Na začátek série článků o latinských státech na východě je nezbytné objasnit, proč desítky tisíc urozených i prostých lidí opouštěly své domovy a směřovaly na východ, aby vytvořily státy v Sýrii, Palestině a později v Řecku, které přežily téměř dvě století.
Příčiny a kontext vzniku křížových výprav
1. Druhá polovina 11. století byla v katolické církvi spojena s clunyjskou reformou. Díky benediktýnům z Cluny se zintenzivnil náboženský život a rostl zájem o poutě k Bohímu hrobu a dalším biblickým místům. Vracející poutníci přinášeli zprávy o ohrožení Jeruzalému muslimy, což budilo pocit viny i potřebu obrany poutníků a víry.
2. Po polovině 11. století pronikaly do východní Anatolie oddíly seldžuckých Turků. Byzantská říše čelila narušení hranic a postupně se situace vyhrotila: Jeruzalém padl v roce 1078 a Antiochie byla dobyta roku 1085. Nový císař Alexios I. se snažil získat posily z Evropy; roku 1090 začal sondovat evropské země a hledat vojáky pro obranu Byzance.
3. Na konci století se boj o investituru stal významnou překážkou mezi papežstvím a císařstvím. Papež Urban II. využil napětí, aby získal protiváhu proti císaři a vytvořil širokou koalici pro výpravy na Východ. Sondovali se velcí feudálové, klášter Cluny vysílal výzvy, a před Clermontem v Auvergne vznikla atmosféra pro slavné tažení.
4. Papež Urban II. navázal na žádost Byzance o pomoc proti seldžuckým Turkům a vyzval křížovou výpravu jako prostředek k duchovnímu a politickému konsolidování církve. Všeobecná shromáždění a kazatelé jako Petr Amienský šířili myšlenku ochrany Svaté země a odpuštění hříchů výpravcům.
Vedení a klíčové postavy první křížové výpravy
5. Na přednášce a koncilu v Clermontu v roce 1095 byl formálně vyhlášen záměr křížové výpravy. Urban II. hovořil o potížích na východě, o nutné pomoci Byzanci a ukončení místních svárů mezi křesťanskými knížaty a králi. Předložené sliby zahrnovaly odpuštění hříchů a ochranu majetků po návratu.
6. Vůdcové výpravy zahrnovali Raimonda z Toulouse, Roberta z Flanders, Bohemunda z Tarenta, Eustacha z Boulogne, Theobalda III. z Champagne a další šlechtice. Svou účast přislíbili i Balduin z Boulogne, Hugo z Vermandois a další, kteří obětovali část svých držav pro projekt, jenž měl ukázat nadřazenost křesťanské vůle nad partikularismem světských vládců.
7. Proč právě tito pánové? Raimond z Toulouse byl významný kontemplativně‑rytířský vůdce, jehož rodová pozice v Toulouse byla spojena s politickou nestabilitou; jeho účast byla motivována touhou po slávě a duchovní cestou. Bohemund z Tarenta, hluboce zasazený do rodinných tradic i pragmatické politiky, se stal prominentním spojencem, který časem přijal důležitou roli v tažení a posunul se k aktivnímu zapojení do boje za Svatou zem.
8. Doprovod ad hoc doplňoval legát Adhémar le Puy a Raimond sElvírou Kastilskou. Mnozí nabyli majetkové ztráty či riskovali velké ztráty, ale i tak se vyprava proměnila v širokou koalici zbohatlíků i rytířů, která se vydala směrem na Konstantinopol a dále do Malé Asie.
Průběh první křížové výpravy (1096-1099)
9. První křížová výprava začala lidovou vlnou, kdy se do ní zapojily masy z Francie a Německa, často vedené kazateli a poutníky, kteří toužili po duchovním a materiálním zisku. Cesta byla náročná, a mnohé skupiny se ztratily již na cestě do Konstantinopole, kde císař Alexios I. vyhověl částí, ale zároveň očekával vyrovnání.
10. Po přesunu do Asie křížáci čelili původnímu odporu seldžuckých sil a čelili nemoci a vyčerpání. Nakonec však dobyli Antiochii a poté Jeruzalém 15. července 1099, čímž vytvořili v regionu křesťanské státy a vládu nad Svatou zemí. Jeruzalémské království zůstalo v rukou křesťanů až do roku 1187, kdy Saladin oslabí křesťanskou nadvládu.
11. Křižácké státy vzniklé po dobytí Jeruzaléma zahrnovaly Edesské knížectví, Antiochii a další, a jejich existence trvala do začátku 13. století, přestože vnitřní konflikty a vnější tlaky postupně vedly ke ztrátám významu a postupnému zániku.
Další výpravy a jejich dopady
12. Druhá křížová výprava (1147-1149) byla vyvolána ztrátou Edessu a za její vůdce stojí císař Konrád III. a král Ludvík VII. Zúčastnil se ji i český kníže Václav II., ale samotný evropský výsledek byl neúspěšný.
13. Třetí křížová výprava (1189-1192) zahrnovala Fridricha I. Barbarossu, Richarda I. Lví srdce a Filipa II. Augusta. Výprava přinesla dobytí některých míst, ale Jeruzalém zůstal v muslimských rukou a křesťanské státy zůstávaly oslabeny.
14. Čtvrtá výprava (1202-1204) ukázala politické a hospodářské motivy tažení. Benátky získaly výhodné postavení a dobyly Konštantinopol, zřídily Latinské císařství a vznikly latinské státy v Byzantské říši. Tento akt způsobil závažné a dlouhodobé následky pro byzantskou a řeckou civilizaci a vyvolal trvalé napětí mezi Východem a Západem.
Historické paradoxy a důsledky
15. Křížové výpravy měly hluboké důsledky pro Evropu i Blízký východ. Obchodní panství Byzantské říše a Arabů bylo z velké části ztraceno a přešlo do rukou západoevropských kupců, zejména Benátska a Janova. Západní Evropa získala nové poznatky o kulturách, technikách a obchodních cestách, avšak zároveň vznikla řada konfliktů a násilí mezi křesťany a muslimy, který se odráží v historických i současných debatách o mezinárodních vztazích.
16. Vnější i vnitřní tlaky vedly k postupnému oslabení křížových států. Před koncem 13. století končí většina latinských držav a poslední zbytky mizí do roku 1291. Templáři a další rytířské řády prošly velkými fúzemi, konflikty a postupnými změnami, které ovlivnily politiku a náboženské životy Evropy až do novověku.
Hodnoty a dilemata doby
17. Diskuze o tom, zda šlo o spravedlivou válku, či jen o expanzi a skryté zájmy zúčastněných elit, zůstává otevřená. Papežství získalo prostřednictvím křížových výprav větší vliv nad světskou mocí, a to i díky konceptu odpustků - indulgencí - a proměně války v posvátné dílo. Zároveň se objevily etické problémy, včetně masakrů civilistů a pronásledování menšin v ohrožených městech.
18. Křížové výpravy významně ovlivnily i kulturní kontakt mezi Východem a Západem. Evropané poznali nové textilie, technologie a zemědělské plodiny; mezi největší přínosy patřila šlechta, která obohacovala evropskou kulturu a politiku. Na druhé straně se prohlubovalo napětí mezi křesťanstvím a islámem, které se promítá do historických souvislostí až do současnosti.
