Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice - 10. července 1913 Praha) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. "Generace Národního divadla", klasik českého umění 19. století.
Mikoláš Aleš se narodil v zámožné rodině písaře Františka Alše a Veroniky Alšové, rozené Famfulové. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Po předčasné smrti obou bratrů a matky zůstal ve dvaadvaceti letech zcela sám, neboť otec zemřel v roce 1874. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel.
Již od čtyř let kreslil a v roce 1862 nastoupil na školu v Písku, později na gymnázium, které však pro neshody s jedním z pedagogů musel opustit. Začal se tedy učit malířem a následně, roku 1867, vstoupil do AVU v Praze. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi.
V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesorovi A. Woltmannovi, který popřel existenci českého umění, což vyvolalo potyčky a potrestání. Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 i jeho matka. Záhy po tom odešel Mikoláš do Prahy natrvalo, pracoval dva roky v Suchdole.
V roce 1879 spolu s Františkem Ženíškem zvítězil v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla cyklem 14 lunet nazvaných Vlast a následně si pronajal ateliér na Vinohradech. Poté odjel na studijní cestu do Itálie a po návratu tvoří během let 1880-1881 14 velkých kartonů lunet pro Národní divadlo a ilustruje Arbesův Šotek a později periodika Zlatá Praha a Květy. V roce 1879 si vzal za ženu Marii Kailovou (Marinu Kailovou), se kterou měl čtyři děti.
Jeho tvorba byla úzce spojena s hudební kulturou; měl výjimečný cit pro hudbu a při poslechu písní dokázal vidět jejich výtvarné znázornění, což zúročil v ilustracích doprovázených notovým zápisem. Vytvořil stovky kreseb inspirovaných lidovými písněmi, mezi nejznámější patří Špalíček národních písní a říkadel, vydaný poprvé roku 1906. Ilustroval knihy Čelakovského či Jiráska, slabikáře, čítanky, učebnice i hrací karty.
Namáhal se také jako scenograf a kostýmní výtvarník; navrhl kostýmy pro Fibichovu Šárku (1897) a spolupracoval na dalších hrách v Národním divadle. V letech 1880-1913 navrhl výzdobu 37 domů a veřejných budov v Praze a okolí, spolupracoval s architekty Rudolfem Štechem a Antonínem Wiehlem. Jeho sgrafita a lunety zdobí řadu domů v Praze i v dalších městech, například v Plzni, Písku, Strakonicích a Vodňanech.
Největší malířské plátno Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (10 × 8,5 m) vzniklo v roce 1895 pro Národopisnou výstavu v Turnově, a spolu s Bartoňkem, Jansou a Maškem jej proslavil. Vytvořil fresky a sgrafita mnoha pražských domů, například Rottův dům, Wiehlův dům či U Červeného srdce na náměstí Republiky. V roce 1878 byla slavná olejomalba Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.
Alš stál u zrodu Spolku výtvarných umělců Mánes (1887) a byl jeho prvním zvoleným předsedou. V roce 1908 získal členství v Česká akademie věd a umění a při příležitosti 60. narozenin byl jmenován pražským měšťanem. Po smrti zůstává jeho odkaz nadále živý v Praze i v dalších městech, kde je mu vzdávána hold alšovským nábřežím, pamětními deskami a sochami v rodném kraji.
Alš je považován za ztělesnění českého národního obrození ve výtvarném umění; svým dílem a ilustracemi lidových písní spojoval vizuální umění s hudební kulturou a tradicemi, čímž přispěl k formování české národní identity. Jeho dílo zahaluje bohatství tvorby zahrnující ilustrace pro časopisy, knihy a školní učebnice, a to vše ve spojení s architekturou a výzdobou.
Na Vinohradech je pamětní deska v domě Bělehradská 1018/64, kde žil na sklonku života; Alšovo nábřeží a další pamětní desky připomínají jeho význam pro Prahu i pro české výtvarné dědictví. Na náměstí Mikoláše Alše v Miroticích stojí nadživotní socha místního rodáka a pověst o Alšově rodném domku připomíná jeho kořeny. Prahu obklopuje UNESCO, a město zároveň nabízí tři umělecké soubory Národního divadla: opera, činohra a balet.
Nejznámější alšovské práce zahrnují také ilustrace pro lidové písně a balady, stejně jako rozsáhlé cykly Živly (1881), Život starých Slovanů (1891) a Praha (1882). V Pardubicích se jeho díla objevují na fasádách a v chrámu sv. Bartoloměje, kde lze nalézt mozaiky a sgrafita související s českými světci a historií města. V Plzni je nejvíce zachováno 22 kompozic na 15 domech, nejrozsáhlejší pásmo Obrazů z českých dějin v Nerudově ulici. Dům U Rotta na Malém náměstí a další domy v Praze a Plzni nesou jeho značku dekorativní sensibility a národní tematiky.
Na závěr lze poznamenat, že Mikoláš Aleš zanechal mimořádnou stopu v českém kulturním dědictví, a jeho dílo zůstává inspirací pro výtvarníky, ilustrátory i architekty, kteří navazují na tradici národně orientované výtvarné tvorby 19. století.
tags: #ikolas #ales #zvestovani