
Sešli jim své požehnání, ať zde vládne duch pravého společenství, přátelství a pomoci.
Otec arcibiskup se poté zastavil v každé kanceláři, konzultovně, učebně i ve cvičné kuchyni, která je součástí Komunitního centra.
Žehnal prostory a promlouval s pracovníky Charity, kteří na setkání s ním v místě svého působiště čekali.
Arcibiskup Jan Graubner má k Charitě velmi blízko.
Po Sametové revoluci byl Českou biskupskou konferencí pověřen, aby v naší zemi obnovil její činnost.
Vyjížděl tenkrát na zkušenou do zahraničí.
Zdůraznil přitom, že chudým a potřebným lidem je potřeba nejenom jednorázově pomoci, ale zejména je učit, aby si uměli sami poradit ve složitějších životních situacích.
„Ve Francii mě tenkrát zaujalo, že jedním z hlavních projektů byla práce se sociálně slabými, kteří se učili hospodařit s omezeným rodinným rozpočtem.
Charita je učila plánovat, nakupovat potraviny a vařit.
To je užitečné i v této době u nás.
05. 01. zakončujeme Jubilejní rok, kterým jsme kráčeli s heslem Poutníci naděje.
Naděje svědčí o Boží přítomnosti, která nás učí vidět jinak, dál, hlouběji, s vírou.
Oslavili jsme příchod Pána Ježíše, který je mezi námi a chce s námi sdílet naše myšlenky, plány, starosti a radosti…
Přišel také proto, abychom ho neustále mohli mít mezi sebou, aby nám dával světlo, naději, dar porozumění - to, co s sebou přinášejí každé Vánoce (Ch. Lubichová).
Při pohledu zpátky si uvědomujeme, kolik jsme měli příležitostí cvičit ctnost naděje, abychom z ní mohli rozdávat světu, který ji tolik potřebuje.
Je na místě, bychom poděkovali Bohu za množství milostí, které v jubilejním roce štědře rozdával.
Kéž jsme i nadále lidmi naděje, vždyť jak říká papež Lev XIV.: Kristovo vzkříšení nás učí, že neexistuje příběh tak poznamenaný zklamáním nebo hříchem, aby ho nemohla navštívit naděje.
Žádný pád není tak definitivní, žádná noc není tak věčná, žádná rána není určena k tomu, aby zůstala navždy otevřená.
Končíme Svatý rok, ve kterém jsme se učili společně kráčet jako poutníci naděje, kterou je pro nás Ježíš Kristus.
S Kristem, naší nadějí, chceme kráčet i v následujícím roce.
Zesnulý papež František na začátku Jubilejního roku napsal: Dívat se do budoucnosti s nadějí znamená mít představu o životě plném nadšení, které je třeba předávat dál.
Chci vás pozvat k tomu, abyste se ve svých farnostech, společenstvích, v pastoračních a ekonomických radách, synodálních skupinkách i třeba nově vytvořených farních skupinkách zabývali aktuálními otázkami našeho pastoračního plánu.
Tam patří už z minulého roku: Katecheze a náboženská formace dětí, Příprava snoubenců a doprovázení manželů, Rozvinutí synodální praxe.
Letos pokračujeme v těchto tématech, ale přidáváme: Nadfarní či mezifarní spolupráci, protože všechny farnosti nejsou schopné plnit své úkoly samy.
Když mají například jedno dítě k přípravě na první svaté přijímání či jednoho biřmovance, nevytvoří z nich potřebné společenství.
To mohou vytvořit jen spojením s jinými farnostmi.
A poslední bod pastoračního programu se věnuje Péči o novokřtěnce.
Oslavujeme Svatou Rodinu Ježíše, Marie a Josefa.
Připomínáme si, že Bůh se stal skutečným člověkem, který přišel na svět v rodině jako každý z nás.
I když nepřestal být Bohem, stal se člověkem.
Vzal na sebe celé lidství nejen s jeho přirozeností, ale i s hříchem.
On je tím Božím beránkem, který snímá hříchy světa.
Proto přišel, aby zemřel jako smírná oběť a otevřel nám cestu spásy, aby nám dal možnost stát se Božími dětmi, vstoupit do Boží rodiny.
To je důvod k velké radosti.
Ježíš vyrůstá v rodině.
Svou přítomností rodinu posvěcuje.
Ukazuje její velikost a význam jak v řádu přirozeném, tak nadpřirozeném.
Rodina je základem společnosti.
Kde není rodina zdravá, není zdravá ani společnost.
Rodina je i základem Církve.
Dnes se mnoho mluví o krizi rodiny.
Řada mladých lidí už ani nemá představu zdravé rodiny, a proto nepočítají se založením rodiny vlastní.
Národu chybí děti.
Přibývá depresí.
Už za světové hospodářské krize v roce 1932 bylo řečeno, že hospodářská krize je jen důsledek mravní bídy.
Krize se nevyřeší půjčováním peněz a děláním dluhů, které budou splácet generace dětí a vnuků.
Kořenem krize je nedostatek lásky.
Bůh je láska, říká Písmo.
Život bez Boha je životem bez lásky a tím taky bez naděje.
Mnozí lidé myslí jen na sebe, hledají svá práva, své výhody.
Nestarají se o Boha, ani o druhého člověka.
Myslí na sebe.
Pak propadají samotě.
Pojem lásky je zdeformovaný.
Manželství nestojí na tom, že je mi s tím druhým dobře, ale na lásce, která hledá dobro druhého a je ochotná pro něho i přinášet oběť.
Láska se raduje, že může konat dobro a dělat druhého šťastným.
Součástí dnešní krize je nedostatek dětí, absence výchovy jak v rodině, tak škole.
Další generace už neumí budovat šťastnou rodinu a vychovávat děti, protože sami nebyli vychovaní.
Kdo tady může pomoci?
Především křesťané, kteří poznali lásku a uvěřili v ni, jak píše svatý Jan.
Záleží na nás, jestli jej přijmeme.
Tam, kde se snažíme nesobecky milovat jeden druhého, zakoušíme blízkost Boha, protože Bůh je láska.
Kdo má v sobě Boha, ten miluje.
Kdo nemiluje, Boha nikdy nepoznal, píše svatý Jan.
Bez lásky nemůžeme být věřícími křesťany.
V takovém prostředí zdravé lásky se nejlépe vychovávají děti.
U nás se většinou hodně dbá na hmotné zabezpečení dětí.
Ale dětem nestačí koupit drahé věci, je třeba jim dávat i drahý čas, aby mohly v rodině vyrůst v dobré lidi a křesťany.
Jak je Bůh veliký poznají děti nejlépe už v útlém dětství, když vidí při modlitbě pokorně klečet před Bohem svého velkého otce.
V rodině nejlépe poznají, jak odpouští Bůh, když jim rodiče nepřipomínají, co už jednou odpustili.
V rodině nejlépe poznají, jak žít pro druhého, jak dělat druhého šťastným, jak se radovat z úspěchu druhého.
V rodině se nejlépe naučí respektovat lidskou důstojnost, mít naději navzdory problémům, protože víra rodičů je učí důvěřovat Kristu a spoléhat na jeho rady.
Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí.
Tuto odpovědnost osvědčují především vytvářením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba.
Rodina je zvláště vhodným místem pro výchovu k ctnostem.
Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky každé pravé svobody.
Rodiče mají učit své děti, aby podřizovaly hodnoty hmotné a pudové hodnotám duchovním.
Rodiče mají také velkou odpovědnost za to, aby dávali svým dětem dobrý příklad.
Úkolem vychovatelů je stát se zbytečnými, jak říká stará moudrost.
Přeji vám, aby vás jednou děti nepotřebovaly, aby stáli na vlastních nohách jako zralí křesťané, aby vás pohled na ně naplňoval radostí, a děti na vás do smrti vzpomínali s vděčností.
I v tom je naděje.
Děkuji všem, kteří pomohou obnovit naši zem životem podle evangelia.
1. sv. ZnačkyAutorAdrien Mamadou Sawadogo 1Antoine de Saint-Exupéry 4Benedikt XVI. - Joseph Ratzinger 1Francisco Fernández-Carvajal 7Charlotte Grosseteteová 1Jan Pavel II. - Karol Wojtyła 1Jindřich Zdeněk Charouz 1Lucy Maud Montgomeryová 7Magnus MacFarlene-Barrow 1Malá sestra Annie Ježíšova 1Marie Magdaléna de Pazzi 1Martina Josífek Zelinková 1Milada Jiřina Burgerová 2Paola Bertoliniová-Grudinová 0Papež František - Jorge Mario Bergoglio 7Susan Margreiter - McQuie 1ThDr. Tomášek František 1Isabelle Meeus-Michielsová 1Hannah Whitall Smithová 1Kopecká Martina Viktorie 1Koudelka J. Vladimír OP 1Wedell-Wedellsborg Thomas 1Bonaventura Jiří Štivar OFMCap.
Potřebujeme ticho, abychom všechno probrali s Bohem, přijali jeho výzvy a nakonec mu všechno odevzdali.
Křesťanští manželé mají v Božím lidu své vlastní dary, které odpovídají jejich způsobu života a stavu.
Tato milost vlastní svátosti manželství je určena ke zdokonalování manželské lásky, posilování jejich nerozlučitelné jednoty.
Publikace o svátosti manželství přináší základní informace, které zpracoval olomoucký arcibiskup J. Graubner.
Text je bohatě doplněn fotografiemi, a kniha je tedy i vhodným dárkem.List věřícím o slavnosti Zjevení Páně v Roce eucharistieČtyři pohledy na olomouckou arcidiecezi.
Život arcibiskupa Jana Graubnera
Pastýřský list a jeho dopady na vyučování
Přinášíme plné znění pastýřského listu pražského arcibiskupa Jana Graubnera katechetům.
Drazí bratři v kněžské a jáhenské službě, milí katecheti a katehetky, učitelé náboženství a vedoucí společenství, rád využívám začátku školního roku, abych Vám poděkoval za Vaši důležitou službu v církvi.
Zároveň každému z Vás vyprošuji Boží pomoc do nového roku, a hlavně Vám přeji radost z Boha, která bude Vaší silou i nejlepším pomocníkem ve Vaší službě.
I když se Vaše zaměření trochu liší, pracujete na společném díle, které vychází z Ježíšova příkazu: Jděte, získejte učedníky, křtěte a učte.
Podle svatého Matouše to Pán řekl takto: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“
Náš první úkol je tedy vyjít, nečekat na ty, kteří přijdou nebo se přihlásí, ale aktivně získávat učedníky.
Křtít a učit nestačí, i když obojí je součástí našeho poslání.
Společně jsme zodpovědní za komplexnost.
Kdo učí, musí myslet na získávání i uvádění do společenství církve.
Kdo vede společenství, musí myslet i na vzdělávání.
Pokud jeho členové nemají vzdělávání jinde, nabídněme ho vedoucí společenství sami.
Podobně nestačí výuka náboženství bez uvádění do tajemství víry a života ze svátostí.
Naši svěřenci by byli ošizeni, kdyby náš přístup nebyl komplexní.
Vždy musíme brát vážně dané věk, prostředí, zázemí a stupeň osobní zralosti a respektovat svobodu, ale nikdy bychom neměli rezignovat na nabídku komplexní formace Evangeliem, kterou nabídneme sami, nebo ji zprostředkujeme.
Evangelium nepochopí, kdo nepřijme Ježíšovo myšlení.
Naučit se myslet jako Ježíš není snadné, ale jde o dobrodružství plné osobních zkušeností, které jsou více než zážitky.
I malé děti či mladí ve víře mohou získat zkušenost, že Bůh, který je Láska, není od nich daleko, ale miluje v jejich vlastním srdci, když oni dělají nezištný skutek lásky či odpuštění.
Tak mohou poznat, že když naslouchají Ježíši a nechají v sobě působit Boha, mění se k lepšímu i atmosféra mezi nimi.
Mohou zakusit Boží království v sobě i mezi sebou.
Jen kdo z vlastní zkušenosti pozná pravdivost a sílu Božího slova uvedeného ve skutek, může zažít úžas nad Boží velikostí a touhu pokračovat na cestě poznávání a budování přátelství s Ježíšem.
Sdílení duchovních zkušeností buduje společenství učedníků a vede k novému setkání s Bohem.
Když Emausští učedníci sdělovali svou zkušenost s Ježíšem na cestě, stanul mezi nimi.
Víra není jen věcí rozumu, ale především milosti a vztahu, který roste zkušenostmi.
Víra roste předáváním, proto patří k základní formaci učedníka i snaha dělit se o svou zkušenost a získávat další učedníky.
Pro děti to mohou být spolužáci či sourozenci a někdy i vlastní rodiče.
Také apoštolové po první zkušenosti s Ježíšem hned volali své bratry či kamarády.
Misie je přirozenou reakci na duchovní objev.
Naším úkolem je i výchova ve víře.
Naše víra musí být nakažlivá.
Proto musíme žít tak, abychom my sami měli stále aktuální zkušenosti s žitím Božího slova a mohli svěřence inspirovat bez ohledu na to, jestli se právě cítí věřící, nebo ne.
Víra je ze slyšení.
Nejen z informací.
Z našich slov i skutků musí vyzařovat radostná víra, která může zapalovat.
Kdo se vydává na cestu víry, nutně potřebuje duchovního průvodce.
Buďme připraveni naslouchat jejich otázkám i zkušenostem, aby se měli komu svěřit.
Při jejich hledání neodpovídejme jen poučkami, nýbrž nastavujeme zrcadlo Božího slova, třeba doplněného našimi zkušenostmi s Bohem či postojem církve, v němž najdou odpověď sami.
Buďme trpěliví a velkorysí, berme vážně situaci, v níž se nacházejí, ale nesnižujme laťku.
Mladí se nebojí velkých výzev.
Nechci příliš zasahovat do Vašich programů, ale přesto prosím, abyste ve všech rozvrzích dbali na budování upřímného přátelství dětí s Ježíšem a probouzení touhy líbit se mu, jednat jako on.
Pokud jde o vědomosti, u předškolních dětí dbejme alespoň na znalost modlitby Otče náš, protože tak mluví se svým Otcem náš přítel Ježíš, a modlitby k Matce Boží Zdrávas Maria.
Před prvním svatým přijímáním připravte děti na svátost pokání a zavčas proberte Desatero.
Neodkládejte téma hříchu a Božího milosrdenství až na pozdější dobu.
Absolventi základních škol a kandidáti na svátost biřmování mají mít náboženské znalosti alespoň na úrovni Katechismu pro mládež Youcat.
Znalosti nejsou všechno, ale počty praktikujících katolíků, kteří věří na převtělování či chodí ke kartářce nebo neznají cestu k duchovnímu uzdravení skrze svátosti a propadají beznaději, nejsou dobrou vizitkou naší práce.
Bratři a sestry, služba katechety, učitele náboženství a toho, kdo doprovází ke zralé víře, nám dává ohromnou příležitost přispět k pozitivní změně společnosti.
Každý z našich žáků může být začátkem nového řetězce nadšených misionářů.
Neztrácejme naději, že naše nasazení opravdu stojí za to.
A nezapomínejme, že ten, kterému patří všechna moc na nebi i na zemi, je s námi v každém okamžiku.