Milovníci fotografie i italské kultury mají jedinečnou příležitost navštívit výstavu „Italské inspirace. Od neorealismu po 21. století“, kterou až do 20. září 2026 hostí Italský kulturní institut v Praze. Expozice nabízí výběr děl dvanácti nejvýznamnějších italských fotografů a představuje autentický pohled na Itálii od poválečného období až po začátek 21. století. Návštěvníci si mohou prohlédnout celkem 58 fotografií, které pocházejí ze sbírek GAM - Galleria Civica d’Arte Moderna e Contemporanea di Torino a Fondazione per l’Arte Moderna e Contemporanea CRT. Každý z autorů zachycuje Itálii vlastním originálním stylem - od dokumentární fotografie přes neorealistické reportáže až po experimentální umělecké přístupy. Fotografie provádějí návštěvníky od majestátních Alp přes Milán, region Emilia-Romagna až po Neapol, Materu a Sicílii. Právě tento autentický pohled zbavený romantických klišé činí výstavu mimořádně atraktivní. Expozice sleduje vývoj italské fotografie od poválečného neorealismu až po současné konceptuální přístupy. Kurátor Riccardo Passoni vytvořil výstavu jako dialog různých fotografických generací, které spojuje citlivé pozorování prostoru a lidí. Vernisáže se zúčastnil také italský velvyslanec Alessandro Gaudiano, kurátor Riccardo Passoni, zástupkyně Nadace turínských muzeí Angela Benotto i řada významných hostů z kulturní sféry. Výstava „Italské inspirace. Od neorealismu po 21. století“ je otevřena do 20. září 2026.
Vážení čtenáři, milí klienti, Italský kulturní institut v Praze (Instituto italliano di cultura a praga) je jeden z oficiálních kulturních institutů Itálie s působností v České republice, který byl založen v roce 1922 a sídlí ve Vlašském špitále, historickém objektu ze 16. století ve Šporkově ulici č. 335/14 na Malé Straně v Praze 1. Ředitelkou instituce je paní Alberta Laiová. Obrázek č. Obrázek č. Italský kulturní institut v Praze, oficiální orgán italské vlády, spadá pod Ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce a je součástí světové sítě 83 Italských kulturních institutů. Institut má institucionální poslání propagovat a šířit italský jazyk a kulturu v České republice. Institut byl založen v roce 1922 a oficiálně otevřen o rok později.
Současné sídlo Institutu představuje rozsáhlý komplex pocházející z konce 16. století, který zahrnuje ambit a barokní kapli s freskovou výzdobou klenby. Budova, která patřila Italské kongregaci, sloužila zpočátku jako špitál, později jako sirotčinec a nakonec v roce 1942, kdy byla předána italskému státu, hostila tzv. Italský kulturní institut. Provozuje výuku italského jazyka ve spolupráci s Cizineckou univerzitou v Sieně s možností získání mezinárodně uznávaného certifikátu CILS. Nachází se zde rovněž knihovna čítající na 18 000 svazků. Italský kulturní institut také poskytuje prostory pro výstavy, stejně tak je místem setkávání a událostí, jako jsou konference, sympozia, semináře, výstavy, projekce, koncerty, různá představení apod. Mgr. Architektonický komplex z konce 16. a počátku 17. století, kde od roku 1942 sídlí Italský kulturní institut, je ve vlastnictví italského státu. V hlavní části budovy, se vstupem z ulice Šporkova, se v prvním patře nachází kanceláře, knihovna, promítací sál, empora barokní kaple, na které je umístěna stálá expozice s názvem „Italská kongregace v Praze. Staletá historie”, a velká terasa. Kaple, se vstupem z ulice Vlašská 34, byla 3. července 1617 arcibiskupem Janem Loheliem zasvěcena Panně Marii a svatému Karlu Boromejskému. Je jedním z příkladů raně barokní architektury v Praze, je tvořena jedinou hlavní lodí s bočními nikami a valenou klenbou zdobenou malbami. Ještě dnes je možné v kapli obdivovat vzácné monochromatické nástropní malby s jedním z prvních vyobrazení svatého Karla Boromejského vedle svatého Ambrože. Apsidě vévodí oltářní obraz zobrazující svatého Karla Boromejského adorovaného sirotky vytvořený roku 1839 Václavem Ignácem Leopoldem Markovským. V současné době je kaple využívána jako výstavní síň a prostor pro pořádání konferencí a sympózií nebo soukromých akcí.
Historie knihovny je pevně spjatá s historií Italského kulturního institutu, který byl založen v roce 1922 a oficiálně otevřen pro veřejnost o rok později. V roce 1928 měla knihovna k dispozici 4 000 titulů, zatímco dnes knihovní fond obsahuje více než 18 000 svazků rozdělených do různých skupin, jako jsou například italská próza pro dospělé a pro děti, literární kritika, historie, hudba, žurnalistika, divadlo, komiksy, film a jiné. Knihovna v souladu se základním posláním Institutu propaguje prostřednictvím knih italský jazyk a italskou kulturu. Knihovna jako centrum „archivní dokumentace“ podporuje výzkum prostřednictvím vlastního knihovního fondu, stará se o uchovávání a zhodnocování archivního dědictví Institutu a propaguje historii zpřístupněním těchto dokumentů. Ke knihovně patří také stálá expozice „Italská kongregace v Praze. Staletá historie“ umístěná v prostorách empory barokní kaple sv. Knihovna ve 40. Knihovna Italského kulturního institutu v Praze byla založena roku 1922 jako centrum dokumentace Institutu za účelem propagovat a prohlubovat znalost italské kultury v Československu a navazovat vzájemné intelektuální a umělecké vztahy mezi Itálií a Československem všemi pro tento účel vhodnými prostředky. Založení Institutu bylo možné díky úsilí československých akademiků a intelektuálů a Italů žijících v Praze a na základě financování vládami obou zemí. Institut a knihovna byly slavnostně otevřeny 2. března 1923 za přítomnosti tehdejšího italského velvyslance Antonia Chiaromonte Bordonara a československého ministra zahraničí Edvarda Beneše. I prezident Československé republiky T. G. Masaryk osobně přispěl jistou finanční částkou, aby podpořil nově vzniklou instituci. V roce 1928 čítal knihovní fond téměř 4 000 svazků, mezi nimiž převažovala naučná a literární díla, a již tehdy byla knihovna považována za nejrozsáhlejší italskou veřejnou knihovnu na území Československa. V roce 1936 již fond obsahoval přes 5 000 svazků. Institut, který měl původně sídlo v ulici Ječná 26 a poté v ulici Jungmannova 38, byl mezi lety 1941 a 1942 definitivně přesunut do bývalého špitálu Italské kongregace v Praze, velmi důležité nábožensko-společenské organizace založené v roce 1575 početnou italskou komunitou působící v Praze již od renesance. S rozpuštěním Italské kongregace v období 2. světové války přešla budova špitálu společně s Vlašskou kaplí na Starém Městě do rukou italského státu. Od té doby sídlí knihovna v této budově ze 17. století mezi Vlašskou a Šporkovou ulicí v podmanivém prostředí Malé Strany pod Petřínem. V roce 1945 přešel Institut a tedy i knihovna pod italské ministerstvo zahraničních věcí a v propagaci italského jazyka a kultury pokračoval bez přerušení i v období komunismu, kdy kulturní instituce západních zemí nebyly československou socialistickou vládou vždy vnímány pozitivně. V průběhu dalších let byla knihovna i nadále opěrným bodem pro studenty, akademiky, milovníky italského jazyka a také italskou komunitu v Čechách a její fond i služby se dále rozšiřovaly. Dnes je knihovna Italského kulturního institutu v Praze s téměř 18 000 svazky převážně v italském jazyce svou velikostí na 15. Praha, 19. prosince 2025.
V barokní kapli Italského kulturního institutu v Praze se včera konal koncert na závěr roku, který byl svěřen vokálnímu oktetu sboru katedrály v Sieně „Guido Chigi Saracini“. Akce, při níž byl zcela plný sál a která byla realizována ve spolupráci s Accademia Musicale Chigiana, nabídla publiku cestu různými projevy italské vokální hudby, zachycující staletí hudební historie a proměny vkusu. Pod vedením dirigenta Lorenza Donatiho, který při této příležitosti spojil dirigentskou činnost s komponováním, cesta začala renesančním madrigalem, pokračovala barokem, devatenáctým a dvacátým stoletím až po současnost. Večer uzavřel rok 2025, který byl pro institut obzvláště bohatý na projekty. Během roku posílil svou roli kulturního centra v rámci pražské scény prostřednictvím rozsáhlého programu akcí věnovaných hudbě, tanci, divadlu a performativním uměním, doplněných významnými výstavními projekty a projekty zaměřenými na kulturní spolupráci. S více než třiceti koncerty a představeními pořádanými ve svých prostorách, k nimž se přidaly akce realizované ve spolupráci s místními institucemi, Institut podporoval neustálý dialog mezi různými jazyky a žánry a zároveň využíval své prostory - od kaple přes nádvoří až po zahradu - jako místa setkávání a kulturní spolupráce. Jak zdůraznila ředitelka Italského kulturního institutu v Praze Marialuisa Pappalardo: „S uspokojením uzavíráme pro náš institut velmi intenzivní rok, který přinesl významné výsledky. Děkuji všem zaměstnancům IKI a veřejnosti, která nás doprovázela se zájmem, zvědavostí a velkou účastí.
Kaple Vlašská kaple v Praze je jedním z kostelů tzv. „trojkostelí“ u klementinské koleje, kam patří již zmíněný kostel svatého Klimenta a také svatý Salvátor. Jsou spojeny jednou chodbou, která umožňuje procházet volně z jednoho kostela do druhého a tento průchod byl výjimečně otevřen právě během Noci kostelů. I přes poměrně intimní prostor podpořený také půdorysem jsou v kostele tři oltáře. Chybí tu také oltářní obrazy, které jsou prozatím uschovány v prostorách velvyslanectví. Zbývá také vyřešit osvětlení, protože kaple nemá dostatek světla z úzké Karlovy ulice. Kostel je majetkem Italského státu a v minulosti byl užíván komunitou při příležitosti různých významných církevních i jiných svátků. Tím je kromě Vánoc a Velikonoc hlavně svátek Nanebevzetí Panny Marie, který se slaví 15. srpna. Na základě vyjádření italské strany nebude kaple běžně otevřená pro turisty, ale je možné se předem dohodnout na prohlídce.
V příběhu první Vlašské kaple v rudolfínské Praze vystupují návštěvníci Noci kostelů, farář Vasyl Slivockyj z řeckokatolické katedrály sv. Klimenta a Italský kulturní institut (IKI) v Praze, oficiální orgán italské vlády, který spadá pod Ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce, je součástí světové sítě 83 Italských kulturních institutů. Institut byl založen v roce 1922 a oficiálně otevřen o rok později. Současné sídlo Institutu představuje rozlehlý komplex pocházející z konce 16. století, který zahrnuje ambit a barokní kapli s klenbou vyzdobenou freskami. Budova, která patřila Italské kongregaci, sloužila zpočátku jako špitál, později jako sirotčinec a nakonec v roce 1942, kdy byla předána italskému státu, hostila tzv.
