Dnes je jiná doba pane faráři. Dneska je to normální, že spolu naši mladí žijí a nevzali se. Dneska je jiná doba a tak se holt rozvedli. Hlavně aby to bylo v klidu. Dneska je jiná doba, tak se ta věrnost už tak nebere. Vždyť to vidíte kolem sebe. Kdekdo se rozvádí, kde kdo žije jenom tak. Ano, je jiná doba.
V roce 2011 bylo v ČR uzavřeno 45137 svateb, což je nejméně od roku 1918. A není to výkyv, je to setrvalý trend, kdy každým rokem ubývá těch, kteří uzavřou sňatek. V tomtéž roce bylo rozvedeno 28 113 manželství. Toto číslo naopak neklesá. Ano, je jiná doba. Být rozvedený, mít milenku - to už není společenský problém. Natož nějaké stigma. Být svobodná matka neznamená být společenský vyvrhel - což nás ovšem přivádí k tomu, že zdaleka ne všechny změny jsou nutně k horšímu.
A když už mluvíme o tomto přikázání, je na místě zmínit, že doba se změnila také ve vztahu k sexualitě. Přineslo to na jedné straně obrovský nárůst explicitní sexuality. Tak že se dnes dokonce mluví o pornoprůmyslu. Pornografie nikdy nebyla tak snadno dostupná a je to problém z mnoha důvodů, které asi není potřeba rozvádět. Na druhé straně ale panuje větší otevřenost i v sexualitě implicitní, která je součástí vztahů.
Přesto se mnohé změnilo. Jenže já se zkusím zeptat jinak. Změnili jsme se nějak my? A teď nemyslím, jestli nám něco vadí nebo nevadí jako morální problém. Jistěže je moje zkušenost trochu posunutá, protože kdo by chodil za farářem řešit to, že má šťastné manželství. A taky nejspíš nejvíc času trávím s křesťany, tedy ve společnosti lidí, pro kterou je manželství důležité. Ano doba se změnila, ale bolest, kterou prožívají partneři při rozchodu, zůstává stále stejná. A je jedno, jestli je to rozvod manželství nebo „jenom“ rozchod partnerů.
Naopak v tom druhém případě to často bolí víc, protože neexistuje žádná právní ochrana, neexistuje žádná možnost dovolání. Partner, který je z nějakého důvodu tím slabším, je často vydán na milost a nemilost tomu druhému. Ano doba je jiná, ale nezvýšila se spokojenost manželů jenom proto, že spolu žili jakkoliv dlouho před svatbou. Doba se změnila, ale děti, kterým najednou zmizel ze života jeden z rodičů, nejsou méně zmatené nebo frustrované. Někdy naopak víc, když se u nich střídají náhradní tatínci nebo maminky jak na běžícím pásu. Doba je jiná, ale ženy ve středním věku nejsou méně ohrožené, nejisté a frustrované tím, že je manželé či partneři vymění za mladší model.
A co s tím má společného přikázání nesesmilníš?
Možná se teď ale ptáte, k čemu tenhle dalekosáhlý úvod směřuje? No, mělo by nám to pomoct k tomu, abychom lépe pochopili, k čemu to přikázání nesesmilníš, můžeme využít a k čemu nám naopak nepomůže. V první řadě je přikázání nesesmilníš vymezením jakési hranice. Varováním. Jestliže překročíš tuto hranici, zaděláváš si na problém.
Mluvili jsme o tom, že takhle nějak fungují i ta ostatní přikázání Desatera. Nesesmilníš není nějaký Damoklův meč, který nám visí nad hlavou, aby měli faráři o čem kázat a my se měli nad čím pohoršovat a říkat: když to porušíš tak tě Pán Bůh potrestá. Je to důrazné varování. Výstražná tabulka někoho, kdo zná život a přitom je naším přítelem. A ten přítel říká: Nezahrávej si. Nestojí to za to. Ublížíš sobě a ublížíš i druhým.
A přesně takhle funguje i Ježíšovo slovo - hlavně to první. Tam, když říká, že když někdo pohlédne chtivě na ženu, má si trhat různé údy. Lepší je ztráta oka než manželky. Ono jde totiž o to, že když někdo vyhledá cizí lože, pak ho to stejně nějak potrhá, vezme za své jeho celistvost. Ten, kdo doopravdy miloval, ví, že ztráta, kterou utrpí odloučením, ho roztrhne vedví. Zkrátka nestojí to za to.
Ale taky to Ježíšovo slovo znamená: A co ten druhý? Své oko si chráníš - no jako oko v hlavě. Ale to ten člověk vedle tebe pro tě nemá ani takovou hodnotu? Ani jako tvoje ruka? Ten Ježíšův výrok mluví o ztrátě, kterou by měl člověk zvážit. A mluví také o kořeni toho, když člověk vyhledá cizí lože. A stejně tak můžeme rozumět i tomu druhému výroku o cizoložství. Ne z trestu, ne protože budeš prokletý, ale vyhledáš-li cizí lože, budeš se v něm cítit vždy tak trochu cizincem.
Něco z toho si s sebou zkrátka poneseš. Prostě je to takový velikánský červený vykřičník. Vykřičník na tom, že když člověk pustí ze řetězu svoje vášně, tak je to jako hrát si se sirkami a většinou pak zbude spálená zem. Je to vykřičník, který křičí - každé manželství, které má aspoň jiskřičku naděje na záchranu by mělo být zachráněno.
Jenže s červenou na křižovatce je potíž. A nejenom v tom, že jí občas projedeme, protože máme pocit, že to stihneme, nebo že nám nic nehrozí. Ona ta červená na semaforu nic neříká o tom, jestli jsme dobří řidiči. A tak ani přikázání nesesmilníš a dokonce ani Ježíšův výklad nám přes všechna varování neukazují jak žít dobré manželství.
Jak to zařídit, aby se naše vztahy neposouvaly k té hranici, kdy nás to roztrhne. Snad jenom nepřímo. Snad jenom jako povzbuzení k tomu abychom o své vztahy bojovali. Ale nejenom v nějaké krizi. Abychom o něj bojovali včas. Dokud je ještě o co bojovat.
On vlastně nikde přímo Ježíš nedává rady snoubencům ani manželům do manželství. To jeho slovo se koneckonců týká rozvodu a ne manželství. Vlastně jen odkáže k prastarému textu z knihy Genesis. K textu z té knihy, ve které se píše, jak Adam bloumal rájem a naštvaně kopal do listí, protože byl sám, protože neměl pomoc sobě rovnou. A jak teprve vztahem k Evě se stal jeho život kompletním a úplným.
Jak se člověk stává člověkem teprve spojením muže a ženy. Na tohle Ježíš naráží a říká: „Vy řešíte rozvod, ale ptejte se na ten zázrak, kdy se dva lidé stanou jedním tělem. To už jsou jednou nohou v království božím. I když jenom jednou nohou.“
Ne - dokonce ani ten Adam s Evou nežili pořád v ráji, není to jednoduchá cesta. Koneckonců cesty, ke kterým vás zvu, jsou úzké, málokdo je nalézá, ale zase na druhé straně stojí za to. Učedníci se toho ovšem zaleknou a říkají: „Není tedy lepší se neženit?“
Což je tedy výrok pozoruhodně dnešní otázka - viz ty zmíněné statistiky. Jenže neženit se, protože by to mohlo zkrachovat, je jako neusedat za volant, protože se dějí dopravní nehody a to dokonce dost často. Jinak k dobrému manželství povětšinou vedou takové ty drobné a každodenní věci, které žádnou velkou díru do světa neudělají.
Jako je třeba odpuštění. Nebo připomenout si alespoň občas jaký je to vlastně zázrak, že nemusím být sám. Tolerance. Otevřenost. A zase odpuštění. Ochota se dělit o svůj čas i peníze. A jistě že dobrý sex, o kterém jsme schopni mluvit bez pocitu trapnosti. Schopnost dát najevo, že mi pořád na tom druhém záleží. Rovnost v řešení problémů a mnoho dalších věcí, které nespadnou z nebe, ale je na nich potřeba se aktivně podílet.
Jeden teolog přirovnal manželství ke stanu. Jistě že i tak může manželství zkrachovat. Ježíš mluví o případu smilstva. Ale to smilstvo - řecky porneia není nějaká bokovka. Porneia je zvrácenost. Kdy už manželství přestane být vztahem a stane se z něj nějaká zvrácená obluda, hybris, kdy není žádná spolupráce ani domluva možná.
Kdy si lidi jdou po krku, kdy místo partnerství člověk zažívá jenom utrpení a hrůzu. Kdy místo lásky je někdo systematicky ničen a vysáván. Kdy už to není manželství, kdy už to není k životu. A tak tedy žijeme v jiné době. Pane Bože, prosím tě za manželství v tomto sboru i kolem nás. Ať jsou místem, kde se tvoje láska stává konkrétní, kde se prakticky realizuje odpuštění, které nás učíš a kde se odráží i tvůj příklad nezištné schopnosti dát sebe sama druhému.
Prosíme tě za zkrachovalé vztahy a rozvedená manželství. Prosíme za odpuštění toho, co jsme nezvládli a nezvládáme. Prosíme o potěšení a posilu pro opuštěné. Prosíme, ať je tento sbor domovem těm, kdo zůstali sami.
Význam biblického slova kazání a kázání
Význam biblického slova „kázání“ se nejlépe zjistí zkoumáním významu původních hebrejských a řeckých slov. Řecké slovo ke·rysʹso znamená vyhlašovat jako hlasatel, být hlasatelem, působit jako hlasatel, vyhlásit vítěze. Příbuzné keʹryx znamená hlasatel, veřejný posel, vyslanec, vyvolávač. Slovo ke·rysʹso tedy neobsahuje myšlenku kázat uzavřené skupině učedníků, ale spíše veřejně oznamovat. To dokládá Jonášovo kázání o Ninive. Služba proroků zahrnovala oznamování soudů i dobrých zpráv; Ježíš a apoštolové dále rozvíjeli kazatelskou činnost.
V novozákonních textech se ukazuje, že kazatelé nebyli jen činiteli veřejného slova, ale často učili a vyučovali; jejich služba byla kombinací kázání a vyučování. Nástupce kázání ve sboru se rozšířil oproti starším podobám a zahrnoval i působení „dům od domu“ - tedy navštěvování lidí v jejich domácnostech, což přinášelo vynikající výsledky.
V dnešní době zůstává klíčové, aby kázání nebylo jen povinností, ale skutečnou službou Božímu slovu - s péčí o to, aby lidé získali praktické odpovědi pro svůj život a víru.
Šokující historie rané církve!
Na závěr lze říci: obrácení je hluboká změna a vyžaduje působení Boží milosti; kázání je veřejným oznámením dobra i výzev, a má být vedeno touhou přinášet záchranu a uskutečňovat Boží království skrze Krista.