Periodická divadelní akce, která se týká pašijových her v Hořicích na Šumavě, prošla dlouhou historií od počátků ve 13. století až po současnost, kdy se její nová podoba pravidelně uvádí ve veřejném prostoru Prahy i Českých Budějovic. Pašijové hry vycházejí z bohaté tradice lidového divadla a dramaturgických úprav, které se během staletí měnily podle regionálních vlivů a politických změn.
Kořeny a vývoj pašijových her
Delší tradici mají Pašijové hry právě v Hořicích na Šumavě, kde se poprvé hrály už ve 13. století. O šest století později dokonce pro potřeby Pašijových her vznikla v Hořicích samostatná budova divadla. Původně lidové představení bylo přeneseno do nákladně vyzdobeného sálu, mělo se stát velkolepou podívanou v bohatých kostýmech, s herci vedenými profesionálním režisérem a s hudbou Haydnova Stvoření. Ammannovy Böhmerwald-Passion se staly významným zjevem, který postupně rozšiřoval text a obrazovou scénu; jejich verze však vycházely z Gröllheslovy předlohy a čerpaly také z dalších okolních dramatických textů.
Hlavní část děje Pašijových her se vyvíjela od prostého kostýmovaného představení k rozsáhlejší scénické syntéze. V roce 1816 zahájil novou rozvojovou fázi tkadlec P. Gröllhesl uvedením hry Das Leiden und Sterben unsers Herrn Jesu Christi. Ein Trauerspiel v Höritz, která čerpala z Kochemova Spisu Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše. Text byl zpracován do podoby, která kladla důraz na epickou strukturu a výtvarné převyprávění příběhu.
Postupné úpravy a instituční proměny
Od 1883 se o Pašijích zajímal krumlovský profesor J. J. Ammann, jenž připravil nové úpravy a inscenaci. Českobudějovický krajanský spolek Deutsch Böhmerwaldbund přešel s organizací od lidového charakteru k formám připraveným pro širší veřejnost; vznikl Pašijový dům s vlastní elektrárnou a premiéra proběhla 25. 6. 1893. Cykly představení se hrály německy a v prvním roce je zhlédlo 40 000 diváků. Později následovaly úpravy Landsteinera a další formální změny, které měly posílit církevní aprobaci a scénickou koncepci.
V následujících desetiletích došlo k výraznému rozšíření komparsu a snaze napodobit profesionální divadlo; zároveň vznikly kritické hlasy ohledně autenticity venkovských her a jejich didaktické funkce. Po druhé světové válce nastala snaha o novou etnickou a národnostní orientaci inscenací, která se promítla do české interpretace a řízení textů. V období normalizace došlo k dalším zásahům a v roce 1949 byl cyklus zakázán; samotný Pašijový dům byl nucen zaniknout.
Současná podoba a premiéra 1993-2023
Nová éra nastala v 90. letech 20. století; v roce 1990 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě a tento subjekt se stal producentem inscenací až do současnosti. Premiéra nejnovější fáze se konala 26. 6. 1993; text připravil J. Pecka a režie byla svěřena Jihočeskému divadlu v Českých Budějovicích A. Baštovi; hudbu složil J. Krček a nahrál ji soubor Musica Bohemica. Inscenace je uváděna každoročně v přírodním divadle podle návrhu L. Pánka s hledištěm pro asi 500 diváků.
Gröllheslův původní text z Ammannova přetisku má epickou strukturu a je psán prózou; neobsahuje tradiční postavu Opovědníka, který by rozdělil a osvětluje hudební a zpěvní čísla. Předcházejí mu tři samostatné výstupy a scény, které vyžadují důkladné teologické a alegorické rozvinutí. Dlouhá předloha se v průběhu století měnila pod vlivem regionálních tradic a později i veřejné potřeby.
V novém zpracování se text dělí na 13 dílů včetně Prologu a Epilogu; délka inscenace se zkrátila na cirka 90 minut, přičemž se zachovává důraz na pašijovou chronologii od Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma po Zmrtvýchvstání. Scénografie zůstává bohatá na symboliku jeruzalémské Olivetské hory a Getsemanské zahrady; Ke scéně patří i hudební složky, kostýmy a choreografie, které odrážejí lidové, barokní i moderní divadelní vrstvy.
Současná inscenace si udržuje kontakt s trvale rostoucí evropskou sítí producentů pašijových her; stala se členem Europassion, která sdružuje přes 40 producentů ve dvanácti zemích. Text a premiéry si všímají i poznámky o historické kontinuitě a kulturní identitě, které pašijové hry nesou - jako důležitý prvek evropské kultury a národní identity.
Současná česká podoba a veřejné happeningy v centru Prahy
Nedávná iniciativa nabízí Pražanům a turistům možnost poznat starou tradici Pašijových her z Hořic na Šumavě prostřednictvím veřejného happeningového provedení v centru města. Ježíš v jejich podání prochází centrem na chůdách se dřevěným křížem, a průvod směřuje po Na Příkopě až na Můstek; původně mělo dojít k ukřižování na Jungmannově náměstí, avšak organizátoři zvolili změnu trasy pro lepší zapojení publika.
Happeningy, které vycházejí z konceptu Celonárodní čtení Bible a projektu Bible 21, přinášejí současně i minimalistické divadelní prvky a veřejné čtení Bible, aby prohloubily povědomí o významu pašijových textů jako literární památky. Režiséři a dramaturgové se snaží skloubit tradiční text s moderní interpretací a aktualizovat jazyk i výjev nad rámec původních scén.
Herecké výkony v Praze i Hořicích se setkávají s různostmi generación: některé postavy získávají novou živelnost a fyzickou exprese, zatímco jiné zůstávají věrné tradičním charakterům. Zvláště u Ježíše byla pozornost upřena na klidné a důstojné provedení, přičemž vizuální i zvukové prvky doplňují sakrální atmosféru a dobrodružnou dynamiku děje.
- Historie a kontinuita pašijových her z Hořic na Šumavě do současnosti
- Mechanika moderních veřejných performancí v Praze a okolí
- Role národní identity a evropské kulturní spolupráce
Pašijové hry mají své kořeny v lidovém divadle uplynulých staletí. Jako takové se staly součástí kulturní, národní i národnostní identity. Dnes žijeme v atmosféře krize identit; Pašijové hry v Praze a jejich obnovy připomínají, že společenství se mohou vracet k historickým kořenům a vyváženě je integrovat do současného veřejného prostoru a dialogu o víře, kultuře a společnosti.