Profesor Tomáš Petráček, katolický teolog, historik a akademik, bilancuje tradiční názory uvnitř církve i akademické obce. Jako vědec kriticky zkoumá pojítka mezi modernitou a církví. Podporuje aktivní účast mladých lidí na formování inkluzivnější a humánnější společnosti. Ve veřejném prostoru má Tomáš Petráček tak trochu pověst „rebela“ uvnitř katolické církve. Tato nálepka ho provází kvůli jeho otevřené kritice a kritickému akademickému přístupu k dějinám církve a jejímu vztahu k modernitě.
Ne vnímám se jako rebel bez důvodu nebo chronický kverulant. Tato oddanost kritickému zkoumání dějin ho občas dostala do konfliktu s církevní hierarchií, některá jeho veřejná vyjádření vedla ke střetům s významnými osobnostmi, jako je kardinál Dominik Duka. Profesor Petráček však tvrdí, že jeho přístup je nezbytný a je v souladu s historickými požadavky církve na vědeckou přesnost, jak je formuloval papež Lev XIII. v 19. století.
Profesorova kritika současného spojení církve s konzervativními politickými silami, zejména ve střední a východní Evropě, vychází z obavy, že tato strategie odcizuje širší společnost a zejména mladší generaci. Při úvahách o vztahu církve k modernitě, což je téma v jeho vědeckém bádání, profesor Petráček zdůrazňuje probíhající boj mezi tradiční identitou církve a potřebou reformy. Upozorňuje, že církev stojí na rozcestí. Papež František se zaměřuje na změnu mentality církve - od udržování institucionální moci k podpoře skutečného společenství a důvěry - což profesor Petráček považuje za klíčové pro budoucí relevanci církve. Tato změna je však náročná, protože vyžaduje, aby církev opustila svůj tradiční hierarchický model ve prospěch participativnějších a inkluzivnějších postupů.
Na otázku, zdali existuje rovnítko mezi etikou a správností, profesor Petráček odpovídá didakticky: „Výuka etiky je složitá v tom, že samotná etika se dnes často tváří komplikovaně. Ve skutečnosti má každý z nás výborný nástroj, aby její principy pochopil. Profesor Petráček se stále seznamuje s rolí umělé inteligence ve vzdělávání, ale uznává její potenciál a etická dilemata, která přináší, zejména pokud jde o autorství a možný dopad na kognitivní schopnosti studentů. Zákaz umělé inteligence není podle profesora Petráčka efektivní řešení. „Rozvoj AI nezastavíme, musíme se spíše starat o její adaptaci ve výukových modelech, a hlavně dbát etického využití.“ Jedním dechem ale dodává, že v některých případech vzdělávací systémy možná budou muset přejít na tradičnější metody, jako jsou časově omezené osobní testy, aby studenti mohli skutečně prokázat své znalosti.
Při reflexi své cesty z rodných Hořic do Hradce profesor Petráček vysvětluje, že jeho směřování bylo často ovlivněno hierarchickou strukturou katolické církve, která funguje podobně jako vojenská organizace. „Kněz si sám úkoly nevybírá, když jsem dokončil studia a byl vysvěcen v roce 2005, bylo zkrátka potřeba univerzitního kaplana v Hradci Králové,“ vzpomíná. Toto prvotní přidělení do Hradce Králové jako univerzitního kaplana znamenalo začátek jeho dlouhodobé spolupráce s univerzitou. O dva roky později, když byla Katedra kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty UHK v krizi a potřebovala nové vedení, profesor Petráček tuto roli převzal. „Katedra procházela vnitřní krizí a potřebovala určité personální změny. Pod jeho vedením katedra prošla významnou transformací a růstem. „Když jsem převzal vedení, katedra nabízela jen dva bakalářské programy. Dnes máme kompletní spektrum studií, včetně bakalářských, magisterských a doktorských programů,“ poznamenává profesor Petráček s pocitem úspěchu. Dále zdůrazňuje silnou vědeckou a publikační činnost katedry, která přispěla k jejímu postavení na fakultě a univerzitě.
Vyrůstaje během pozdního komunistického režimu v Československu, profesor Petráček silně vnímal výhrady části společnosti vůči humanitnímu vzdělání. „Tehdy jsme slýchali podobné slogany jako znějí dnes: ‘To se vám to studuje, když my na vás pracujeme,’ který bagatelizuje hodnotu vzdělání,“ vzpomíná a upozorňuje na širší kulturní skepsi vůči intelektuálnímu snažení v té době, se kterou se se spolužáky vypořádávali s humorem. Když nás někdo častoval slogany typu: ‘To se vám to studuje, když my na vás pracujeme,’ odpovídali jsme sarkasmem.
Nebudeme-li přehlížet jeho rané kořeny, měl Petráček už od mládí hluboký vztah k historii jako klíčovému nástroji pochopení světa kolem sebe. Jeho motivace byla primárně osobní, zakořeněná v touze odhalit pravdy, které byly zakryty všudypřítomným pokrytectvím komunistického režimu. Jeho raná vášeň pro historii byla dále podpořena kulturním a národním duchem jeho výchovy v Podkrkonoší, oblasti hluboce spjaté s odkazem českého národního obrození.
Jak postupovala jeho akademická dráha, profesor Petráček zažil posun ve společenském vnímání humanitních věd, zejména v období po roce 1989 za vlády prezidenta Václava Havla. Při srovnání jeho světského univerzitního vzdělání a teologických studií profesor Petráček mluví zcela otevřeně. „Když jsem později nastoupil na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, ten rozdíl v kvalitě byl obrovský - najednou se mi Filozofická fakulta zdála jako Harvard nebo Oxford,“ říká. Jeho zkušenosti s teologií v zahraničí, zejména na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku, však nabídly odlišnou perspektivu. Zde nalezl úroveň akademické rigoróznosti a kvality výuky, která se vyrovnala nejlepšímu z toho, co zažil na světských institucích.
Profesor Petráček zdůrazňuje význam porozumění dějinám jako celku. Izolovat je do samostatných kategorií jako církevní, politické nebo vojenské není moc přínosné. Poukazuje na to, jak sekularizace a modernita ovlivnily různé společnosti, a poznamenává, že účinky těchto procesů nejsou napříč kulturami jednotné. „Ale i v podobných kulturách tyto procesy měly své odlišnosti, podívejte na vývoj Polska a České republiky, v obou zemích hrála náboženská identita důležitou ale jinou roli při formování národního vědomí a politických postojů,“ vysvětluje. V českém prostředí, na rozdíl od Polska, nemá dnes náboženské přesvědčení pro formování politických postojů mladé generace velkou váhu. Což je paradoxně podobné například kulturně velmi odlišné zemi, pro mladé Maročany je náboženství také jen velmi malá část vlastní politické identity.
„Oproti některým predstavám rozhodně neplatí ani to, že každý muslim rovná se zapálený zastánce Wahhábismu, fundamentálního islámu. Přestože je v českém prostoru obtížné diskutovat náboženství, obecná spiritualita má ve veřejném diskurzu své místo, i když to nemusí být na první pohled zřejmé. Profesor Petráček vnímá spiritualitu univerzálně a poznamenává, že duchovní zážitky a projevy lze nalézt napříč všemi kulturami, ať už v tradičních náboženských rámcích nebo v sekulárních kontextech. Česká spiritualita se v průběhu času vyvíjela, přičemž významné vlivy měly historické události a kulturní posuny. Spiritualita má dynamickou povahu, která, ač hluboce zakořeněná v tradici, se neustále přizpůsobuje novým kulturním a společenským kontextům. Nakonec profesor Petráček spojuje tato témata s prací své katedry, kde se studenti učí zkoumat a rozumět těmto složitým kulturním a duchovním dynamikám. Upozorňuje na významnost snahy vybavit studenty nástroji pro orientaci a interpretaci různorodých kulturních a duchovních krajin, se kterými se setkají jak v akademické sféře, tak mimo ni.
Profesor Tomáš Petráček pevně věří, že vyvažovat role vědce a učitele je nejen možné, ale i nezbytné, aby se akademik věnoval oběma těmto činnostem. Přiznává však, že tato rovnováha může být obtížná, zejména v institucích s vysokou výukovou zátěží, jako je pedagogická fakulta. Dalším výzvám čelí akademičky, zejména ty s malými dětmi. Profesor Petráček navrhuje, že lepší podpůrné systémy, jako je dostupná péče o děti na pracovišti, by mohly přispět k vytvoření rovnějšího prostředí. „Když jsem byl mladý, hrávali jsme fotbal celé hodiny, jak se říká ‘do zblbnutí,’“ vzpomíná profesor Petráček a přibližuje život v malé sousedské komunitě. Tyto rané zkušenosti položily základy pro lásku ke sportu, která přetrvala i přes výzvy těžké nemoci v úvodu druhé dekády vlastního života. Jeho role na hřišti se v průběhu let vyvíjela, ale jeho preference pro kreativní aspekty hry zůstává jasná. „Víc mě baví útočná hra,“ přiznává a odhaluje soutěživého ducha, který ho provázel mnoha úspěšnými sezónami.
SKRYTÉ CITY SE PROBOUZÍ? 💌♥️ TICHO KONČÍ? 💞 #vztahy #tarot #motivace #love #vykladkariet #vzkaz
Přesto jeho zapojení do sportu přesahuje hranice pouhého hraní. Co začalo jako skromná iniciativa, se stalo živou součástí univerzitního života. „Krátce po příchodu do Hradce jsem založil fotbalový tým a ten funguje už téměř 20 let,“ vysvětluje profesor Petráček. Salaš, kdysi malé shromáždění studentů, dnes sdružuje různé sportovní týmy, včetně hokejového týmu, který soutěží v křesťanské amatérské lize.
Ptali jsme se také na názor na zapojení mladých lidí do společenského a politického života, jejich účast - nebo její nedostatek - a dopad ideologií. Tomáš Petráček vyjadřuje znepokojení nad zjevně klesající sociální aktivitou mladých lidí, zejména po pandemii COVID-19. Profesor Petráček se pozastavuje i nad dalším znepokojivým trendem mladých lidí, kteří ani nezvažují vysokoškolské vzdělání, protože ho považují za zbytečné plýtvání časem, a raději volí rovnou vstoupit na pracovní trh. Pokud jde o politickou angažovanost, věří, že by se mladí lidé měli více zapojit, zejména do voleb, protože jejich hlasy jsou klíčové pro formování veřejné politiky a vlády. Mladí lidé si musí uvědomit, že rozhodnutí, která se dnes činí, budou utvářet svět, ve kterém budou žít po celá desetiletí.
Profesor Petráček odmítá obvinění, že univerzity indoktrinují studenty určitými ideologiemi, a argumentuje, že univerzity jsou prostorem pro diskuzi a kritické myšlení, nikoliv pro indoktrinaci. Nakonec profesor Petráček doufá, že inspiruje své studenty k tomu, aby se stali aktivnějšími účastníky formování společnosti. Chce, aby si uvědomili, že žijí v historickém kontextu, který mohou ovlivnit, a že stojí za to usilovat o humánnější, solidárnější a otevřenější společnost.
„Žijeme v dějinách a dějiny se neustále vyvíjejí. Profesorka PhDr. Katolický teolog, kněz, církevní historik a akademik na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové (PdF UHK), kde působí jako vedoucí Katedry kulturních a náboženských studií. Od roku 2005 je univerzitním kaplanem a vikářem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové. Kněžskou seminář absolvoval v letech 2000 až 2005, včetně studia ve Fribourgu ve Švýcarsku, a byl vysvěcen v roce 2005 kardinálem Dominikem Dukou. Jeho akademická práce zahrnuje habilitaci na téma Bible a historicko-kritická metoda: Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. V letech 2010 až 2020 působil jako kanovník kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Byl také zapojen do procesu blahořečení Josefa Toufara. V roce 2018 obdržel formální napomenutí od kardinála Duky za kritiku kontroverzního kázání Petra Piťhy. Následně mu byl na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2023 ukončen pracovní poměr, což v důsledku vedlo k rezignaci děkana Vojtěcha Novotného. Je také kaplanem Křesťanského akademického klubu Salaš v Hradci Králové.