Mnozí lidé se domnívají, že Duch je pouhé působení - nehmatatelné, přítomné kolem nás, možná působící hezké pocity, ale nějakým způsobem jen zdánlivé. V minulosti jsme ho v angličtině nazývali Holy Ghost, což podporuje představu, že není skutečně osobou, ale spíše přízrakem; navíc jsme v souvislosti s Holy Ghost často používali zájmeno „to“. Postava Otce je nám jasnější - malíři ho zobrazují v lidské podobě a obecně míváme s otcem nějakou zkušenost. Proto je pro nás jednoduché o Otci uvažovat jako o osobě. Ježíš, Bůh Syn, je také osobou: v evangeliích o něm čteme, jak žil mezi obyčejnými lidmi a většinou dělal běžné věci jako my. Jsme obklopeni jeho obrazy - v každém katolickém kostele vidíme Ježíše na kříži. Pro většinu z nás tak není těžké přijmout, že Bůh Otec a Syn jsou osoby.
Ale Duch? V Bibli je Duch svatý popisován jako vítr, oheň, oblak, voda, olej, dech, světlo. Holubice, symbol pokoje a lásky, je něžná a může letět kamkoli chce - to je dobrý obraz Ducha svatého. Po potopě posílá Noe nad vody holubici, „aby viděl, zda voda z povrchu země opadla“ (Gn 8,8). Vítr může být silný a ničivý, anebo jemný, tichý, příjemný, osvěžující - téměř nepozorovatelný. „Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Oheň představuje žár, energii a sílu, anebo očišťování a ničení. Oheň Ducha nás očistí a naplní silou. „Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. Oheň je znamením Boží přítomnosti - vzpomeňte si na Mojžíše u hořícího keře, na ohnivý sloup, Eliáše na hoře Karmel a na oheň z nebe. Oblaka jsou tajemná a stále v pohybu - mohou obzor zakrýt a znenadání zase ukázat. Mohou být jasná a průsvitná, ale mohou také zastiňovat a clonit. Jak to vysvětluje Katechismus katolické církve v článku 697: „Oblak - někdy temný, jindy zářivý - zjevuje živého Boha a Spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy.“
To platilo o Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 24,15-18), u stanu setkávání (Ex 33,9-10), během putování pouští (Ex 40,36-38) i při posvěcení chrámu (1 Král 8,10-12). Voda osvěžuje, očišťuje a oživuje - místo bez vody nazýváme poušť. „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Olej slouží k vaření, ke svícení i k ošetření unaveného těla. V Písmu je olej používán k pomazání, k zasvěcení pro službu Bohu (to nám připomíná svátosti), k uzdravení a jako pečeť. Když Samuel přichází do Jesseova domu pomazat Davida na budoucího krále Izraele, říká Bůh: „Nuže, pomaž ho! To je on“ (1 Sam 16,12). Sám Ježíš prohlašuje: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal…“ (Lk 4,18).
Dýcháme-li, žijeme - dech je nezbytný pro náš přirozený život: „Tehdy Hospodin Bůh… vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Abychom viděli přirozeně i duchovně, potřebujeme světlo. Bůh sám sebe popisuje jako světlo: „… a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Bůh nás povolal „… ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9) a žalmista říká: „Hospodin je mé světlo…“ (Žl 27,1). Víme, že toto světlo k nám přichází skrze přítomnost Božího Ducha v nás, a proto nás Ježíš povzbuzuje: „Ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16).
Duch svatý jako božská osoba a jeho působení v rodině
Pro nás je však velmi důležité vědět, že Duch svatý je božská osoba, stejně jako jsou božskými osobami Ježíš a Otec, a je proto hoden naší lásky, chvály a uctívání; je někým, komu můžeme věřit a složit v něj svou důvěru. Mylná je představa, že by Duch byl jen jakýmsi vzdáleným zdrojem síly, který my, slabí lidé, musíme připojit a zapnout. On je totiž osobou s nekonečnou moudrostí, svatostí a něžností. On je tím, koho máme pozvat, aby byl aktivně činný v našich životech, aby působil v nás a skrze nás. Řecké slovo paraklétos, jak je často Duch nazýván, znamená „ten, kdo je nám po boku, aby nám pomáhal“.
Ti, kteří ho poznali jako osobu, mohou svědčit o požehnání, jež Duch při svém příchodu přinesl do jejich života. Pokaždé, když recitujeme Vyznání víry, připomínáme si, že Duch „z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“. „Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení!“
V říjnu 1997 se v Církvi konalo světové setkání rodin se Svatým otcem Janem Pavlem II. Toto setkání poukazuje na důležitost obnovy rodiny i vlivu Ducha svatého v ní. Svatý otec poukazuje na krizi autority a na to, že ďábel útočí na rodinu tím, že chce zničit obraz Boha v ženě i v otci. Obnova společnosti přijde jen skrze obnovu Církve a rodiny a rodina se obnoví jen skrze obnovu těchto dvou klíčových osob.
Kardinál Alfonso Lopez Trujillo požádal španělského malíře Kika Argűella, aby namaloval ikonu zdůrazňující význam rodiny a postavu otce. Dílo ukazuje Svatou rodinu na cestě - Ježíš dvanáctiletý na rameni otce Josefa, což zdůrazňuje úlohu otce při dospívání dětí a potřebu rodinné spolupráce. Maria a Josef spolu řeší rozhodnutí a učí děti důvěře v Boží vůli. Ikona vyjadřuje, že otec by měl spolu s matkou vytvářet jednotu a zasvěcení rodiny do Boží vůle.
Na ikoně jsou vyobrazeny postoje Marie - skloněná hlava, podřízenost manželovi a natažené ruce jako znak odevzdanosti do Boží vůle. Je důležité, aby žena podporovala otcovo slovo před dětmi a aby muži zůstávali věrní Boží vůli i v rozhodování o rodině. Modlitba v rodině a společné hledání Boží vůle jsou klíčové pro jednotu a následné svědectví o víře pro děti.
V ikonografii se objevuje podobenství královského rodu, kde Josef představuje ochranu a vedení rodiny, zatímco Maria vyjadřuje citový rozvoj dítěte. Ježíš je na ikoně umístěn na rameni Josefa, což ukazuje, že rodinná výchova má být vedena Božím duchem skrze otce a že matka má citový vztah k dítěti a zároveň šíří Boží Slovo. Dětství Ježíše je zdůrazněno jako období svobody a důvěry rodičům, kdy Bůh je v jejich rukou.
Ikona dále zobrazuje duchovní symboly Ducha svatého - oheň, vítr, voda, olej, holubici a oblaky - a jejich spojení s křtem, pomazáním a božským vedením. Tyto symboly ilustrují, že Duch svatý působí v křtu, při posvěcení a při každodenním životě věřících. Kompozice ikonograficky odráží i letnice - dvanáct apoštolů obklopených dvanácti paprsky od horního oblouku, symbolizujícími plameny ohně, které nad nimi spočine.
Ikona a její vyobrazení tak slouží jako modlitba a prostředek k hlubšímu poznání Božího působení ve světě: Ducha, který působí skrze lidi, dává dary a vedení, a zároveň vyžaduje lásku, pokoru a jednotu ve vztazích, zejména v rodině. Komplexnost symbolů a textů vypráví o provázanosti Trojice a o tom, jak Boží působení ve světě nikdy nekončí, a to i skrze obyčejné lidi a rodiny.
