Valdenské hnutí, reformační rozběh, který si za středověku nejdéle uchoval povahu protestu tím, že žil paradoxnost evangelické zvěsti, souvisí s lyonskou iniciativou Valděsovou. Zakresluje se na zcela určité sociální pozadí a ztělesňuje do značné míry neuspokojenost, kterou slyšené evangelium vyvolávalo tváří v tvář pořádkům a zvyklostem, jež zavedl do křesťanstva Řehoř VII.
Sto let před Valděsem, v době plně rozvinutého zápasu mezi papežskou a císařskou mocí, tento papež energicky uspíšil pevné zinstitucionalizování církve. Zesílil její centralizaci kolem svátého stolce, potlačil volitelnost biskupů, krajně omezil účast laiků na správním životě církve, podpořil rozvin a rozmach hierarchické nadvlády a sám vystupoval s nárokem na absolutní a univerzální moc. Reformy Řehoře III. a jejich důsledky vedly k postupnému osidlení společnosti církevními právy, věrností a povinnostmi, a k myšlence křižáckých válek a inkvizičních procesů.
EVANGELIUM V LYONU Valdenské hnutí se už valně rozšířilo a jako kacířské bylo vytlačeno z vládnoucí církve po více než jednu generaci, když si preláti teprve začali klást otázku po jeho vzniku. Mnozí na ni odpovídali poukazem k lyonskému kupci Valděsovi. Ale jen dva z nich vylíčili okolnosti Valděsova neblahého, jak soudili, rozhodnutí. Štěpán z Bourbonu a neznámý kronikář dominikán ve Lyonu nám podávají obraz Valděse jako bohatého lyonského kupce uchváceného poselstvím evangelia. Valděs si nechal překládat část Písma svatého do lidové řeči a spolupracoval na vydání biblické skladby pod dohledem kněze Štěpána z Ance a Bernarda Ydra.
Valděsovo rozhodnutí se od samého začátku ukazuje jako odpověď na výzvu evangelia a zároveň odráží dějinnému procesu osamostatňování románských jazyků od vulgární latiny. Proniknutí do Písma nově přeloženého z vulgátní předlohy a otevřeného knihami evangelií vzpřímí Valděse ke kritickému pohledu na křesťanstvo, jak se ustálilo a zabydlelo. Ježíš evangelií se setkal s Valděsem ve středověkém městě, Lyon byl městem biskupským a Valděs patřil k mladé měšťanské třídě, která usilovala o svobodu pohybu a života mimo vládní a feudální řády.
Valděsovo obrácení a započetí kazatelské činnosti v pouličním prostředí vyvolaly konflikt s tehdejšími kléru a formální církevní strukturou. Rozhodnutí pro chudobu šlo s kazatelským voláním k pokání ruku v ruce a vedlo k zrodu laického hnutí - k hnutí sdílejícímu odpovědnost za přímluvu a chudobu. Valděs opouštěl bohatství a veřejně šel k lidu kázat; jeho stoupenci přijali volání ke chudobě a k službě evangelia. Nešlo jen o osobní soukromí, šlo o snahu žít evangelium v praxi.
Ale Valděsovi vyčítaný ohled na mládež a ženy, stejně jako praktické vyjednávání s hierarchickou církevní strukturou, vyústilo v napětí. Církev zpočátku nepřipouštěla jeho kazatelskou činnost bez dohody s biskupy a s povolením; zároveň však uznala určité prvky jeho poselství. Zlom přišel, když se prohloubily spory o bohatství církve a požadavek na chudobu; rychle se vyostřily do konfrontace mezi valdenskými a římsko-katolickou církví. Valdenský kazatelský program kladl důraz na jednodušší žítí, na průchozí kázání a na jasný biblický základ, což vedlo k přiřknutí jeho hnutí k řadě kacířských proudů a nakonec k vyhnání z Lyonu a z celé oblasti.
V Čechách, Moravě a ve Slezsku pak inkvizice hrála významnou roli při pronásledování valdenských. První zmínky o inkvizici v zemích Koruny české pocházejí z 2. poloviny 13. století, kdy se hnutí dostalo z Rakouska a Dolních Rakous do Čech. Papež Alexandr IV. ustanovil tribunál pro Čechy a polské země v roce 1257; první inkvizitoři byli Bartoloměj a Lambert. V polovině 14. století nastala velká vlna procesů, spojená s nepokoji na panství Oldřicha III. z Hradce a s šířením valdenské hereze na českém území. Inkvizitoři Havla z Kosořic a Petra z Načeradce čelili stoupajícímu vlivu a povstáním, která byla potlačena; jednalo se o rozsáhlé vyšetřování, které zasáhlo i Prahu a další města. Po husitských válkách inkvizice ztratila svou sílu a v dalších stoletích v Čechách již příliš nepřesáhla hranice, ačkoli fenomén honu na čarodějnice a heretiky zůstal.
Valdenští se nakonec v průběhu staletí rozptylili po Evropě a do dalších kontinentů, kde vznikla Valdenská církev jako součást širšího protestantského prostředí. V Evropě se jejich odkaz v dnešní době projevuje především v Itálii, Jižní Americe, Švýcarsku a dalších lokalitách. V Turíně papež František svou historii politicky i teologicky reflektuje a vyjadřuje lítost nad pronásledováním valdenských; z hlediska ekumenických snah je to významný krok. Většina historiků nicméně souhlasí s Audisiem, že hnutí valdenských skončilo v době reformace, když se stalo součástí širšího reformního proudu a ztratilo svou samostatnou identitu.
Na závěr je třeba připomenout, že inkvizice v českých zemích byla fenoménem různorodým a v různých obdobích oslabeným či posilovaným v důsledku politických a církevních změn. Prameny a fragmenty inkvizičních protokolů, které dnes zpracovávají historikové, ukazují na složitost tématu: od pokusů o regulaci kazatelské činnosti až po masivní trestání a perzekuci, která zasáhla široké vrstvy obyvatelstva.
