Populární žánry italské kinematografie vždy odrážely jednotlivé národní společenské problémy a prezentovaly jejich obraz širokému publiku v rozmanitých obměnách a variacích, pohybujících se mezi historickou autenticitou a kulturními mýty. Patří mezi ně i fenomén mafie, která se postupně rozšířila ze Sicílie i do celé Itálie, USA a mezinárodního kontextu, přičemž během dlouhých let svého formování souběžně nacházela i odezvu v různých archetypech v kinematografii. Zatímco občansky angažovaní tvůrci reflektovali zločinné podsvětí zejména z analytické perspektivy poukazující na jeho úzkou provázanost s politikou, justicí a policií, režiséři populárních žánrů se zaměřovali na začlenění organizovaného zločinu do konstrukce akční a napínavé podívané. V některých případech vznikaly v Itálii i snímky propojující oba tyto tvůrčí přístupy a vytvářely žánrové vazby mezi sociální angažovaností a poutavým vyprávěním.
Obraz mafie jako tajného společenství nebyl v italské kinematografii žánrově jednotný a prostupoval obvykle více typologickými rovinami od mysteriózní detektivky přes policejní thriller a gangsterskou podívanou až po melodrama. Filmy o organizovaném zločinu mají v Itálii široké tematické a žánrové rozpětí od jižanských příběhů o úctyhodné společnosti na Sicílii, v Kalábrii či Kampánii až po metropolitní podsvětí ve velkoměstském prostředí Neapole, Říma či Milána. Na rozdíl od policejních thrillerů, které se zaměřují zejména na střet bezpečnostních a zákonodárných složek s kriminalitou a staví do středu zájmu policii, mafiánské a gangsterské snímky zaměřují pozornost na zločinecké syndikáty a jejich vlastní tradice, pravidla a zákony.
Mafie a její fungování se jako ústřední téma jednotlivých filmů začalo v italské kinematografii pravidelně objevovat až po druhé světové válce v druhé polovině 40. let 20. století. Patří k nim zejména Ve jménu zákona (In nome della legge, 1949) Pietra Germiho, Turri il bandito (Bandita Turri, 1950) Enza Trapaniho nebo I fuorilegge (Psanci, 1950) Alda Vergana odehrávající se na Sicílii, v jejíchž exteriérech se snímky také natáčely. Tematiku krevní msty a rivalitu soupeřících rodinných klanů rozvíjí širokoúhlý barevný film Proibito (Zakázáno, 1954) Maria Monicelliho, jehož vyprávění je dějově zasazené a realizované na Sardinii. Urážky na cti, krevní msty a mocenské pozice rodin žijících v jižních nebo ostrovních oblastech Itálie jako Sicílie, Sardinie, Kalábrie nebo Kampánie se staly základními společenskými atributy a tradicemi sicilské mafie, systematicky se rozvíjející již v první polovině 19. století.
Historické a sociokulturní kořeny mafie na Sicílii, sahající až do 12. století a úzce spojené s tajnými sektami a komunitami provázanými zákonem mlčení, filmaři zobrazují spíše okrajově a zřídka. Filmový průmysl se nejvíce soustředil na rozmanité mafiánské organizace (zejména sicilská Cosa Nostra, neapolská Camorra a kalábrijská ‘Ndrangheta) v období druhé poloviny 20. století, která byla zvoleným časovým úsekem tematicky i vizuálně atraktivnější pro mezinárodní distribuci i široké publikum. Především od 50. let začala tematika mafie více pronikat do populárních žánrů a obecně populární kultury, kde představovala jak mediálně rozšířený společenský fenomén, tak i prvek ke konstrukci poutavého i zábavného vyprávění. Zatímco Il re di Poggioreale (Král Poggioreale, 1961) Duilia Colettiho o neapolském pašerákovi prolíná napětí s komediální rovinou, Morte di un bandito (Smrt bandity, 1961) Giuseppa Amata vypráví příběh sicilského psance, který žije v úkrytu před policí pod ochranou mafie.
V průběhu 60. let vzniklo v Itálii v oblasti populárních žánrů několik mafiánských snímků kombinujících gangsterku a akční policejní thriller s detektivkou, přičemž se v některých případech odkazují i na stylistické charakteristiky westernu. V následujících letech vznikaly další filmy, v nichž jsou postavy za různých okolností a v různých prostředích konfrontovány se zvyky, tradicemi a zákony mafiánských společenství ovládajících místní teritoria. V I mafiosi (Mafiáni, 1959) Roberta Mauriho se sicilská Cosa Nostra na žádost osamělého mstitele zapojuje do krevní msty a hledání viníků dvojnásobné brutální vraždy. V Lo sgarro (Pochybení, 1962) Silvia Siana vstoupí do života hrdiny neapolská Camorra, z jejíž služeb nakonec vystoupí a stane se zrádcem syndikátu. V Mafia alla sbarra (Mafie za mřížemi, 1963) Oreste Palelly se tvůrci zaměřují na krevní mstu ukrývajícího se muže, kterému mafie zavraždila otce kvůli odmítnuté ochraně na základě vydírání a povinně placených služeb.
Některé filmy staví ústřední postavy do konfrontace s úctyhodnou společností a jejími zásadami, přičemž ukazují, jak zločinecké organizace vytvářejí vlastní řád. I přes stylizaci, charakteristiky a atributy populárních žánrů zachovávají tvůrci autentické znaky mafie a jejich striktně vymezených zákonů a zobrazují ji jako mocenský systém ovládající zemi. Někteří filmaři zobrazují rozsáhlé policejní operace a vojenské mise proti mafii na Sicílii, na jejichž pozadí se odehrávají napínavé příběhy o jedincích či skupinách osob napojených na zločineckou organizaci Cosa Nostru, jak je tomu v Gente d’onore (Lidé cti, 1967) Folca Lulliho. Naopak jiný sicilský příběh A suon di lupara (Za zvuku lupary, 1968) Luigiho Petriniho o přežívající staleté tradici mlčení, strachu a předsudků rozvíjí žánrové prvky melodramatu.
Ve Fiumicinu u Říma se odehrává thriller Scacco alla mafia (Šach mafii, 1968) Lorenza Sabatiniho o pašování drog, v němž tvůrci propojují organizační vazby mezi italskou a americkou mafií spolupracující na obchodech s narkotiky. Jiní režiséři se vraceli k banditským hrdinům, rodinným válkám a krevním mstám na Sardinii a zobrazovali postavy autentických zločinců. Například v mafiánském snímku Pelle di bandito (Kůže bandity, 1969) Piera Liviho vychází napínavá podívaná ze skutečného života sardinského delikventa Graziano Mesiny. Většina filmů z období 50. a 60. let se odehrává na Sicílii a v jiných oblastech italského jihu, jako například Meglio vedova (Lepší být vdovou, 1968) Duccia Tessariho, kde se tvůrci zaměřují na kulturní tradice mafie.
Již od druhé poloviny 60. let Filmy o gangsterech a metropolitním gangsterství vznikaly v Itálii již po druhé světové válce v 50. letech, ale ne vždy se jednalo přímo o obraz mafie, organizovaného zločinu či různých rodinných syndikátů. Proto se v textu zabýváme pouze snímky, které přímo tematizují mafiánskou problematiku a zohledňují její sociokulturní kořeny, zvyky a tradice úzce spojené s tajnými úctyhodnými společnostmi v Itálii a USA. V Palermu se odehrávají snímky E venne il giorno dei limoni neri (A přišel den černých citrónů, 1970) a Abuso di potere (Zneužití moci, 1972) Camilla Bazzoniho, v nichž jsou ústřední hrdinové na různých stranách zákona konfrontováni s nelítostnými zásadami mafie a stávají se jejími oběťmi. Rodinné vazby, krevní mstu i otázku cti v rámci sicilské Cosy Nostry rozvíjejí I familiari delle vittime non saranno avvertiti (Příbuzní obětí nebudou vyrozuměni, 1972) a Il consigliori (Poradce, 1973) Alberta De Martina nebo L’onorata famiglia (Úctyhodná rodina, 1973) Tonino Ricciho.
Prolínání rozmanitých tematických a žánrových rovin a kombinování postav, zápletek a prostředí či zasazování do méně obvyklého kulturního kontextu se projevovalo i novými verzemi starších snímků natočených původně v jiných populárních žánrech. Například akční mafiánské gangsterky Quelli che contano (Ti, kteří platí, 1974) Andrey Bianchiho, La città gioca d’azzardo (Město hraje hazardně, 1975) Sergia Martina a Il conto è chiuso (Účet je uzavřen, 1976) Stelvio Massiho jsou variacemi na italský western Pro hrst dolarů (Per un pugno di dollari, 1964) Sergia Leona, v nichž se cizinec ocitá mezi dvěma znepřátelenými rodinnými klany. V Colpo in canna (Rána v hlavni, 1974) Fernanda Di Lea prolínajícím gangsterku s komediálními situacemi a ironickými prvky ozvláštňují tvůrci podívanou sexuálními atributy ústřední ženské hrdinky, přilétající z USA do Neapole doručit tajný dopis šéfovi Camorry. V metropolitním thrilleru Il giustiziere sfida la città (Mstitel vyzývá město, 1975) Umberta Lenziho je ústřední hrdina Rambo bývalým mafiánem, který ve službách soukromé detektivní agentury pátrá po zmizelém dítěti uneseném mafií i vrazích svého přítele. Podobné téma zobrazuje také Il giorno del Cobra (Den Cobry, 1980) Enza G.
Již v první polovině 70. let vznikaly hudebně a melodramaticky pojaté mafiánské thrillery s pěveckými výstupy, odkazující se především na kulturní tradici Neapole a obecně kraje Kampánie se sídlem zločinecké organizace Camorra. Mezi první snímky patří Sgarro alla Camorra (Prohřešek proti Camoře, 1973) Ettore Marii Fizzarottiho spojující napínavou podívanou s lidovým koloritem Neapole, vedlejšími komickými postavami a zpívanými výstupy. Hlavní roli zde hraje herec, zpěvák a představitel lidového žánru sceneggiata napoletana Mario Merola, který ztvárnil i ústřední postavy v podobně pojatých mafiánských thrillerech z neapolského prostředí. Další snímky Napoli… serenata calibro 9 (Neapol… serenáda kalibru 9, 1978), Napoli… la Camorra sfida, la città risponde (Neapol… Camorra vyzývá, město odpovídá, 1979) nebo I contrabbandieri di Santa Lucia (Pašeráci od Santa Lucie, 1979) režiséra Alfonsa Brescii s Mariem Merolou jsou hudebně melodramatické akční thrillery z podsvětí Neapole. Tvůrci zde kombinují folklórní a lyrickou tradici neapolské lidové písně s krvavými příběhy ze světa organizovaného zločinu a obchodu s drogami.
Kořeny mafie nalezneme v Palermu na Sicílii a v Neapoli. Kalábrijskou Ndranghetu tvoří asi 400 klanů a díky svým silným vazbám v zahraničí ovládá například mezinárodní trh s kokainem. Nejstarší zločinecká organizace je sicilská Cosa Nostra, která působí i na území Spojených států. La Camorra má sídlo v Neapoli, potažmo v celé Kampánii. Cílem mafie je boj proti vládě a kontrola nad jednotlivými regiony, nezávislost na státní moci a na zákonech. Členství v mafii se přiděluje na základě odvahy a odhodlanosti, bezcitnosti a absolutní oddanosti. Mafie je spojována s prodejem a pašováním alkoholu, drog, s prostitucí, únosy, hazardem, vydíráním a vybíráním výpalného. V současné době je italská mafie také zainteresovaná do obchodu s africkými uprchlíky, které využívá na práci na polích za minimální mzdu.
Italská mafie se rodila v prostředí, kde vládly strach a mlčení. Příběh lékaře Gaspara Galatiho z konce 19. století ukazuje, jak se i citrusový sad mohl stát zdrojem vydírání a násilí. Když se řekne „italská mafie“, mnozí si vybaví filmového Kmotra, drahá auta a neúprosné bossy. Jenže tenhle obraz je jen mýtus. Skutečný začátek italské mafie byl mnohem méně okázalý - v citrusových sadech na Sicílii. Gaspare Galati byl vážený lékař, který se dostal k citrusovému sadu. Citrus byl na Sicílii doslova „zelené zlato“. Britské námořnictvo totiž nakupovalo citrony a pomeranče ve velkém, aby zabránilo kurdějím. Správce, který se o ni staral, kradl úrodu a byl napojený na místní zločince. Galati byl zvyklý jednat čestně, takže se rozhodl věc řešit. Správce vyhodil a obrátil se na úřady. Síť, která dusila každého. Rozhodnutí ale mělo následky. Policie a úředníci, místo aby pomohli, Galatiho varovali. Brzy mu začaly chodit anonymní dopisy, pak přišla vražda nového správce. Lidé se od Galatiho odvrátili. Nechtěli riskovat vlastní život. Čtěte také Italská mafie na Sicílii už tehdy nebyla jen parta ozbrojených chlapů. Byla to síť, která pronikala do úřadů, vesnic i rodin. Galati nakonec utekl ze Sicílie, ale sepsal paměti a tyto zápisky jsou jedním z prvních důkazů, jak italská mafie fungovala - zastrašování, výhrůžky a zákonem mlčení, takzvanou omertou. Z příběhu citrusového sadu je jasně vidět, jak italská mafie rostla. Její příslušníci nabízeli „ochranu“ před krádežemi a násilím, což ale sami organizovali. Byznys, kde se platilo za klid.
- Gaspare Galati a citrusový sad jako počátek omertà a vydírání.
- Italská mafie dnes: globální struktury, obchod s drogami, praní špinavých peněz a politický vliv.
- Čtyři hlavní mafie v Itálii: Cosa Nostra, 'Ndrangheta, Camorra, Sacra Corona Unita.
Gaspare Galati se snažil postavit na odpor, ale musel ustoupit. Jeho příběh ukazuje, že odvaha jednotlivce nestačila, pokud stát nedokázal chránit občany. Mafie se rozvinula do nových regionů a postupně zasáhla nejen do kriminálního světa, ale i do ekonomiky a politiky. Stížnost na vysoké vrstvy a slabost státní moci vedla k tomu, že mafie využívala špatně fungující institucionální rámce a mlčení jako jejich největší zbraň. Dnes jsou hlavní mafiánské struktury jen částí širšího obrazu italské a mezinárodní kriminality, která si klade za cíl zisk a kontrolu nad regiony a trhy.
