Svaté délky představují specifický druh amuletu vztahující se k předpokládané přesné míře Ježíše Krista, Panny Marie, světce či k autentickým rozměrům sakrálních objektů. Nejstarší český doklad o délce Kristova těla pochází z iluminace Pasionálu abatyše Kunhuty z počátku 14. století. Přesná míra byla věřícími chápána jako zastoupení a zpředmětnění Ježíše Krista, Panny Marie, světců či kultovního objektu, disponovala tedy i stejnou mocí a silou. Amuletového charakteru ve smyslu ochrany proti všemu zlému, pomluvě, ohni, nepříznivému počasí, zejména bouřkám a krupobitím, nabyla délka Ježíše Krista nejpozději v průběhu 17. století.
V lidovém prostředí byly rozšířeny dvě základní formální podoby délky Ježíše Krista. První z nich byla součástí zobrazení Kristových ran a nástrojů jeho mučení, kde je naznačena ve zmenšeném měřítku, např. v délce křížku umístěného do rány na Kristově boku. Tyto obrázky sloužily jako domácí požehnání a byly nalepovány na dveře nebo umístěny do tzv. svatého koutu či vstupního prostoru. Druhý typ délky Ježíše Krista představují latě, provázky, papírové a hedvábné proužky, které byly popsány nebo potištěny modlitbami, magickými znaky a iniciálami a byly zhotoveny v domnělém měřítku 1:1. Jejich reálná délka se pohybovala v rozmezí 1,6-2 m. Svinuté pásky nosili lidé v podpaždí, kolem krku či na prsou, rodičky se jimi opásaly před porodem. Latě se umisťovaly jako ochrana proti blesku do krovů domů. Od délky těla Ježíše Krista jsou odvozeny i další Kristovy délky, např. délka obvodu jeho hlavy a těla, délka a šířka jeho rány, ramen, otisk chodidla. Ekvivalentem jsou mariánské délky, např. délka Panny Marie, pravá míra chodidla Panny Marie. Svaté délky se vztahovaly i ke světcům, např. k sv. Anně (ruka sv. Anny), sv. Zachariášovi, ale též ke kultovním stavbám, jako byly např. Matka Ježíšova - oslavená s tělem a duší v nebi - je obrazem i počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku. Maria zároveň zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy...
Modlitba s Pannou Marií, zejména modlitba růžence, má také tuto “bojovnou” dimenzi. Znamená to, že je to modlitba, která nás podporuje v bitvě proti zlému duchu a jeho pomahačům. Nejvýše položená část lidského těla; místo, kde je uložen mozek a smysly - zrak, sluch, čich a chuť. Hlava (heb. roʼš; řec. Rozdrcení nebo zhmoždění. V knize Kazatel jsou formou metafory popsány účinky stárnutí, které končí smrtí. (Ka 12:1-7) ‚Rozdrcení zlaté misky‘ je popisem toho, jak při smrti přestane fungovat mozek, který je uložen v lebce připomínající misku. Smrt nebo zničení jsou vyjádřeny výrokem ‚rozbít hlavu‘. (Ža 68:21; 74:13, 14)
První biblické proroctví (1Mo 3:15) říká, že ‚semenu ženy‘ bude nejprve zhmožděna pata, ale potom toto semeno zhmoždí hadovi hlavu. Jak vyplývá z jiných textů, splní se toto proroctví tak, že Had, Satan Ďábel, bude uvržen do propasti, kde bude po 1 000 let v nečinnosti, a krátce nato bude navždy zničen v ‚jezeře ohně‘, ve ‚druhé smrti‘. ‚Pozvednout hlavu.‘ Král David, který byl v pokoření a těžkostech skloněn, vzhlížel k Jehovovi jako ke svému štítu a jako k tomu, kdo ‚pozvedá jeho hlavu‘ a umožňuje mu mít ji opět vztyčenou. (Ža 3:3; srovnej Lk 21:28.)
Ve splnění Josefova výkladu faraónova snu faraón ‚pozvedl hlavu‘ vrchního číšníka tím, že ho vrátil do jeho dřívějšího úřadu. Ale ‚hlavu svého vrchního pekaře pozvedl nad něho‘ tím, že ho usmrtil. Požehnání, pomazání, přísahání. Hlava byla tou částí těla, na niž bylo vloženo požehnání. (1Mo 48:13-20; 49:26) K lampě svítící na hlavu a k věnci půvabu na hlavě jsou přirovnány Boží přízeň, vedení a moudrost. (Job 29:3; Př 4:7-9) Na hlavu byl vyléván olej pomazání. (3Mo 8:12; Ža 133:2)
Ve svém Kázání na hoře Ježíš radil, aby si člověk, když se postí, ‚potřel hlavu olejem‘; bylo to proto, aby vypadal upraveně a nedával tak své odříkání okázale najevo pro veřejnou slávu. (Mt 6:17, 18) Pomazat hlavu hosta olejem bylo jedním ze základních znaků pohostinnosti. (Lk 7:46) Židé si vypěstovali zvyk ‚přísahat při své hlavě‘ (nebo při svém životě), ale Ježíš tento zvyk odsoudil. Představuje člověka. Hlava jakožto orgán ovládající lidské tělo někdy představuje také člověka samotného.
Když Ježíš Kristus řekl, že „nemá kam složit hlavu“, myslel tím, že nemá žádné vlastní obydlí. (Mt 8:20) Hlava Nazirejce byla pod slavnostním slibem a tuto skutečnost potvrzovaly jeho dlouhé vlasy. (4Mo 6:5, 18-20) O hříších a proviněních člověka se říkalo, že dosáhla až nad jeho hlavu. (Ezr 9:6; Ža 38:4; srovnej Da 1:10.)
David oceňoval pokárání od spravedlivého člověka; označil je jako olej, jejž by jeho hlava nechtěla odmítnout. (Ža 141:5) Když je nad ničemným člověkem vynesen rozsudek, říká se, že mu bude odplaceno tím, že zlo nebo trest přijde na jeho vlastní hlavu. (Sd 9:57; 1Sa 25:39; Jer 23:19; 30:23; Joel 3:4, 7; Ob 15; srovnej Ne 4:4.)
Jiné texty ukazují, že Ježíš Kristus osobně ‚nesl naše nemoci a snášel naše bolesti‘ a „nesl hříchy mnohých“. Kněží a další lidé, za něž byly přinášeny určité oběti, položili ruce na hlavu zvířete, aby potvrdili, že tato oběť je obětována za ně. Povýšení, pokoření a opovržení. V některých národech bylo běžné, že vojáci byli pohřbeni se svými meči pod hlavou, tedy s vojenskými poctami. (Ez 32:27)
Moudrý muž „má oči v hlavě“, to znamená, že vidí, kam jde. (Ka 2:14) Prach, hlína nebo popel na hlavě je znamením tísně, zármutku nebo pokoření. (Joz 7:6; 1Sa 4:12; 2Sa 13:19) Když žalmista vypočítává zkoušky a těžkosti Božího lidu, říká, že se lidé vozili Izraeli po hlavě. (Ža 66:12; srovnej Iz 51:23.)
Když někdo sklonil hlavu, bylo to znamením pokory nebo zármutku (Iz 58:5), a potřásání hlavou symbolizovalo posměch, pohrdání nebo údiv. Laskavý postoj k nepřátelům. Bible doporučuje, abychom se svým nepřítelem jednali laskavě, protože ‚tímto jednáním nakupíme žhavé uhly na jeho hlavu‘. (Ří 12:20; Př 25:21, 22) Tato metafora je odvozena od starověké metody tavby, kdy se uhly nahrnuly na rudu i pod ni.
Hlava křesťanského sboru. V křesťanském sboru je Ježíš Kristus hlavou sboru, který se skládá ze 144 000 členů a který je jeho ‚tělem‘. (Ef 1:22, 23; Kol 1:18; Zj 14:1) Díky své nesmrtelnosti je Ježíš věčně živým členem sboru duchem zplozených křesťanů na zemi v jakékoli dané době, je s nimi v kontaktu a poskytuje jim všechno, co potřebují k tomu, aby mohli duchovně růst a sloužit k Boží slávě. (1Ko 12:27; Ef 4:15, 16; Kol 2:18, 19)
Stejně jako měl doslovný chrám svůj „vrchní kámen“ (Ze 4:7), tak je i Ježíš vrchním kamenem duchovního chrámu (Sk 4:8-11; 1Pe 2:7) a hlavou veškeré vlády a autority pod vedením Boha, který je Hlavou nade vším. (Kol 2:10; 1Ko 11:3) Kristovo postavení jakožto hlavy sboru srovnává Bible s postavením manžela a jeho manželky, aby si manželské dvojice vštípily, že manžel musí poskytovat vedení, musí projevovat lásku a zájem, a že manželka musí v manželském svazku projevovat podřízenost.
Když apoštol Pavel poukazuje na zásadu nejvyššího vedení hlavou, které vykonává Bůh jakožto Hlava Krista, a relativního vedení, které vykonává muž jakožto hlava ženy, předkládá zásadu platnou v křesťanském sboru, totiž že žena by měla uznávat Bohem dané postavení muže tím, že na hlavě bude mít pokrývku, „znamení autority“, jestliže se ve sboru bude modlit nebo bude prorokovat. Jiné významy. Hebrejské slovo, jehož význam je „hlava“, se používá k označení vrcholků sloupů u svatostánku, na nádvoří a v chrámu (2Mo 36:37, 38; 38:17; 1Kr 7:16) a také vrcholků hor (1Mo 8:5), keřů nebo stromů (1Pa 14:15), vrcholku žebříku (1Mo 28:12) a žezla (Es 5:2); to je jen několik příkladů.
Označuje také to, co tvoří přední část nebo začátek něčeho, například pramen řeky nebo začátek cesty (1Mo 2:10; Ez 21:21), a také první měsíc (‚začátek [hlava] měsíců‘ [2Mo 12:2]). Židovským označením Nového roku je Roš Hašna, což doslova znamená „hlava roku“.
Mohutný historizující kříž z 19. století se nachází na Ústředním hřbitově v Jihlavě. Základ kříže je tvořený kamenným soklem ve tvaru vertikálně postaveného kvádru se výrazně skoseným nárožím. Sokl je ukončený vyloženou profilovanou římsou, z které vyrůstá masivní kamenný kříž s hranolovou patkou. Kříž je v místě křížení zdoben tzv. nosy umístěnými na břevnu i rameni kříže. Na kříži je zavěšena dutá litinová plastika Ježíše Krista v životní velikosti. Tělo Krista je mírně prověšeno ve tvaru Y, hlava s trnovou korunou je mírně nakloněna k pravému rameni, bederní rouška svázána u pravého boku. Nohy jsou přibity dvěma hřeby.
Kristus (řecky) a Mesiáš (hebrejsky) znamenají „pomazaný“. Ježíš Kristus je Prvorozený Otcův v duchu (Židům 1:6; NaS 93:21). Je Jednorozený Otcův v těle (Jan 1:14; 3:16). Je Jehovou (NaS 110:3-4) a byl předustanoven ke svému velikému povolání před stvořením světa. Ježíš pod vedením Otce stvořil zemi a vše na ní (Jan 1:3, 14; Mojž. 1:31-33). Narodil se Marii v Betlémě, žil bezhříšným životem a učinil dokonalé usmíření za hříchy všeho lidstva tím, že prolil svou krev a dal svůj život na kříži (Mat. 2:1; 1. Nefi 11:13-33; 3. Nefi 27:13-16; NaS 76:40-42). Vstal z mrtvých, a tak zajistil konečné vzkříšení veškerého lidstva. Ježíš Kristus je největší bytostí, která se narodila na této zemi. Jeho život je dokonalý příklad toho, jak má žíti veškeré lidstvo. Všechny modlitby, požehnání a kněžské obřady mají býti vykonávány v jeho jménu. Ježíš Kristus přijde opět v moci a slávě, aby vládl na zemi během milénia.
Ježíšovo narození a poslání bylo předpověděno, Lukáš 1:26-38; Iz. Narodil se, Lukáš 2:1-7. Byl pokřtěn, Byl pokoušen ďáblem, Povolal své učedníky, Pronesl Kázání na hoře, Byl proměněn, Triumfálně vjel do Jeruzaléma, Ustanovil svátost, Trpěl a modlil se v Getsemanech, Byl zrazen, uvězněn a opuštěn, Byl ukřižován, Byl vzkříšen, Ukázal se po svém vzkříšení, Vystoupil do nebe. Kristus je hlava Církve, On je hlava těla, Církve, Kol. Kristus bude vládnouti osobně na zemi, aby vládl po věky. Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava - je to hlava nade vším. Je to svrchovaný vládce celého vesmíru. Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje jeho sílu, jeho schopnost vdycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce.
Je to Kristus sám. Jediným, naprosto dostatečným, plně autoritativním, konečným a zjevným prostředkem jeho vlády v církvi je Boží slovo. Kristus vládne ve své církvi skrze Písmo a církev se podřizuje Kristu tím, že poslouchá jeho slovo, Bibli. Jakmile církev začne opouštět Boží slovo, opouští hlavu a to znamená, že přestává být Kristovou církví. Boží slovo musí být v centru, protože to ukazuje, že v centru je Ježíš Kristus. Jak se pozná poslušnost Kristu? Zachováváním jeho slova (J 14,23-24).
A to se týká jak jednotlivců, tak také církve. Boží slovo musí být tím nejdůležitějším, jak v našem osobním životě, tak také v životě naší církve. První církev zůstávala v učení apoštolském (Sk 2,42), tedy v tom, co my máme zapsané jako učení Nového zákona. Židé v Beroji každý den zkoumali Písma a ověřovali si, zda je to tak, jak to káže Pavel (Sk 17,11). V Efezu Pavel učil Boží slovo každý den během polední pauzy v přednáškové síni filozofa Tyranna. A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho Slovo (Sk 19,20). Koloským křesťanům Duch svatý přikazuje, aby v nich v plnosti přebývalo Boží slovo (Ko 3,16). Timotea Pavel nabádal k tomu, aby se (než Pavel přijde) ujal „předčítání, kázání, vyučování“ (1Tm 4,13). Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvěduj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Jan napsal mládencům, že jsou silní, protože v nich zůstává Boží slovo (1J 2,14). Petr říká křesťanům, že mají toužit po Slově právě tak, jako novorozenci touží po mateřském mléku (1Pt 2,2) a Jakub, nevlastní bratr Pána, připomíná rozptýleným věřícím, že mají v tichosti přijímat zaseté Slovo, které má moc spasit jejich duše (Jk 1,21).
Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpovědeli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista. Pamatujte na slova apoštolů a připomínejte si je. Držte se Božího slova. To je souvislé svědectví nejenom Nového, ale také celého Starého zákona. To je vyznání i život Kristovy církve. To je projev Kristovy vlády jak ve vašem osobním životě, tak v životě vašeho sboru.