Papežova armáda a křížové výpravy: dějiny, motivy a důsledky

V polo­vině 11. století došlo k roz­padu špa­něl­ského (cor­dób­ského) cha­lí­fátu, v druhé polo­vině 11. století El Cid pokra­čo­val v pro­cesu reconquisty (zno­vu­do­bý­vání) a v pokřes­ťan­štění Pyre­nej­ska­ého polo­ostrova. Východní pobřeží bylo pro Evro­pany dů­le­ži­tou oblastí (nachází se zde svatý hrob, poutní místo křes­ťanů). Dokud tuto oblast ovlá­dali Arabové, tak křes­ťané měli k hrobu volný přístup. Po roce 1070 se však Pales­tina zmoc­nili turečtí seldžu­kové, bojovní, nesná­šen­liví a fana­tičtí vyznavači islámu. Ti pře­pradvali a zabí­jeli křesťany, naru­šili obchodní cesty s Čínou a Indií, úto­čili i na Byzant­skou říši. Papež Urban II. káže první kři­žovou výpravu za přítom­nosti Filipa I. V roce 1095 na syno­dech v Cler­montu (ve Fran­cii) a v Pia­cenze (Itálii) papež Urban II. vyzval celou Evropu ke svaté válce, k osvo­bo­zení památ­ných míst a účastníkům slí­bil odpuš­tění hříchů. Bez­prostředním podnětem k vyhlášení kří­žové výpravy byla žádost Byzance, která se obrátila na papeže, aby získala pomoc proti postupu seldžuckých Turků v Malé a Přední Asii. Výzva byla přijata s nadšením („Bůh tomu chce“). Velkou roli zde hrála též vidina půdy (s tím sou­visel další papežův slib: půda na dobytém území). Výprav se zúčastnila evropská šlechta a panov­nici (očekávající kořist a slávu). Na svatých válkách se podíleli i poddaní, kteří toužili po zbavení se pod­dan­ské závislosti a po půdě. Hlavní sílu tvořili rytíři (výbava: kožený oděv, drátěná kroužková košile, ocelová přilba, štít, dvou­sečný meč, kopí, kůň a pomocný přívěs). V křížových výpravách byly použity i nové zbraně (například samostříly). Pěchotu tvořily hlavně nižší stavy obyvatelstva.

Rytířské řády - církevní, a přesto založené na vojenské podstatě (vznikly v Palestině) - za cíl si daly hájit dobytá území a chránit poutníky. Byli to johanité (černý plášť, bílý kříž), templáři (bílý plášť, červený kříž) a řád německých rytířů (bílý plášť, černý kříž). Hlavní cíle řádů byly tedy obranné a misijní, s důrazem na ochranu poutníků a správu nad dobytými územími.

1. křížová výprava (1096 - 1099)

První křížová výprava byla vedená normanským vévodou Rob­ertem, Godefroyem z Bouillonu, vévodo­du dolno­lotrin­ským, jeho bratrem Baldou­nem, Ray­mondem z Toulouse, hrabětem flanderským Robertem a fran­couzským šlechticem Bohe­mun­dem Tarentským. Dále se zúčastnili Raimund IV., tažení chu­diny vedli Petr Amienský a Val­ter ze Saint Savair. Účast­nily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii. Roku 1097 se křižácká vojska spojila před Cařihradem a za pomoci byzantského císaře se přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili v několika bitvách nad seldžuckým sultánem z Konyie a prošli Anatolií. Na konci roku oblezli Antiochii.

Na jaře 1098 vznikl v severní Mezopotámii na území arménského vazala seldžuků první křižácký stát - Edesské knížectví. Vládcem se stal Baldwin z Bologna. Po dlouhém obléhání dobyli křižáci v létě Antiochii. V létě 1099 byl Jeruzalém za pomoci janovských a benátských obchodníků dobyt. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslušnost bylo množeno. V letech 1100 až 1187 existovalo Jeruzalémské království - v rukou křižáků.

2. křížová výprava (1147 - 1149)

V roce 1144 dobyl móšulský emír Zengi Edessu a křižáci museli vytlačit celé edesské knížectví. To byl podnět k vyhlášení druhé křížové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a fran­couzský král Ludvík VII. Zúčastnil se jí i český král Vladislav II. (v té době ještě knížec), švagr císaře Konráda III. Voj­sko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo.

V roce 1187 sultán Salah ad-Dín zask­čil voj­sko křížák­ých rytířů v bitvě u Hattínu v Palestině. Rych­lými akcemi se zmocnil Jeruzaléma a dalších křižáckých měst a opěrných bodů. Latinskí křesťané směli opustit křižácká města za výkupné a vrátit se do Evropy.

3. křížová výprava (1189 - 1192)

Třetí křížová výprava byla svolána po dobytí Jeruzaléma. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richa­d Lví Srdce a fran­couzský král Filip August. V roce 1190 zvítězil Barbarossa nad Seldžuky u Konye a i když jeho syn Fridrich Švábský zemřel při obléhání Akkonu (1190), vyložili Filip a Richard. Richard se zmocnil byzantského Kypru. Po skončení výpravy vzniklo Kyper­sko­é království, v čele s bývalým králem Jeruzaléma Hugo Lusignan. Spolu s Filipem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího Jeruzalémského království. Brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopold V., kteří byli s Richardem nespokojení.

4. čtvrtá výprava

Čtvrtá výprava ukázala i politické a hospodářské důvody tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydával papež Innocenc III. od roku 1198. Výpravy však využívali Benátčané pro své hospodářské zájmy na Balkáně a v Byzanci - nejprve pro ně křižáci obsadili Zadar (1202) a pak byli zataženi do zápasu o cařiřádský trůn. V 1204 byl Cařihrad dobyt, částečně i díky palácovému převratu, a bylo zřízeno na území Byzantské říše tzv. Latin­ské císařství (1204 - 1261). Křižáci se dohodli s Benátčany na rozdělení Byzantské říše. Na území dobytém křižáky vzniklo několik latin­ských feudálních států. V Cařihradu bylo zřízeno císařství Latin­ské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nej­dů­le­žitější byla Království Soluňské, vévodství Athénské a knížectví Achaijské. Velký podíl Byzantinské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Ion­ské, část ostrovů Kyklád a Sporad, Gallipoli, Kréta aj. Vzhledem k jejich vlastní nezávislosti ovládli všechny křižácké státy hospodářsky.

Po čtvrté křížové výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Překážkou vojen­ským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultánů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. století. Oficiálně nevyhlášená výprava se zakládala na myšlence, že hříšníci nemohou zvítězit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Církev se postavila proti, přesto zástupy dětí ve věku většinou 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla prodána do otroctví (už při nalodění v Marseille nebo v severní Africe a Egyptě), část se ztratila cestou, nebo zahynula na moři.

5. Hlavní organizátor a 6.-7. výpravy

Hlavním organizátorem byl uherský král Ondřej II. a císař Fridrich II. z rodu Štaufů dal podnět k šesté křížové výpravě. Bez boje získal od sultána Jeruzalém, velkou část Galileje a pobřežní pás mezi Jafou a Sidonem. Práva muslimů na těchto územích byla smluvně zaručena. V roce 1244 křižáci Jeruzalém opět ztratili, potřetí.

Sedmá křížová výprava byla vedena francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým; cílem byla tentokrát Egypt. Dobyli Damiátu a pronikli k Mansúrě.

8. křížová výprava a její konec

Vedl ji opět Ludvík IX. Svatý, tentokrát však ne proti Egyptu, ale proti Tunisu, kde sicilský král Karel z Anjou chtěl získat obchodní výsady sicilských normanských vládců. Vojenský úspěch výpravy nebyl, obchodní výsady byly potvrzeny haf­sovským vládcem. Sám Ludvík IX. a část jeho vojska utonuli v Tunisu na moři. Výzvy papežů k novým křižáckým výpravám zůstaly bez výsledku.

Křižácké državy na Východě, které nikdy neměly pevný základ, byly postupně likvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo zlikvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině.

Historické důsledky

Význam křižáckých válek a jejich následky pro život Západní Evropy byly značné. Bylo zploň­em obchodní panství Byzantinců a Arabů ve východní části Středomoří a přešlo do rukou západoevropských kupců, především Benáčanů a Janovanů. Rozvoj obchodu s Východem přispěl k prudkému rozvoji italských měst. Křížácké výpravy seznámily západní Evropu s východní kulturou a technikou, a s novým způsobem života (pře­pycha a pohodlí - pře­py­chové oblé­kání, lov s křídly sokola, hra v šachy, používání horkých lázní, voněvek, konzumace vín a ostré kořeněné stravy). Z Evropy se rozšířily nové řemeslné dovednosti - výroba skla, hedvábí, cukru z cukrové třtiny, výroba luxusních látek (broká­t). Křižáci přivezli do Evropy hedvábnictví, nové zemědělské plodiny (zejména rýži, melouny, citrony). První použití erbů vzniklo na štítech a pečetích. Z ženy se stala dáma vyžadující dvorskost a úctu muže (poezie a dvorská kultura).

Vojen­ský význam křížových výprav nebyl veliký, snad jen při použití některých nových zbraní. Řády byly vojenské, ale zároveň církevní a vznikly v Palestině; jejich cílem bylo hájit dobytá území a chránit poutníky. Členové řádů se považovali současně za řeholníky i vojáky. Řády podléhaly přímo papeži. Na dobytých územích stavěli hrady a pevnosti. První duchovní rytířský řád, který vznikl v Jeruzalémě, byli johanité (jinak Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodes a Malt) - jinak známí jako maltézští rytíři. Jejich řehole byla potvrzena papežem v roce 1113.

Templáři

Templáři byli založeni fran­couzským rytířem Hugem de Payens. Jejich hlavním posláním bylo chránit poutníky do Jeruzaléma. Sídlili na Oma­ro­vě mešitě a jejich řehole byla schválena papežem v roce 1128. Jejich znakem byli dva rytíři jedoucí na jednom koni. Po ztrátě Svaté země pře­síd­lili řád do Francie, kde získali značný majetek a stali se významnou finanční velmocí. Do Čech přišli templáři kolem roku 1232 a jejich první komenda vznikla u kostela sv. Vavřince v Praze. V roce 1307 nařídil francouzský král Filip IV. zatčení všech templářů a jejich majetek byl zabaven. Obvinění zahrnovala popření Krista a uctívání model a sodomie; skutečným důvodem byla zpráva o dlužnicích vůči řádu a snaha získat majetek. Templáři byli mučeni k falešným výpovědím a řád byl roku 1312 zrušen.

Řád německých rytířů

Řád Německých rytířů (Teutonský; Bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě) je z trojice křižáckých řádů nejmladší. Byl založen v roce 1190 při obléhání. Prvotním posláním bylo péče o raněné a nemocné. Roku 1199 papež Innocenc III. potvrzuje majetky a práva řádu, který v této době přijímá druhý hlavní úkol - boj s nevěřícími. Řád získává značné majetky nejen ve Svaté zemi, ale i v jižní a střední Evropě. Působí i při christianizaci Pruska, kde ve 13. století zakládá vlastní stát, léno podřízené pouze římskému císaři. Sídlem velmistra se stal Malbork. Po porážce řádových vojsk polsko-litevskými spojenci v bitvě u Grunwaldu roku 1410 však jeho vliv v této oblasti začíná slábnout.

Do Čech přišli němečtí rytíři krátce po roce 1200. Česká řádová provincie měla před rokem 1420 velký počet komend, špitálů a řádových farností. Většina z nich zanikla během husitských válek. Z novějších řádových domů nabyla na významu zejména Opava, řád získal také panství Sovi­nec, Bouzov aj. Němečtí rytíři přijali řeholi sv. Augustina a členové se dělili na rytíře, kněze a služebné bratry. V pozdějším období, kdy se zúžila původní funkce řádu, pracovali jeho členové převážně jako kněží v duchovní správě. V současnosti je hlavou řádu velmistr sídlící ve Vídni.

Další poznámky a souvislosti

1. V Království obojí Sicílie došlo v roce 1282 k povstání, zvanému Sicilské nešpory. Šlechta nespokojená s vládou Karla z Anjou vyhnala Francouze z Palerma a Sicílie. Království bylo rozděleno - Karlovi zstalo jen Neapolsko, Aragonský král Petr III. získal zbytky.

tags: #papezova #armada #krizaci