Československo po druhé světové válce vyhnalo ze země na tři miliony Němců. Po nich zbyla opuštěná krajina plná měst, vesnic, továren i kostelů. Některé si přivlastnili Češi a Slováci, některé upadly v zapomnění a některé byly zničeny. Komunistická diktatura opravdovou debatu o dědictví odsunu neumožnila, a ta tak přišla jen v ozvěnách až po sametové revoluci. Osudy tří kostelů v Českém lese ukazují, že téma je bolavé dodnes.
Když se podíváme na osudy kostelů, Zub času právě dohlodává poutní kostel sv. Anny nad Pořejovem, který se německy jmenoval Purschau. Na zarostlém kopci se ještě silou vůle drží jeho stěny, střecha se už však propadla. Postupující rozpad svatostánku jezdí sledovat Helga Süttnerová, která žije v nedalekém bavorském Weidenu. Narodila se v Sudetech nedaleko Pořejova, z něhož pocházel její muž.
I když se v tomto věku nestihla nic dopustit, doplatila na princip kolektivní viny, který tehdejší československá vláda na Němce uplatnila. V obci bylo asi sto padesát domů, v nichž bydlelo na pět stovek lidí. Drtivou většinu z nich tvořili Němci, kteří se krátce po válce dozvěděli, že musí pryč ze země. „Snažili se některé své věci odstěhovat za blízkou hranici. Ta byla v té době ještě průchodná,“ popisuje Zdeněk Procházka, který se osudu opuštěných obcí a kostelů věnuje dlouhodobě a je mimo jiné autorem knihy Proměny sudetské krajiny.
Odsun tam trval relativně dlouho, což přineslo neobyčejná setkání. Do domů, v nichž se na cestu do vyhnanství chystali Němci, totiž přicházeli noví osadníci a někdy žili spolu v jedné domácnosti. Do Pořejova tedy přicházeli většinou lidé z nedalekého Písecka nebo Milevska, byli mezi nimi však i Češi přesídlení z ukrajinské Volyně nebo z Rumunska a lidé ze Slovenska. Někteří z posledně jmenovaných brali pobyt v pustnoucím kraji na západě Čech jako příležitost přilepšit si doma. „Rozebírali dřevěné chalupy, nakládali je na vlaky a odváželi je na Slovensko,“ popisuje Procházka.
Obec však nebyla příliš vhodná k osidlování. Na konci války se totiž v Pořejově skryla skupina příslušníků SS, která o něj svedla bitvu s americkou armádou. Jejich postup se snažila zastavit mimo jiné ostřelováním z věže kostela sv. Anny na kopci nad obcí. Asi patnáct domů při bitvě vyhořelo. V obci se také usadili lidé, kteří kradli v okolí. Nakonec proto bylo rozhodnuto, že se celý Pořejov zbourá. „Lidé si kupovali chalupy za hubičku na stavební materiál,“ říká Procházka.
Komunisté na místě zaniklé obce zřídili skládku odpadu pro Tachov. O jejím zrušení bylo rozhodnuto až na konci 90. let. Buldozer ji rozhrabal, a to i se hřbitovem. Procházka vzpomíná, že při tom ze země trčely lidské kosti. Zachoval se jen kostel sv. Anny, který stál stranou a nějakou dobu sloužil také jako pozorovatelnna pohraničníků. „Koukali jsme na ta místa dalekohledem zpoza hranice,“ vzpomíná na dobu nejuzavřenější železné opony Helga Süttnerová. V roce 1985 se do rodných obcí poprvé dostala osobně a od té doby tam jezdí často.
Od kostela sv. Anny vzala pustnoucí náhrobní kámen svých příbuzných a odvezla ho do Německa. Tam ho nechala opravit a uložila na důstojné místo. Její kořeny tím však z krásného kopečka nad Pořejovem nezmizely úplně. Pořád tam jezdí zapalovat svíčku k náhrobku babičky svého muže. Při návštěvách cítí smutek a často pláče. Myslí na zlo, které rozpoutal Hitler a následně Češi a doufá, že válka už se nebude nikdy opakovat. Ráda by přispěla k tomu, aby kostel nespadl. Potřebné peníze však nikdo nenabízí, a tak sv. Annu zřejmě čeká definitivní pád k zemi.
O dost milostivější byl osud ke kostelu Zvěstování Panny Marie v areálu augustiniánského kláštera v obci Pivoň (Stockau). Vesnice byla na konci války malá, měla do třiceti popisných čísel. „Čechů tam žilo jen pár, byli to dosazení úředníci. Jinak byla Pivoň stoprocentně německá,“ říká Procházka. Kostel byl ve velmi dobrém stavu a konaly se v něm bohoslužby. „Po roce 1948 ho dostalo JZD. Jeho členové tam začali sypat zrní a udělali si z něj sýpku,“ popisuje Procházka. V 50. letech sloužila kostelní věž jako pozorovatelna pohraniční stráže. Sotva stačil sám utéct,“ říká Procházka. Po požáru zbyly z kostela i okolních klášterních budov ruiny. Zůstaly ale natolik zachovalé, že už na přelomu 70. a 80. let rozhodli domažličtí památkáři o jejich opravě. Postavili novou střechu a rekonstruovali věž. Tím ale práce skončily a kostel začal znovu pustnout. Po pádu komunismu se klášter dostal opět do centra pozornosti. Sdružení Aurelius začalo se státní podporou objekt rekonstruovat, aby ho mohlo využít pro sociální a kulturní účely. Podařilo se dostavět pobořené nádvoří a provést některé další úpravy, pak se ale stavební práce zastavily. Klášter tak zůstal rozestavěný a na svého zachránce teprve čeká.
Společné mše v troskách. Tragédie a nenávist se nakonec přetavily ve smíření v zaniklé obci Lučina (Grafenfried). Ta leží pouhý kilometr od hranic s Bavorskem a na její návsi stával kostel sv. Jiří, který byl vystavěn v roce 1753. Jeho hodnotu uznali i komunističtí úředníci, kteří ho v roce 1956 prohlásili památkou. Nesměl se tedy bourat a v obci, která byla srovnaná se zemí, zůstal stát. Jenže zanedlouho šel i přes zákaz také k zemi. Obec zanikla a zůstaly jen základy a torzo kostela. Až do roku 2013 měl místní výzkumník Procházka v plánu odkrýt zbytky a vybudovat pietní místo; díky spolupráci s politiky a obcemi Nemanice a německým Waldmünchenem se práce mohly rozběhnout a pokračovat. Do konce roku 2019 by měla být odkrytá celá obec a práce by měly slavnostně skončit umístěním popisných čísel někdejších chalup na jejich základy.
V rukopisu o zemědělství z 15. století, který je uložen v Národní knihovně, byly loni objeveny nesmírně cenné fragmenty notových zápisů hudby z 13. století. Pocházejí z pařížské katedrály Notre-Dame. Nic podobného se na našem území dosud nenašlo. Od té doby jsou zlomky pečlivě zkoumány. Nejstarší dokumenty Národní knihovny ve sbírkách jsou řecké papyry z 1. století našeho letopočtu. Jedním z nejvzácnějších předmětů je Kodex vyšehradský. Předpokládá se, že byl určen pro královskou korunovaci Vratislava II. v roce 1086, a bývá někdy řazen k českým korunovačním klenotům.
Národní knihovna už několik let pracuje na digitalizaci rukopisů ve svých sbírkách. A právě publikace na portálu Manuscriptorium.com vedla loni k vzácnému objevu. V jednom z rukopisů jsou použity fragmenty notového zápisu šesti dvojhlasých skladeb ze 13. století. Zkomponované byly v okruhu pařížské katedrály Notre-Dame pro dva až čtyři hlasy. Jako jedny z prvních v historii evropské hudby pracovaly s rytmem a notovým zápisem. Datum nenajdete. Historici si tak musejí při jejich dataci pomáhat různými dalšími způsoby - stylem notace, písma a výzdobou iniciál, tedy prvních písmen textu či stylem samotné hudby.
Podle Ciglbauera se hudba z pražských fragmentů provozovala podle dochovaných záznamů právě v okolí Paříže. Před objevem v Klementinu byly známy tři kodexy skladeb z katedrály Notre-Dame, a dva z nich jsou uloženy v knihovně ve Wolfenbüttelu. Třetí rukopis je ve Florencii a zřejmě byl pořízen kolem poloviny 13. století pro pařížskou Sainte Chapelle. Rukopisy přepisoval znalec hudby. Codexy jsou velmi reprezentativní, bohatě zdobené. Naproti tomu dva dvojlisty se šesti skladbami z Prahy jsou, pokud jde o výzdobu, podstatně chudší. Podle odborníků je ale musel přepisovat někdo, kdo hudbě velmi dobře rozuměl, znal ji a dokázal korigovat i chyby v předloze. Skladby z Prahy, respektive jejich dochované části, se objevují i v ostatních rukopisech.
Čtěte také: „Co je na pražských fragmentech cenné, je, že ostatní prameny zachycují tradici několik dekád poté, co se tato hudba už příliš nehrála. Zato materiál z Prahy sloužil velmi pravděpodobně prakticky, používal se,“ uvažuje Ciglbauer. Když se podíváme nejen na objevené skladby, ale i na jakékoli další dochované notové zápisy středověké hudby, jsme trochu v koncích. Žádné jasně zapsané noty různých délek, žádné rozdělení do taktů a už vůbec žádné houslové nebo basové klíče. Jako by se znovu hledal rytmus a podoba hlasů v neznámých notových pramenech.
Katedrála Notre-Dame je místem, které patří Francii i celému světu. V sobotu byla s velkou pompou a „píárovým“ nasazením znovuotevřena pařížská katedrála Notre-Dame. V roce 2019 shořel její krov a požár zničil celý vnitřek. Tehdy prezident Macron bez velkého rozmýšlení prohlásil, že do pěti let bude obnovena. Čím je pro Francii sekularizovaný stát a jak se vyrovnává s duální rolí katedrály jako místa kultu i kultury, historie i estetiky? Odluka církve od státu, zakotvená již v zákoně z roku 1905, zůstává jedním z klíčových principů. Laïcité zaručuje náboženství jako soukromou záležitost a oddělení církve od veřejného života. V praxi to znamená, že stát je nábožensky neutrální a církev nemá vstup do veřejné sféry ani do správy státu. Církevní stavby zůstávají ve vlastnictví státu či obcí, a církev je má jen „v nájmu“ pro užívání. Například 87 katedrál patří státu, dalších 76 má jiného vlastníka, často obce. A městům a obcím patří 40 tisíc dalších kostelů včetně zařízení.
Ve francouzském zpracování znovuotevření Notre-Dame se pokusili propojit světské a duchovní složky. Prezident jako hlava státu vítá hosty před chrámem, zatímco arcibiskup podepíše otevření, a ještě proběhne ceremoniál. Déšť a vítr však zasáhly, a prezident proto promluvil uvnitř katedrály. Tím vzniklo symbolicé prolnutí obou rovin, která ukazují, že stát i církev mohou spolupracovat. Notre-Dame tedy zůstává jedním z nejdůležitějších symbolů Francie, spojovacím mostem mezi historií, kulturou a národní identitou, a zároveň místem poutí a světového kulturního dědictví.
Ať už hledáme energii Trosků či sílu přechodu dědictví v novou společenskou hodnotu, odkaz obou příběhů spočívá v tom, že zapomenuté krajiny a ztracená paměť mohou znovu ožít prostřednictvím sbližování generací, meziobecní spolupráce a kulturního dialogu. Hrad Trosky zůstává symbolem Českého ráje a tajemství podzemí láká badatele i dnešní návštěvníky, zatímco Notre-Dame ztělesňuje světovou kulturu, náboženskou víru a veřejný úspěch obnovy po katastrofě.
Téma dědictví odsunu a navazující otázky identifikace a rekonstrukce vyznívají i v kontextu starověkých a středověkých rukopisů, jejichž fragmenty z Paříže a Prahy pomáhají doplňovat naši kulturu a dějiny. Fragmenty notových zápisů ze 13. století, jejichž původ vychází z Notre-Dame, otevírají diskusi o tom, jak se v historických pramenech zachovává tradice a jak se tato tradice promítá do dnešní hudební vědy a kulturní identity.
Local Reaction to Fire at Notre Dame Cathedral in Paris
Co zůstává klíčové, je pochopení, že každá doba katedrále něco vtiskla a proč by to nemohlo udělat i jednadvacáté století. Chrám je ovšem svou bělostí a světelností stejně jiný, než byl zřejmě kdykoli v minulosti; ve středověku byl celý vymalován barevně. Notre-Dame je tedy nejen místem kultu, ale i kultury, historie a estetiky, jejíž význam přesahuje hranice jednoho státu a jedné epochy. Její záchrana ukazuje, že i ve světě plném konfliktů a nejistoty je touha po odkazech minulosti a po budoucnosti, která spojuje lidi napříč kontinenty a tradicemi.