Narodil se kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic v chudé poddanské rodině a stal se jedním z nejvýznamnějších teologů a reformátorů českého středověku. Učit se číst, psát, počítat a osvojit si základy latiny bylo tehdy možné jen na farních školách; Hus musel studium nazpaměť doplnit o morální pravidla, náboženská pravidla a evangelia o Ježíšově dětství.
Na artistické fakultě pražské univerzity získal roku 1393 hodnost bakaláře a roku 1396 titul mistra svobodných umění; již jako univerzitní mistr (od roku 1398) byl vysvěcen na kněze (roku 1400) a začal kázat v kostele sv. Michala, od 14. března 1402 pak v Betlémské kapli. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech 1409-1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek katolické církve a byl za to exkomunikován (1411).
Jan Hus napsal několik děl; za všechna díla jmenujme Knížky o svatokupectví, které kritizuje vymáhání poplatků za církevní obřady bez ohledu na chudobu věřících. Inspirován učením Johna Wycliffa, Hus prosazoval hlavní autoritu Bible a volání po reformách církve; papež ho označil za kacíře, exkomunikoval a vyhlásil klatbu. Přesto Hus pokračoval ve své kazatelské činnosti a v roce 1414 se vydal na Kostnický koncil.
V Kostnici byl Hus zatčen (3. listopadu 1414) a uvězněn; 28. listopadu byl v Dominikánském klášteře umístěn do vězení. Církev ho odsoudila jako kacíře a vydala světské moci k upálení na hranici; rozhodnutí koncilu bylo potvrzeno i přes snahu arcibiskupa Zbyňka Zajíce získat pro Husa milost. Husa doprovázeli na cestě z Prahy král Václav IV. a další šlechta; na koncilu ho však odvolání jeho učení nepřineslo.
6. července 1415 byl Jan Hus upálen na hranici před Kostnicí, čímž se stal symbolem boje za pravdu a reformu. Popel byl vyhozen do Rýna, aby z Husa jako z kacíře nic nezůstalo, avšak jeho odkaz přežil v českém myšlení i v reformním hnutí husitů. Po Husově smrti se jeho učení šířilo mezi českým lidem i aristokracií a husité si vytvořili značný vojenský a politický vliv; počátkem 15. století vyvrcholily husitské války a reformní procesy, které ovlivnily dějiny Evropy.
Hus byl vnímán různě v různých církevních tradicích. Česká církev husitská ho přijala jako svého předchůdce a symbol reformy; katolická církev ho uznává jako historickou postavu, kterou sice významně ovlivnily reformní touhy, ale jeho teologické názory zůstávají předmětem diskuse. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal jej za reformátora církve, ačkoli v katolické církvi zůstává otázka jeho ekleziologie a vyobrazení jeho role v reformě předmětem historických debat.
Husova činnost zahrnovala nejen kázání a teologické spisy, ale i literární práce v češtině, které zpřístupnily náboženské myšlenky širokému publiku. Rozebíral Desatero a modlitbu Otčenáš v díle Výklad víry, desatera a Páteře; v De ecclesia kritizoval stav církve a její poslání. Knížky o svatokupectví odsuzují corporatistické praktiky církve, v Postila a dalších spisech pak shromažďoval kázání a výklady pro lid. Hus se zasazoval o překlady Bible do českého jazyka a prosazoval, že číst Bibli má právo každý, nikoli jen učenci a kněží.
Hus si získal podporu některých českých šlechticů a královského dvora, avšak jeho napjaté vztahy s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem vedly ke konfliktu, který vyvrcholil vyhoštěním z Prahy a později cestou do Kostnice. Důležitým momentem bylo rozhodnutí Kostnického koncilu, který měl vyřešit tři otázky: ukončení papežského schizma, reforma církve a potlačení hereze. Koncil však dokončil jen první bod; Hus byl odsouzen a upálen, a i přesto jeho odkaz ovlivnil českou i evropskou reformaci.
Po Husově smrti se jeho myšlenky šířily mezi husity, kteří usilovali o nápravu církve a politické změny ve střední Evropě. Basilejské kompaktáta částečně uspokojila požadavky na svobodné kázání a přijímání pod obojí, avšak církev nadále čelila tlaku reformních hnutí a její vnitřní reformy pokračovaly. V moderní době se Husova osobnost stala předmětem reflexe v různých církevních kontextech i mezi lektury historiků, a jeho život a dílo jsou připomínány jako symbol odvahy a vytrvalosti při boji za pravdu.
