Česká Církev Křesťanská společenství je součástí širšího charismatického hnutí, které se v 60. a 70. letech 20. století rozšířilo téměř po celém světě a ovlivnilo řadu evangelikálních i katolických komunit. Charismatické hnutí vzniklo z úsilí křesťanů o obnovu a oživení ve svých sborech prostřednictvím důrazů převzatých z klasického pentekostalismu, a jeho vliv se postupně osadil v různých denominacích, včetně českých společenství.
Symbolický počátek hnutí bývá spojován s událostmi roku 1959 a 1960 v Los Angeles, kdy Dennis J. Bennett a jeho společenství zažili křest svatým Duchem a začali se modlit v neznámém jazyce; tento zážitek vyvolal širokou diskusi napříč denominacemi a médii. Podobné zkušenosti se objevovaly už dříve v nepentekostálních církvích, ale Bennetův případ vyvolal zvláštní pozornost a vedl k rozvoji nových společenství a struktur napříč světovým evangelikálním prostředím.
V Evropě se první evropská charismatická konference konala v Enkenbachu (Falcko) po pozvání Arnolda Bittlingera, německého evangelického faráře, a poté se hnutí rychle rozšířilo do většiny denominací. Během šedesátých a sedmdesátých let se charismatické hnutí rozšířilo do většiny nábožensky svobodného světa; jeho vůdci často spolupracovali s médii a snažili se vyrovnat s odporem některých denominací vůči změnám způsobeným novou zkušeností s Darem Božího působení.
Vliv hnutí byl zvláště silný i na katolické prostředí, kde začaly vznikat katolické charismatické obnovy, a to od Duquesne roku 1967, přes Notre Dame a klíčové postavy jako R. Francis Martin a Ralph Martin. Na Suenensovu přímluvu a podporu Druhého vatikánského koncilu reagovala římskokatolická církev otevřeněji a charismatická obnova začala získávat širší uznání. Dnes se podíl katolických charismatiků odhaduje na zhruba 11 % římskokatolíků.
Charismatické hnutí obohatilo evangelikály a často i katolíky o iniciativy a paracírkevní organizace; významným směrem byla podpora křesťanského sionismu a spolupráce s organizacemi jako ICEJ či YWAM, které rozšířily misijní a pastorační aktivity napříč denominacemi. Zvláště působivé byly Mezinárodní Pochody pro Ježíše; první z nich v Londýně roku 1987 a největší v São Paulu v roce 1996, které spojily miliony křesťanů.
Největší dopad v misijní oblasti má kurs Alfa, který vznikl v Londýně roku 1973 a byl transformován v roce 1990 pod vedením Nicka Gumbeela na kurs zaměřený na ne-křesťany. Tím se zrodil model pro neformální sdílení víry v kontextu běžných sociálních činností, který umožnil vytvářet smíšená společenství a postupně se rozšířil do mnoha denominací.
V kontextu třetí a pozdější vlny pentekostalismu vznikla neocharismatická hnutí, která zveličovala nový důraz na praktické projevy víry a sociální aplicaci víry do společnosti; tato vlna později ovlivnila i česká společenství. Původní charismatické jádro tak zůstalo ve svých enklávách napříč nepentekostálními církvemi a ve své menšinové formě v samostatných sborech a denominacích, včetně Církve Křesťanská společenství. Celosvětově se odhaduje počet charismatických křesťanů na zhruba 200 milionů; jejich identita vychází z důrazu na znovuzrození, osobní vztah k Bohu a autoritu Bible.
Charismatická víra klade důraz na křest Duchem svatým a na duchovní dary (glosolálie, výklad jazyků, proroctví, uzdravování a zázraky), a zároveň na misijní nasazení, modlitbu a vzájemné společenství. Z hlediska teologie nejsou velké rozdíly proti klasickému pentekostalismu; hlavní rozdíly spočívají v sociálním postavení, přístupu ke kultuře a ekumenickým vztahům, a v tom, že charismatičtí křesťané častěji neusilují o odchod z ostatních denominací, ale o obrodu a propojení s nimi.
Česká republika, a tedy i Ostravsko, byla ovlivněna tímto šířením: Křesťanská společenství jako české české evangelikální společenství vznikla na počátku 90. let a do devadesátých let došlo k jejich zapojení do různých ekumenických i mezinárodních sítí (Apoštolská církev, Vinice, Jednota bratrská a Dove). Různorodost místních společenství v Ostravě a po celé ČR je výsledkem odlišné recepce neocharismatických vlivů a různých cest jejich formování. Ačkoli mají kořeny v osmdesátých letech, Křesťanská společenství se od počátku devadesátých let profilují jako součást charismatického hnutí, přičemž se nadále vyvíjí a zkoumá vzájemné vztahy se staršími hnutími i novějšími směry.
V Ostravě se v současnosti kladou důrazy na misijní a pastorační aktivity, domácí skupinky, hudbu a uctívání, rodinný život a práci s dětmi, a na aktivní zapojení členů do života sboru. Křesťanská společenství Ostrava vyzdvihují význam biblického vyučování, vyznání víry Apoštolským vyznáním, a spolupráci s širší denominací prostřednictvím Českého evangelikálního svazu a dalších partnerství. Sbor je spravován kolektivem starších v čele s pastorem a klade důraz na aktivní zapojení členů, obdarování k sloužení Bohu a službě lidem.
Na teologické a praktické úrovni klade Ostrava důraz na to, že Boží záměr je doprovázen dobrovolnou odpovědností lidí, i na to, že hrdostí je křest ve svatém Duchu jako součást procesu znovuzrození; zároveň však vyzdvihuje, že křesťanská společenství nejsou uzavřenými komunitami, ale místy pro sdílení a obnovení víry napříč denominacemi.
tags: #historie #krestanskeho #spolecenstvi #ostarva