Dostáváme se k jádru Creda, k srdci naší víry, kterým bezpochyby je víra v Ježíše Krista. Jsou lidé, kteří se velice cítí křesťany, kteří velice v Boha věří, ale kteří mají ke Kristu daleko, on jaksi nepatří do jejich obrazu víry, což je ovšem ohromný malér, protože v jednoho Boha věří spousta lidí. Třeba Židé, Mohamedáni, muslimové. U některých primitivních afrických náboženství najdeme víru v jednu nejvyšší bytost, u náboženství východních to není tak jasné, protože jen u některých je Bůh osobní. Řada lidí se nehlásí k žádnému náboženství, ale vyznávají, že "něco" musí být, nebo, že "někdo" je. Skutečná křesťanská víra stojí a padá s vírou v Ježíše Krista, s kterou ovšem souvisí i pohled na celkovou situaci světa. Mezi člověkem a Bohem je "potrubí", které bylo poškozeno, ale ne vinou Boha, ale člověka. Tím se k nám nedostává pravá, čistá voda. Ale Bůh se rozhodl zachránit člověka. Jak? Doprostřed lidstva dal Ježíše, který se stal zdrojem čisté vody a tím nás zase plně napojil na Boha Otce.
My máme určité zkušenosti s Bohem, s Ježíšem, ale když to máme předat dál, tak narážíme na problémy. Jak vlastně vysvětlit, že v Ježíšovi je pravé lidství a božství. Jsou dva extrémy chápání Ježíše. První: Ježíš byl jenom Bůh a to lidství byla jenom taková rouška. A druhý extrém: Bůh je přece jenom jeden, Ježíš byl pouze dokonalý člověk, který nám toho o Bohu dost řekl, dost nám Ho přiblížil. Tyto dvě krajnosti přežívají. A jak to máme chápat my? Ježíš je někdo, kdo je na tom jinak než já a přece není úplně jiný než já, v tom smyslu, že by se mnou neměl nic společného. Je to tedy někdo, kdo má se mnou velmi mnoho společného, ale není na tom tak, jako já. Říkat, že Ježíš je jen člověk nebo Bůh je jednoduché, ale pochopit, že v Ježíši je jak lidství, tak božství je pravý výkon víry.
Domněnka, že zdůrazňováním "Ježíš je Bůh" nic nepokazíme, je mylná. My tedy máme věřit, že v Ježíši je neoddělitelně spojeno lidství a božství, ale nedělat z toho smíšeninu, boholidství jako novou podstatu. Poznání Ježíše čerpáme ze svého vnímání Boha. Ale to nemá být vše. Máme znát i trochu teorie. Smrt, ukřižování je důsledek hříchu, ale vzkříšení je vítězství nad smrtí, tím i nad hříchem a v tom spočívá naše vykoupení. Ježíš není bezmocný vůči zlu jako my. Má nad ním moc a má také moc nás od tohoto zla osvobodit. Ježíš se stal jedním z nás, aby s námi mohl komunikovat, a proto je Ježíš přístupný pro všechny lidi.
Situace po prvotním hříchu je srovnatelná se situací polárníků na odtržené ledové kře, kdy se vzdalují od základny a nemohou se dostat zpět. Jediná možnost záchrany může přijít ze základny. My jsme všichni na takové "kře". Všichni lidé se proto rodí daleko od "pevniny", v situaci hříchu. Do toho přichází Ježíš, aby zcela zásadním způsobem proměnil tento nepříznivý stav. Od toho okamžiku se lidé ptají: Kdo je to Ježíš Kristus? A křesťané odpovídají svým vyznáním.
Jména, významy a prameny Ježíše
Nejprve pro pořádek připomeňme, že Ježíš Kristus není jméno a příjmení. Ježíš - Jošua je běžné jméno v Izraeli. Kristus - Christos - Pomazaný - Mašijah - Mesiáš je pomazaný ne k nějakému úkolu, ale Pomazaný v absolutním slova smyslu. Mašijah - syn Davidův: pro Židy syn Davidův znamenalo víc než Syn Boží. Židé byli přesvědčeni, že jestli se mělo opravdu něco dobrého stát, muselo to vycházet z Boha. Tedy Ježíš - Mesiáš musel vycházet taky z Boha.
Židé neměli nadpřirozeno a přirozeno, ale to Boží a to druhé, co je proti němu. V evangeliu (L 3, 21- 32) máme při křtu Páně připomenuto jasné Boží vyjádření: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." Jenomže to, že je Ježíš Syn Boží, to je v jistém smyslu pouze opis skutečnosti. Nepohoršujte se nad tím, já hned vysvětlím proč to říkám. V pravém slova smyslu vztah otec - syn existuje na lidské rovině. Já jsem synem svého otce, v plném smyslu, to je jasné. Ovšem mluvit o Bohu jako o člověku, to už tak přesně nefunguje.
Ježíš je Syn Boží a Ježíš je člověk. Začneme od toho lidství. To neustále zdůrazňuji, protože nevidíme-li v Ježíši plně člověka, když v něm vidíme jenom Božího Syna, jenom Boha, pak se k jádru křesťanství nedobereme. Tam je třeba vidět toto obojí - zcela nezkráceně. To je vlastně jakési odmítnutí Starého zákona a nahrazení něčím novým. Oběti krvavé a nekrvavé - to byl vrcholný úkon starozákonní bohoslužby. A teď je tady řečeno: "Tohle Bůh nechtěl, tj. dals mi Bože tělo, stal jsem se člověkem." To, že se stal člověkem Ježíš, bylo víc, než všechny starozákonní oběti. Proč? Protože Ježíš říká: "Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli."
Protože tento Ježíš, kterého vidíme jako člověka, svou celou osobnost nasadil a vydal všanc zcela jedním směrem: aby plnil Otcovu vůli. A tohle udělal způsobem zcela jedinečným. Nikdo z lidí, ani ten nej-nej-nejhodnější, ten nej-nej-nejlepší neplní v tak absolutním rozsahu vůli Boží, jako Ježíš. A proto o něm můžeme říci, že je to Syn Boží, a sice jednorozený, protože toto Ježíšovo poslání je zcela jedinečné. V tom se mu nikdy nikdo nepřiblíží, to nijak nikdo takto nedělal.
Tím, že Ježíš splnil Otcovu vůli a splnil ji až k tomu obětování těla, až k tomu, že dal sebe samého, tím jsme my posvěceni. Může se vám tento pohled, který nabízím, zdát velmi neobvyklý - nezvyklý. Neodmítejte ho kvůli tomu. Spíše si vezměte list Židům a tu 10. kapitolu znovu čtěte a znovu o tom přemýšlejte. Je tu jedna věc, velice důležitá: abychom pochopili, že Boží vůle byla plně uskutečněna Ježíšem. Boží vůli můžeme poznat jenom na Ježíši Kristu.
Historické a teologické kontexty
Jestliže se člověk snaží pochopit, jak Ježíš smýšlel, jednal, jaký byl jeho postoj, jak uspořádal svůj život, začne chápat, co to je Boží vůle. Boží vůle je skutečně Boží, nemůže to tedy být něco, co my Bohu vnucujeme. Je to něco, co my jen s velikou námahou a po částech chápeme. Jestliže se vám bude zdát, že se to do vašeho obzoru nevejde, že takto jste vůbec nikdy nepřemýšleli a že nemůžete na nic přijít, bez roztrpčenosti to odložte. Možná, že se k tomu po čase vrátíte, on člověk nikdy nepochopí nic naráz.
Mezi prameny o Ježíši patří texty Nového zákona, zejména evangelia. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. a uvádí, že Ježíš byl z Nazareta, galilejský rabín a židovský reformátor. Zvláštním pramenem je, že Nový zákon vznikal z různých pramenů a některé příběhy obsahují historické nuance i teologickou interpretaci. Všechny tyto otázky vedly k christologii, nauce o Ježíšově božství a lidském těle, která byla klíčová pro rané křesťanství.
Chrystologie a vnímání Ježíše v kontextu ostatních náboženství
Ježíš je v křesťanství často chápán jako Bůh a zároveň jako člověk, a to v rámci hypostatické jednoty Krista, tedy jedné nedělitelné osoby se dvěma přirozenostmi. Ariánství a nestoriánství bývaly hlavními herezemi, které se s tímto učím musely vypořádat. Athanasius z Alexandrie hájil božství Syna a jeho spojení s Otcem proti ariánskému tvrzení, že Syn je stvořenou bytostí. Nestoriánství zase zdůrazňovalo rozdílné osoby uvnitř Krista, což bylo v rozporu s ortodoxií. Jakousi syntézu představuje hypostatická jednota Kristova, která je základem tradiční christologie.
Podle historických pramenů a liturgické historie, úvahy o Ježíšově božství a lidství ovlivnily i způsob, jakým se psal a interpretoval Nový zákon. Bible a další prameny ukazují, že Ježíš byl skrze svou božskou moc schopen odpouštět hříchy a konat zázraky, a že jeho oběť na kříži a vzkříšení byla klíčovým momentem záchrany lidí. Tato víra se promítla do kultury, teologie a mravních zásad západní civilizace.
Historie církve poctivě ukazuje vývoj dogmat a koncilů, které určovaly ortodoxní výklad Ježíše Krista, jeho božství a lidskou přirozenost. Zdroje ukazují, že křesťanství má kořeny v judaismu a že starý zákon připravuje půdu pro Mesiáše, který měl přijít a naplnit Zákon. Nový zákon pak uvádí, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel a Boží Syn, a že jeho oběť a vzkříšení otevírají cestu člověku k Bohu.
Praktické dopady a výzvy dneška
V konfrontaci s moderními proudy religiózní plurality a historickými reinterpretacemi je důležité držet se biblické christologie, která zdůrazňuje jak Ježíšovo lidství, tak božství a jeho jedinečnost jako Syna Božího. Tuto christologii potvrzují i starověké texty, otcové církve a teologické soustavy, které odmítají jak arianismus, tak nestoriánství a usilují o jednotu Kristovy osoby. V současnosti se křesťané setkávají s otázkami: Jak porozumět Ježíšovu vztahu k Otci a Duchu svatému? Jak tuto víru sdílet s lidmi různých náboženských kontextů bez redukce na pouhé moralizování?
Josef Nuzík, Vít Hušek, Prokop Brož, Piero Coda, Ľubomír Žák – Public Lecture (TRIERTIUM 2025 #10)
Vědomí, že Ježíš je Boží Syn a zároveň člověk, zůstává klíčovým prvkem poznání a vyznání. Vzniká z toho pochopení, že jen Bůh může dát život a jen Bůh může odčinit hřích; skrze Krista je řešen vztah mezi člověkem a Bohem. Tato náročná, avšak zásadní teologie se promítá do etiky: milosrdenství, odpuštění, pravda a odpovědnost k bližnímu jsou základními rysy víry, která se projevuje nejen vírou, ale i činy a skutečností zázraků a moci.
V době blížícího se konce světa se jednotlivci i komunity zaměřují na prorocká a eschatologická témata: Izrael a církev jako dvě hlavní okna k naplnění Božího plánu; vylití Ducha a obnovu komunity; a šíření evangelia po celém světě, které má být svědectvím pro všechny národy. Otázka zůstává: jste připraveni na setkání s Pánem? Pokání a víra v Ježíše Krista jsou cestou k odpočinku a světlu v temnotě současného světa.
Pokání a víra - jediné, co vede k záchraně, a to prostřednictvím modlitby a pokání, která vyžadují Boží působení. Modlitba za záchranu a víra, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží, otevírají cestu k novému životu.