Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava - je to hlava nade vším. Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje jeho sílu, jeho schopnost vždycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce. Kristus není ten, kdo by se nechal vláčet okolnostmi, nebo byl omezován nějakou mocí. Není nic, co by bylo vyňato z jeho vlády. Kdo je Bohu dražší, vzácnější než Kristus? Koho Bůh miluje víc než Krista? Není nikdo takový. O tom nejvzácnějším Božím je zde napsáno, že ho Bůh dal církvi. To ukazuje, jak se Bůh dívá na církev! Církev má svou hlavu, a tou je Kristus. Mimo něj žádná jiná hlava církve není - ani na nebi ani na zemi.
Toto je důvod, proč reformátoři nazývali papeže antikristem a římskou církev nevěstkou. Kristu je dána vláda nad církví. On je tou konečnou autoritou církve. Nejsou to katechismy ani vyznání víry, nejsou to koncily ani žádní lidé nebo cokoliv podobného. Je to Kristus sám. V církvi máme ustanovovat starší a diákony, ale hlavou je Kristus! Jemu patří církev. Nepatří lidem, nepatří vedoucím v církvi, a rozhodně nepatří světu. Je Kristova.
Jedineým, naprosto dostatečným, plně autoritativním, konečným a zjevným prostředkem jeho vlády v církvi je Boží slovo. Kristus vládne ve své církvi skrze Písmo a církev se podřizuje Kristu tím, že poslouchá jeho slovo, Bibli. Jakmile církev začne opouštět Boží slovo, opouští hlavu a to znamená, že přestává být Kristovou církví. Boží slovo musí být v centru, protože to ukazuje, že v centru je Ježíš Kristus.
Jak se pozná poslušnost Kristu? Zachováváním jeho slova (J 14,23-24). A to se týká jak jednotlivců, tak také církve. Boží slovo musí být tím nejdůležitějším, jak v našem osobním životě, tak také v životě naší církve.
První církev zůstávala v učení apoštolském (Sk 2,42), tedy v tom, co my máme zapsané jako učení Nového zákona. Židé v Beroji každý den zkoumali Písma a ověřovali si, zda je to tak, jak to káže Pavel (Sk 17,11). V Efezu Pavel učil Boží slovo každý den během polední pauzy v přednáškové síni filozofa Tyranna. „A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho Slovo (Sk 19,20). Koloským křesťanům Duch svatý přikazuje, aby v nich v plnosti přebývalo Boží slovo (Ko 3,16). Timotea Pavel nabádal k tomu, aby se (než Pavel přijde) ujal „předčítání, kázání, vyučování“ (1Tm 4,13). Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvěduj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Jan napsal mládencům, že jsou silní, protože v nich zůstává Boží slovo (1J 2,14). Petr říká křesťanům, že mají toužit po Slově právě tak, jako novorozenci touží po mateřském mléku (1Pt 2,2) a Jakub, nevlastní bratr Pána, připomíná rozptýleným věřícím, že mají v tichosti přijímat zaseté Slovo, které má moc spasit jejich duše (Jk 1,21).
Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista. Pamatujte na slova apoštolů a připomínejte si je. Držte se Božího slova. To je souvislé svědectví nejenom Nového, ale také celého Starého zákona. To je vyznání i život Kristovy církve. To je projev Kristovy vlády jak ve vašem osobním životě, tak v životě vašeho sboru.
Symbol hlavy a její význam v různých textech
Nejvýše položená část lidského těla; místo, kde je uložen mozek a smysly - zrak, sluch, čich a chuť. Hlava (heb. roʼš; řec. Rozdrcení nebo zhmoždění. V knize Kazatel jsou formou metafory popsány účinky stárnutí, které končí smrtí. ‚Rozdrcení zlaté misky‘ je popisem toho, jak při smrti přestane fungovat mozek, který je uložen v lebce připomínající misku. Smrt nebo zničení jsou vyjádřeny výrokem ‚rozbít hlavu‘. (Ža 68:21; 74:13, 14)
První biblické proroctví (1Mo 3:15) říká, že ‚semenu ženy‘ bude nejprve zhmožděna pata, ale potom toto semeno zhmoždí hadovi hlavu. Jak vyplývá z jiných textů, splní se toto proroctví tak, že Had, Satan Ďábel, bude uvržen do propasti, kde bude po 1 000 let v nečinnosti, a krátce nato bude navždy zničen v ‚jezeře ohně‘, ve ‚druhé smrti‘.
Pozvednout hlavu. Král David, který byl v pokoření a těžkostech skloněn, vzhlížel k Jehovovi jako ke svému štítu a jako k tomu, kdo ‚pozvedá jeho hlavu‘ a umožňuje mu mít ji opět vztyčenou. (Ža 3:3; srovnej Lk 21:28.)
Ve splnění Josefova výkladu faraónova snu faraón ‚pozvedl hlavu‘ vrchního číšníka tím, že ho vrátil do jeho dřívějšího úřadu. Ale ‚hlavu svého vrchního pekaře pozvedl nad něho‘ tím, že ho usmrtil. Požehnání, pomazání, přísahání. Hlava byla tou částí těla, na niž bylo vloženo požehnání. (1Mo 48:13-20; 49:26)
K lampě svítící na hlavu a k věnci půvabu na hlavě jsou přirovnány Boží přízeň, vedení a moudrost. (Job 29:3; Př 4:7-9) Na hlavu byl vyléván olej pomazání. (3Mo 8:12; Ža 133:2)
Ve svém Kázání na hoře Ježíš radil, aby si člověk, když se postí, ‚potřel hlavu olejem‘; bylo to proto, aby vypadal upraveně a nedával tak své odříkání okázale najevo pro veřejnou slávu. (Mt 6:17, 18)
Hlava Nazirejce byla pod slavnostním slibem a tuto skutečnost potvrzovaly jeho dlouhé vlasy. (4Mo 6:5, 18-20)
O hříších a proviněních člověka se říkalo, že dosáhla až nad jeho hlavu. (Ezr 9:6; Ža 38:4; srovnej Da 1:10.)
David oceňoval pokárání od spravedlivého člověka; označil je jako olej, jenž by jeho hlava nechtěla odmítnout. (Ža 141:5)
Když je nad ničemným člověkem vynesen rozsudek, říká se, že mu bude odplaceno tím, že zlo nebo trest přijde na jeho vlastní hlavu. (Sd 9:57; 1Sa 25:39; Jer 23:19; 30:23; Joel 3:4, 7; Ob 15; srovnej Ne 4:4.)
Představuje člověka. Hlava jakožto orgán ovládající lidské tělo někdy představuje také člověka samotného. Když Ježíš Kristus řekl, že „nemá kam složit hlavu“, myslel tím, že nemá žádné vlastní obydlí. (Mt 8:20)
Hlava jako symbol vedoucího postavení
Hlava Nazirejce a další významy slova hlava ukazují, že hlava může znamenat vedoucí postavení ve rodině, národě či církvi. Hlava rodiny je patriarchou; „hlava“ se používá i pro čelní postavení v lidu a ve shromáždění. (Sd 11:8; 1Sa 15:17; 1Kr 8:1; 1Pa 5:24)
V křesťanském sboru je Ježíš Kristus hlavou sboru, který se skládá ze 144 000 členů a je jeho „tělem“. Díky své nesmrtelnosti je Ježíš věčně živým členem sboru duchem zplozených křesťanů na zemi v jakékoli dané době, je s nimi v kontaktu a poskytuje jim všechno, co potřebují k tomu, aby mohli duchovně růst a sloužit k Boží slávě. (Ef 1:22, 23; Kol 1:18; Zj 14:1)
Stejně jako měl doslovný chrám svůj „vrchní kámen“ (Ze 4:7), tak je i Ježíš vrchním kamenem duchovního chrámu (Sk 4:8-11; 1Pe 2:7) a hlavou veškeré vlády a autority pod vedením Boha, který je Hlavou nade vším. (Kol 2:10; 1Ko 11:3)
Kristovo postavení jakožto hlavy sboru srovnává Bible s postavením manžela a jeho manželky, aby si manželské dvojice vštípily, že manžel musí poskytovat vedení, musí projevovat lásku a zájem, a že manželka musí v manželském svazku projevovat podřízenost. Teologická zásada nejvyššího vedení hlava vykonává Bůh jako Hlava Krista, a relativního vedení vykonává muž jakožto hlava ženy. To předkládá zásadu platnou v křesťanském sboru, totiž že žena by měla uznávat Bohem dané postavení muže tím, že na hlavě bude mít pokrývku, „znamení autority“, jestliže se ve sboru bude modlit nebo bude prorokovat.
Jiné významy slova hlava zahrnují vrcholy sloupů u svatostánku, vrcholky hor, keře či stromy i další konotace, které ukazují, že hlava představuje začátek a vedení, a že prvotní věci jsou v čele či na čele něčeho významného.
Kristus je hlava církve a její nejvyšší autorita; Ježíš bude vládnout při miléniu a ve věčnosti. Všechna studie, učení a kázání by měla vycházet z jeho slova a vést k tomu, že jeho jméno bude vyprošováno v modlitbách a požehnáních, které provází církev v jejím poslání světu.
John MacArthur: Ježíš, hlava církve
Toto vyznání a život Kristovy církve ukazuje na centrální postavení Božího slova a Ježíše Krista, a na nutnost udržovat Boží slovo v centru osobního i církevního života, aby Kristus skutečně vládl nad každou oblastí života věřících a jejich společenství.