Postava, jejíž existence byla Vatikánem akceptována až do konce 17. století. Už po staletí poukazuje katolická církev na skutečnost, že si Ježíš za své učedníky vybral výhradně muže, a to přesto, že si jako svrchovaný pán mohl zvolit kohokoliv. Právě tento čin božího syna zaručil mužům výsostné postavení kněze. No i přesto se vypráví legenda o ženě, které se podařilo proniknout v církevní hierarchii až na samotný vrchol a stát se papežkou. Zprávu o tom nám přináší například kronikář Martin Polonus. V jeho díle Chronicon pontificum et imperatorum se dočteme: „Po Lvu nastoupil Jan, původem Angličan, který přišel z Mohuči a držel stolec dva roky, pět měsíců a čtyři dny, pontifikát byl prázdný jeden měsíc. Zemřel v Římě. Tvrdí se, že to byla žena. A když ji mladou v mužském převleku vzal její milenec do Atén, činila takové pokroky v různých vědách, že se jí nikdo nevyrovnal. Po přednáškách a triviu v Římě se jejími žáky a posluchači stali slavní mistři. A protože ji ve městě chovali v takové velké úctě, kvůli jejímu životu a její učenosti, byla jednomyslně zvolena papežem.“
Jsou tyto řádky legendou nebo je daný příběh založený na pravdě a nutně se tak stává černou skvrnou v dějinách katolické církve? Opravdu papežka Jana existovala? Katolická církev je jako organizace téměř výhradně pod mužskou správou. Námitky proti ženám v papežském rouchu se však nezakládají přímo na Písmu, ale na tradici, která se odvíjela od apoštolského nástupnictví. Pro ženu zde tak není místo, avšak lidstvo už od nepaměti provázejí příběhy o hrdinkách, které v přestrojení proniknou do přísně střeženého mužského světa, jako je armáda nebo politika. Do tohoto obrazci zapadá i příběh o Janě.
Janina legenda a její kulturní kontext
Podle pověsti se Jana narodila v roce 814 anglickým misionářům, kteří se v čele se svatým Bonifácem a Liobou vydali šířit křesťanství k pohanským národům. Právě díky svému původu se označuje přezdívkou „anglická“, i když většinu svého dětství prý strávila v Mohuči. Později vstoupila do kláštera v německém městě Fulda, kde díky svému nevídanému intelektu dosahovala mimořádných výsledků. Jakmile však dovršila dvanácti let, klášter a tedy i přístup k dalšímu vzdělávání se pro ni navždy uzavřel. I přesto v jejím příběhu sehrála Fulda zásadní roli. Další Janine kroky vedly do Atén, kde se v přestrojení za muže snažila získat v církevní hierarchii vyšší postavení. Tehdejší teologové totiž tvrdili, že muž má být ženě tím, čím je Bůh muži, a výjimečná žena tedy musela symbolicky změnit pohlaví.
A protože v tehdejší době šlo o otázku identity a uznání, vyjadřovali teologové podobnou logiku i v dalších textech. I když se to zdá jako podivné jednání, naše dávné předky by to moc nepřekvapilo. Podle svatého Ambrože ze 4. století: „Ta, která nevěří, je ženou a měla by být označována jménem svého pohlaví, ovšem ta, která věří, kráčí směrem k mužské dokonalosti, bránící znalosti Krista.“ A stejně tak svatý Jeroným napsal: „Když se oddá Kristu, pak přestane být ženou a bude nazývána mužem.“
Některá heretická učení dokonce tvrdila, že duše pobožné ženy se po smrti stane „mužskou“ a až takto jí bude povoleno vstoupit do nebe. Jana proto s novou rolí přijala i novou identitu. Díky svému přestrojení a mimořádnému vzdělání postupně šplhala po kariérním žebříčku a roku 855 dosáhla té největší mety. Stala se hlavou církve. Prameny, které přímo neuvádějí její jméno, dokládají, že v tom roce nastoupil na trůn „neznámý papež“.
Poslední osudy Janiny existence a symbolické důkazy
Okázalé zdráhání bylo však jakýmsi „manýrem“, který byl velmi častý a v podstatě se nevyhnul žádnému inauguračnímu procesu té doby. Martin Polonus dále popisuje: „Jako papež však otěhotněla s člověkem, se kterým se důvěrně stýkala. Protože neznala čas porodu, začala rodit na cestě z Baziliky svatého Petra, mezi Koloseem a kostelem svatého Klementa porodila dítě. Pak zemřela a byla prý na tom místě pohřbena.“
Ačkoli verzí existovalo několik, některé prameny spojují Janinu existenci s místy kolem Lateránské baziliky a s úmístěním symbolů, které měly potvrzovat její zvolený status. V některých popisech se uvádí, že její následovníci a zvolení papeži procházeli zvláštní cestou - v Lateránské bazilice měl být potvrzen nový papež a zvláštní adorační rituály se byly spojovány s přítomností právě této ženy.
Symboly a objekty spojované s Janou a jejich interpretace
Podle několika kronikářů existovala v Lateránské bazilice beyond stolce s podstatnými otvory, které se interpretovaly jako potvrzení pohlaví nově zvoleného papeže. Bernardino Core ve své knize Patria historia (1503) zmiňuje: „Nakonec, když skončily běžné ceremoniály sancta sanctorum a uskutečnil se dodatek varlat, vrátil se do paláce.“
Mezi nejdiskutovanější artefakty patří sedia stercoraria - údajně stoleček s otvoreným prostorem pod sedadlem pro potvrzení pohlaví. Někteří historikové však upozorňují, že se v období korunovace používaly dvě stolice a mohlo jít o ekvivalent porodní postele, která symbolizovala narození nové matky církve. O stoleté pochybnosti svědčí i výklad Leviticus, který varuje před předkládáním poškozeného či nedostatečného tělesa k vyšším funkcím.
Berniniho baldachýn nad hlavním oltářem v Svatém Petru je podle některých výkladů spojován s Janou - ztvárnění dělohy a těla ženy s možnou symbolikou porodního aktu papežky. Odpůrci však vidí spíše symboliku matky země a koloběhu života, a interpretace baldachýnu jako signálu pro papeže, jenž „přivádí matku církev“, zůstává spekulací.
Historický kontext a moderní pohled na hypotetickou papežku
Janin příběh je často vnímán jako součást protipapežské propagandy - legenda, která měla kritizovat či karikovat tehdejší poměry. Příběh i proto postupně košatěl a obohacoval se o další detaily. Historik Alian Boureau vidí kořeny legendy ještě hlouběji a tvrdí, že jde o karnevalovou parodii z dvanáctého století, zřejmě obraz světa naruby.
Septem stoletím později se legenda opět objevila v různých verzích. Zatímco reformní hnutí a kritika církve byly na denním pořadu, příběh Janiny sloužil jako nástroj reflexe a polemiky o moci, legitimaci a genderových tropech.
Role Janiných příběhů v kulturní paměti a archivu
Vedle populárních spekulací existují i historické výstavy a poznámky k tématu, které ukazují, jak složitá a mnohovrstevná otázka je. Vznikla řada děl - od kronik až po moderní encyklopedické texty - které zkoumají, zda existoval skutečný základ pro Janinu existenci a jaké by to mělo důsledky pro chápání římského papežství.
V kontextu české i evropské historie se však často zmiňuje i fakt, že Jana bývá používána jako symbolický motiv v diskusích o moci, autoritě a institucionálním uspořádání. Někdy bývá interpretována jako součást širšího obrazu církevní politiky a legitimace moci v různých epochách.
Historické práce a sběratelské předměty kolem papežských pečetí
Přes výše zmíněné debaty o existenci Janiny osoby zůstává skutečná bohatá tradice církevní ikonografie a pečetí. Papežské i císařské pečetě odrážejí dlouhou historii symbolů moci - od bul, přes signet až po moderní razítka. Ve středověku bývaly pečeti prostředkem vyjadřování nároku vlády nad světem a zároveň legitimací církevní i světské moci. Vznik a vývoj jednotlivých typů pečetí, jejich aversu a reversu, a jejich užití v dokladech a listinách tvoří důležitou součást archivní praxe.
V souvislosti s Jiřím z Poděbrad a archivy země české se zmiňuje i skutečnost, že korunní archiv prošel složitým vývojem, a jeho hodnota je nevyčíslitelná. Archivy a jejich ochrana, včetně moderních výstav a digitalizací, ukazují, jak důležité jsou historické dokumenty pro národní paměť a studium mezinárodních vztahů ve středověku.
| Tematické propojení | Ukázka z textu |
|---|---|
| Legendy vs. realita | „Tvrdí se, že to byla žena.“ |
| Historický kontext korunováci | „dodatek varlat“ a ceremoniály v Lateránské bazilice |
| Archivní praxe | „Buyitenenovy metody“ a moderní systém vystavování listin |
Debaté o Janě tak odrážejí bohatý mix legendy, teologické argumentace a historických interpretací, kterými se zabývá nejen teologové, ale i historici a archiváři.
