„Pokud chceme ve vědě postoupit dále, musíme opustit slepou uličku darwinismu.“ Tuto tezi dlouho zastávali mnozí křesťané a najdeme ji také v jisté knize, kterou ještě velmi nedávno, roku 2010, vydala Matice cyrilometodějská. Naštěstí jde ale o názor - alespoň v komunitě evropských křesťanů - stále menšinovější. Českou veřejnost se o tom soustavně snaží přesvědčit římskokatolický kněz, skaut, teolog, přírodovědec, přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. Je autorem četných knih a také častým hostem populárně naučných pořadů zvláště v rozhlase, v nichž opakovaně mluví o tom, že „darwinismus je jeden z velmi zdařilých pokusů, jak interpretovat evoluční dění“, a pokud ho vykládáme určitým způsobem, s náboženskou vírou nemusí být v rozporu.
Jak říká anotace, zvláštní pozornost je v knize „věnována třem zprávám o stvoření knihy Genesis a vztahu těchto textů k moderní vědě, jakož i současným oficiálním textům katolické církve souvisejícími s evoluční myšlenkou. Autor rekapituluje, co to podle něj vlastně je víra, co věda, jaká je povaha hmoty, jež má podle něj „na všech místech schopnost dát vznik života“. Jako stoupenec Darwina velmi odmítavě píše o kreacionismu: kreacionistická představa statického vesmíru je podle Váchy teologicky „hluboce nesprávná“, což je trochu troufalé tvrzení vzhledem k tomu, že dlouhé generace křesťanů ji za teologicky správnou a biblicky podloženou pokládaly (jednodušší je zřejmě přiznat, že svatá kniha křesťanů je mnohovrstevný text, který prostě různí lidé můžou interpretovat velmi odlišně). Dále se Vácha zabývá i tím, v čem se člověk liší od zvířat.
Priznává, že „u šimpanzů můžeme zaznamenat všechny vlastnosti, které obecně přisuzujeme lidem“. Velmi tradiční je jeho vyznání, že „příběh člověka bude pokračovat v jiném modu existence, zatímco příběh pampelišky či komára jeho smrtí končí“. Skeptik by se ale zeptal, proč jmenuje zrovna onen obtížný hmyz, jemuž krátký život přeje snad každý (člověk), a jestli by totéž se stejnou jistotou tvrdil třeba o psech či gorilách. Otázky, jak s evoluční teorií skloubit třeba představu o stvoření člověka (či něčeho jako „vložení lidské duše do zvířecího těla“) nebo prvotního pádu nechává spíše stranou - druhé z témat přitom inspirativně domýšlel teolog Josef Petr Ondok (1926 -2003) ve své knize Přírodní vědy a teologie a ze strany „materialistů“ například Robert Wright v publikaci Morální zvíře.
V souladu s většinou soudobých katolických teologů Vácha tvrdí, že Bible má pravdu, ale v jiném než přísně přírodovědeckém slova smyslu. Sympatické přitom je, že totéž přiznává i dalším textům, jež jsou označované jako fiktivní, například Letopisům Narnie C. S. Lewise a Pánu prstenů J. R. R. Tolkiena. Na druhého z autorů Vácha odkazuje často, nedávno základní principy „vyčtené“ z tohoto základního díla fantasy žánru velmi přímočaře aplikoval na současné poměry na české politické scéně a zvláště na jejího vrcholného představitele. Vácha několikrát cituje také G. K. Chestertona, o jehož detektivních příbězích analogicky k výše uvedenému říká, že jsou „hluboce pravdivé, přestože se v dějinách Británie nikdy nestaly“.
Jejich hrdina, britský katolický kněz Brown, má podle českého kněze „pochopení pro člověka s jeho iracionalitou, smyslem pro tajemno“. Zde si ale dovolím drobně polemizovat: to, co Vácha píše, platí jistě o celku Chestertonova díla, ale pro jeden jeho segment mnohem méně, a to jsou právě příběhy o otci Brownovi. Zatímco ve většině Chestertonových beletrických i nebeletristických děl je schopnost otevřít se existenci nadpřirozeného jevu znakem skutečné moudrosti, v jeho detektivkách naopak víra v zázraky charakterizuje materialisty a šarlatány, od nichž se Brown odlišuje tím, že on jediný si vždy vystačí se svým střídmým, věcným, nebojím se říct v dobrém slova smyslu vědeckým přístupem a zázraky nepotřebuje.
Vácha ovšem nejen že uznává sílu a - pokud použijeme klišé - „vnitřní pravdivost“ básnického (či spisovatelova) slova, ale sám k vystižení situace člověka ve vesmíru sahá k metaforickým obrazům jako „tančící skály“ nebo „diváci v lóžích kosmického hlediště i herci na jeho jevišti“. Tyto vize bohatě rozvinul ve svých předchozích textech a vrací se k nim i ve své nejnovější publikaci. Ta vrcholí vyznáním autorovy víry v důstojnost člověka a oslavou jeho tvůrčího potenciálu: „Věřím, že umění se může stát formou modlitby, a věřím, že i vědecké bádání se může stát modlitbou. Člověk, má-li být hoden svého jména, musí nutně vytvářet umění a musí se nutně věnovat vědě, z touhy po poznání, jak je vesmír okolo a vesmír v něm zařízen, a zároveň občas musí zaklonit hlavu, podívat se na nebe a ptát se po důvodech své existence a nechat v sobě rezonovat probuzené vědomí odpovědnosti. Věřím, že v umění i ve vědě je cosi božského a že intuitivní schopnost modlitby je součástí výbavy každého občana této planety. Židovství a křesťanství postaví člověka velmi vysoko a připomenou jeho velikost, že je obrazem Božím (Gn 1,27) i chrámem Božím (1K 3,16), připomenou jeho odpovědnost za svět a také to, že úkolem člověka je, aby ruku v ruce s Bohem dokončoval dílo stvoření. Kéž bychom zvedli tuto výzvu a víru, vědu i umění v sobě nechali jiskřit.
V jedné z oponentských recenzí, které jsou součástí Váchovy knihy, se o ní můžeme dočíst, že bude „průlomem do diskuse o úloze náboženství v životě člověka“. To je podle našeho mínění nadsazené tvrzení, pro které nenacházíme žádné argumenty. Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis například rozhodně není první kniha na českém či slovenském trhu, která by vztah vědy a víry pojednala v celkem střízlivém a smířlivém duchu: vedle zmiňovaného Ondoka jmenujme hlavně Johna Polkinghorna a Johna H. Brooka (první dva Vácha uvádí v bibliografii).
Na druhou stranu je ale dobré si připomenout, že přece jen žijeme v zemi, v níž mnozí vidí v každém křesťanovi bigotního primitiva (a to ani nemusí znát produkci Matice cyrilometodějské). Za takové situace je nutné být vděčný už jen za to, že existuje český duchovní, který má povědomí o současných přírodních vědách i jejich biotechnologických aplikacích a dokáže srozumitelně vysvětlovat svoje postoje. Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh?
Propojení křesťanské víry a evoluční biologie se může někomu zdát zvláštní, ne však Marku Orko Váchovi, který je doma v obou světech. Katolickým farářem je o víkendech na Moravě, přes týden pak přednáší na Karlově univerzitě o bioetice. Ptá se vás na to asi každý, ale jak jde dohromady být knězem a vědcem? Myslím, že je to trochu dědictví komunismu, že to lidem přijde tak zvláštní. Proč by ty věci měly být proti sobě? To je známá myšlenka brněnského rodáka Felixe Davídka: Nemůžu být dobrý teolog, pokud nevím, co se děje v umění a ve vědě. Věda je skvělý nástroj pro poznávání tohoto světa a pro prožívání věřícího člověka je důležitá. Není tam vnitřní svár? Naopak, propojení. Už Mistr Eckhart ve 13. století říkal, že věda, umění a náboženství jsou tři paprsky, které osvěcují skutečnost z různých stran.
Věda zkoumá svět měřitelna, svět, který mi pohne rafičkou přístroje. Když se podíváte na mistrovský obraz, věda vám dokáže říct, z jakého pochází století a jaké je složení použitých barev. Těžko už vám ale vysvětlí, proč ve vás ten obraz něco rozeznívá a proč ho vlastně považujeme za mistrovský. Stejně tak vám věda nevyřeší otázky kolem Boha, duše a andělů. Jsou to neměřitelné entity mimo hmotu, prostor a čas.
Jak se stalo, že jste se začal zabývat teologickými otázkami? Původně jste směřoval spíš k akademickému pohledu na svět. Nebo se pletu? Pocházím z tradičně věřící katolické rodiny. To by samo o sobě nemuselo být tak podstatné, důležité ale je, že ještě v totalitě jsem chodil jako kluk ministrovat ke Svatému Tomášovi v Brně, což bylo tradiční místo zdejších intelektuálů. Scházeli se tam filozofové, teologové, lékaři, biologové a odehrávala se tam setkání, která bychom asi dnešním slovníkem nazvali bytové semináře.
- Proč padla vaše studijní volba právě na biologii? Můj strýc byl profesor na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a také výborný motýlář, takže jsem s ním už jako malý kluk chodil v noci svítit na motýly a vedl jsem si sbírku. Díky tomu všemu jsem se dostal do úžasné společnosti brněnských vědců. Učil jsem se poznávat ptáky podle hlasu, kroužkoval netopýry, v Moravském krasu pomáhal s inventarizací drobných savců.
- Kdy u vás nastal ten okamžik, že jste se rozhodl, že budete věřícím člověkem? Nebo je to do velké míry důsledek tradice? Je velká iluze myslet si, že víra se dá zdědit. Tedy že věřící rodiče budou mít věřící děti. Někdy v patnácti až dvaceti letech si člověk musí sám položit otázku, jestli jsou hodnoty jeho rodičů ty správné, a kriticky se podívat i na jejich víru.
Na závěr poznámka o současné situaci - Vácha zůstává příkladem dialogu mezi vírou a vědou, a to jak v teorii, tak v praktické práci. Kněz, který působí ve farnosti Dubí u Teplic, P. Patrik Maturkanič, se stal rektorem Vysoké školy aplikované psychologie v Terezíně (VŠAPs) k 1. únoru 2026 a spojuje akademickou kariéru s duchovním působením. „Patnáct let působím v pohraničí, sloužím malému společenství a jsem tam šťastný. A tak se snažím to rektorování přijmout,“ říká k novému postu a dodává, že chce zůstat duchovním otcem pro farnost i pro univerzitu.