Jako papírový křesťan jsem Bibli přeci jen četla, avšak nepozorně, protože nehledě na druhořadý název knížky "Starý zákon pro mládež" jsem začala v díle horlivě vyhledávat zmínky o Kristovi a označila příběhy za nekompetentní, když nic takového nalezeno nebylo...

Shrnutí mého názoru by bylo asi takovéto - knížka s nezbytnými znalostmi pro kulturního člověka, s jistou podobností se Sinuhetem (tam, kde si všichni ze smutku trhají roucha a sypou hlavy popelem) a stručně, přehledně a nepřeplněně informacemi líčící dějiny božího, tedy židovského národa.

V rámci povinné četby a nezbytného přehledu věřícího velmi dobře čitelné.

Ale sama od sebe bych se k ní znovu nevrátila.

Příběh o tom, jak Bůh v sedmi dnech stvořil naši planetu.

Prvního dne utvořil nebe a zemi, druhého oblohu, třetího oddělil pevninu a oceány, čtvrtý den vytvořil slunce a měsíc, pátého dne se rozhodl být chovatelem a stvořil ryby s ptactvem, šestého dne se jeho statek rozrostl o dobytek a jiné čtyřnožce a na závěr vytvořil člověka.

Bůh byl k lidem hodný, avšak lidé se nedovedou chovat dobře delší dobu a v jednom okamžiku už byli na sebe tak zlí a ukrutní, že se Bůh rozlítil a učinil potopu.

Přežil pak jen Noe a jeho rodina - protože to byli dobří lidé s vybranými zvířaty.

Dvě města, Sodóma a Gomóra, byla velmi bohatá a přepychová, to se znelíbilo Hospodinovi a proto je zničil, neboť lidé nemají být pyšní a marniví.

Témuž pastýři Abramovi se v stáří zjevil Bůh a pravil, že bude mít jeho žena syna.

Stalo se tak a Abram ho velice miloval.

Jednoho dne mu ale Hospodin dál rozkaz, aby svého syna obětoval.

Izák, syn Abrahamův, měl dva syny - prvorozeného chlupatého Ezaua a Jákoba.

Raději měl ale Ezaua a požehnání od Izáka před smrtí mělo patřit právě Ezauovi.

Jákob byl ale chytrý a vymámil na Ezaovi za misku čočky prvorozenství a pak, když byl Ezau na lovu, předstoupil před Izáka s kozlečími kůžemi na sobě a dostal bratrovo požehnání.

Jákob měl dvanáct synů a nejradši z nich měl Josefa.

To se ale nelíbilo ostatním bratrům, ba Josefa přímo nesnášeli a tak ho prodali do otroctví a otci řekli, že jej roztrhaly divoké šelmy.

Avšak Josef byl houževnatý a z pozice otroka se v Egyptě se vypracoval až na velmi moudrého faraonova rádce, vlastně vedl správu nad Egyptem.

Díky svým snům, které mu posílal Bůh věděl o sedmi letech bídy, která čekají okolní svět a Egypt, shromáždil tedy na toto období obilí a v Egyptu byl blahobyt.

Jeho bratři z vedlejší hladovějící země za ním přišli vynuceni hladem, avšak Josefa nepoznali, ale on je ano.

Za obilím u něj byli několikrát a nakonec jim Josef odhalil kdo je a odpustil jim.

Pokolení Jákobovo (a tedy Josefovo) zůstalo v Egyptě po čtyři století, ale egyptští již na Josefovy dobré skutky pro Egypt zapomněli, dokonce se Židů a jejich rostoucí populace báli a tak farao rozkázal zabíjet všechny izraelské novorozené chlapce.

Mojžíš tedy vyrostl při dvoře, ale když se stal dospělým, začal soucítit se svým utiskovaným lidem (z něhož si Egypťané udělali otroky) a zjevil se mu Bůh.

Pomocí deseti božských ran, hrůz pro Egypt, se povedlo získat faraónovo povolení k odchodu Židů, ale když izraelští v čele s Mojžíšem byli u břehu Rudého moře, jali se je faraónovi vojáci pronásledovat.

Mojžíš putoval s lidem pouští a Bůh jej vyzval, ať vystoupí na horu, kde mu Hospodin dal kamenné desky s Desaterem Božích přikázání.

Mojžíš tam ale pobýval velmi dlouho, lidé se tou dobou začali bát a ze zlata si uhnětli bůžka.

Mojžíš tedy žil se svým lidem na poušti, bojoval s různými národy a po čtyřiceti letech je dovedl Hospodin k zemi kananajské, jež se jim měla stát zaslíbenou.

Tuto zemi ovšem obývali lidé velmi silní a izraelští se jich zalekli, nechtěli do země vpadnout a spílali Mojžíšovi, že je vyvedl z Egypta, aby zemřeli v boji.

Když jim zvědové líčili krásy kananejské země, chtěli je bojící se lidé ukamenovat.

Bohovi se to nelíbilo a proto musel Mojžíš svůj lid odvést do pouště, aby zemřeli všichni, kdo pamatovali egyptské otroctví.

Po čtyřiceti letech na poušti se z bojácného lidu stal statečný a došli k zemi zaslíbené.

Nyní již byli ochotni ji dobýt.

Aby dobyli izraelští v čele s Jozuem město nepřátel, museli na to jít značně vychytralým způsobem.

Udělali to takto - šest dní chodil všecek lid kolem Jericha, nesouc před sebou archu úmluvy a sedm beraních rohů.

Sedmého dne kněží zatroubili na rohy, lid naráz zakřičel, hradby Jericha se zbořily a izraelské vojsko obyvatelstvo Jericha pobilo.

Izraelští se zabydleli v zemi kananejské, ale národ, Madiáni, je ustavičně sužoval svými nájezdy.

Ale s boží pomocí je porazili, a to tak, že se Bůh zjevil pastýři Gedeonovi, ten vzal třicet tisíc mužů, z nichž mu po několika zkouškách zbylo jen tři sta.

Po Madiánských začal Izrael napadat kmen Ammonitů a Jeft Galádský stanul v čele vojska v bitvě proti Ammonitským.

Když viděl jejich počet, řekl, že v případě vítězství obětuje cokoli, co první doma potká.

Zvítězil, ale doma první potkal svou milovanou dceru.

Izrael ale i po porážce Ammonitských nezůstal v pokoji a tentokrát je obtěžoval lid filištínský.

Hospodin ale učinil tak, že se hebrejským narodil Samson a ten se stal zkázou Filištínských.

Měl totiž nezměrnou sílu a byl neporazitelný, zabil tudíž na statisíce Filištínských.

Za manželku měl ale Filištínku a ta z něj tajemství jeho božské síly vymámila a prozradila Samsonovým nepřátelům.

Ti jej pak tajně ostříhali, vypíchli mu oči a všelijak jej zesměšnili.

Když si ale Samsona z potěchy přivedli na jednu hostinu v chrámě, navrátila se mu všecka jeho síla a on, nehledíc si svého života, celý chrám zbořil.

V době vlády prvního izraelského krále Saula sebrali Filištínští vojsko a vytáhli proti Izraeli.

Z jejich vojska pak každý den vyšel obrovský bojovník jménem Goliáš a vyzýval Smělého hebrejského člověka, ať se s ním utká.

Všichni izraelští vojáci ale měli strach, Goliáš se jim tedy vysmíval.

Jednoho dne ale přišel syn pasáka David a ten se s Goliášem nebojácně utkal, zabil ho prostým kamenem z praku, uřízl mu hlavu a když to viděli Filištínští, tak se polekali natolik až utekli.

Králi Saulovi se David, jenž si tak hravě poradil s Goliášem, zalíbil a vzal si jej k sobě.

Jak David vyrůstal, stal se úspěšným vojevůdcem a lid si jej velmi oblíbil, protože vyhrával všechny bitvy.

Král Saul ale na něj začal žárlit a David, v rámci zachování holého života, musel utéct.

Saul pak prohrál bitvu s Filištínskými, protože David ani Bůh se s ním nebil a radši se sám nabodl na meč.

Po Saulově smrti se stal králem David a samozřejmě všechny bitvy vyhrával a útočné národy porážel.

I bohumilý David jednou proti Bohu zhřešil a to tehdy, kdy se zamiloval do ženy jednoho svého vojevůdce.

David napsal do vojska, aby všechno nastrojili tak, aby Uriáš, onen vojevůdce zemřel.

Když pak Uriáš v bitvě padl, vzal si David jeho manželku.

Bůh se ale smrtí syna Davida a Betsabé neusmířil.

David měl hodně starších dětí a jeden z nich byl Absolón.

Ten v hněvu zabil svého mladšího bratra, načež jej David vyhnal z Jeruzaléma.

Po dvou letech se Absolón směl vrátit, avšak nemohl přijít Davidovi na oči.

Absolón to ale otci oplatil zlým.

Počal totiž "agitovat" lid proti Davidovi a získal si tak nemálo příznivců.

S těmi se pak vydal proti Davidovi a ten byl donucen prchnout.

Absolón vtrhl do Jeruzaléma a učinil se tam králem.

Když se vydal, aby porazil Davida už úplně, sebral si také David vojsko svých věrných a Absolóna porazil, prchajícího Absolóna pak usmrtili Davidovi vojáci.

Po Davidovi vládnul jeho syn Šalamoun, nadělený od Boha velkou moudrostí.

Mocný král asyrský se zmocňoval země za zemí až došel k Izraeli.

Rozložil své vojsko u stěn Jeruzaléma a žádal po obyvatelích, aby se vzdali.

Věděl totiž, že již zase neuctívají svého Boha jak se patří a že jim posledně jmenovaný nejspíše nepomůže.

Vdova Judit se totiž vydala do asyrského tábora, kde předstírala přechod na jejich stranu a tvrdila, že jim poví tajemství jak pokořit Jeruzalém.

Ve skutečnosti ale v noci zabila vůdce asyrských Achiora, uťala mu hlavu a izraelští si ji pověsili na hradební zdi.

Ráno pak viděli asyrští vojáci, že je jejich velitel mrtev a ve strachu utíkali pryč.

Jonáš měl jít z Boží vůle do města Ninive, aby přesvědčoval místní lid, jenž se přestal klanět Bohu a již zase užíval všech svých idolů, k návratu k Bohu a bohumilému životu.

Jonáš ale nechtěl, přál si, aby bylo Ninive zničeno

Ivan Olbracht biblické příběhy recenze

Olbrachtovy Biblické příběhy jsou čtivým a civilizovaným zpracováním Starého zákona, které vynechává náboženské poučky a bohoslužebné pasáže a ponechává jen strhující historické příběhy. Knihu jsem krátce přečetla a po zhlédnutí celého díla bych ji popsala jako výňatek masa z omáčky, přístupný i pro děti a mladé čtenáře. Zároveň však kniha nabízí hlubší propojení s kulturními odkazy evropského dědictví a stimuluje k zamyšlení nad původem a významem biblických motivů v naší kultuře.

V knize se objevuje řada známých příběhů, od stvoření světa přes Noeho archu až po Kaina a Abela, s důrazem na vývoj izraelského národa a jeho vztah k Bohu. Ústřední témata zahrnují putování, trápení a radosti Židů na počátku jejich historie, a to vše je podáváno jazykem, který byl v době vzniku díla srozumitelný tehdejší veřejnosti. Neopomíjí ani peripetie, jako vyvedení z Egypta, putování pouští, dobyvání země zaslíbené a následný život v Jeruzalémě a Zemi Kananejské.

Obsah a kompozice

Nápadně chronologické plynutí času a jasně strukturované dějové linie umožňují čtenáři sledovat klíčové události. Expozice zahrnuje ráj, vyhnání, potopu a následný vývoj života mimo ráj. Zápletka se aktivuje při přesídlení do Egypta a krize vyvrcholí vyvedením Židů ze slaveckého stavu a následným putováním Mojžíše pouští, dlouhým bojem a poučením Desatera. Peripetie a kolize se pak odvíjejí v rámci dobývání kananejské země, boje s Madiánity a Filištínskými, a postupně přecházejí ve vyprávění o Samuelovi, Davidovi, Šalamounovi a Juditě.

Čtenář si uvědomí, že Olbracht nezabývá pouze náboženskou symbolikou, ale přináší dramatické lidské momenty: zrady, sílu vůle, oběti a odvahu. Za zmínku stojí i tristní obraz potupné vlády, když David nehledí na své city, a otcové, jako Jákob a Izák, prožívají složité rodinné vztahy. Vše je prezentováno formálně, s archaickými prvky jazyka, avšak čtivě a srozumitelně pro mladší i dospělejší čtenáře.

Styl a jazyk

Text je popsán jako čtivý a dramatický, s jasně vybudovanou literární strukturou a archaickým, avšak přístupným jazykem. Autor vynechává náboženské poučky a klade důraz na historky a jejich kulturní kontext. Zvlášť oceňovaná je schopnost přenést biblické motivy do tehdejšího světa srozumitelného pro čtenáře tehdejší doby i dnešní mladé čtenáře.

Najdeme zde pestré popisy, jako např. Noeho potopa, Goliášův zápas, či příběhy o Josefovi a Jákobovi, které ukazují sílu vytrvalosti a moudrosti, a motivy motivující k zamyšlení nad lidskostí a vírou. Z jazykového hlediska vynikají i inverze a obrazné výrazy, které dodávají textu dynamičnost a barvitost.

Hodnocení a dopady

Kniha je vhodná jako povinná četba pro kulturní a literárně orientované čtenáře, kteří hledají stručný, avšak bohatý obraz dějin Židovského národa a jeho vztahu k Bohu. Pro ateisty či čtenáře nevěřící však Olbrachtův text nabízí poutavé literární zpracování, které umožňuje pochopit historické a kulturní kontexty a dotknout se významných biblických motivů bez dogmatických náboženských pasáží. Převyprávění je takové, že i bez víry se čtenář může seznámit s podstatnými příběhy a jejich vlivem na kulturu a jazyk.

Čtenáři oceňují, že vynechané pasáže z Bible umožnily soustředit se na zajímavé historické a literární prvky; obrázková stránka a vysvětlivky posilují srozumitelnost a zpřístupňují text mladším čtenářům. Zároveň někteří zmiňují zastaralý jazyk prvního vydání (1939) a tedy přirozené nároky na moderní čtenáře. Celkově je dílo popsáno jako krásně převyprávěné a čtivé, s důrazem na literární kvalitu a kulturní kontext.

V doplňujících ohlasech se objevují názory, že kniha skvěle zprostředkovává nejznámější biblické motivy a je vhodná pro čtení s dětmi i dospělými, a to i v audioknižní formě s úžasnými interprety. I když pro některé čtenáře nemusí být samotná Bible nutná, Olbrachtova verze poskytuje přístupnou cestu k pochopení starozákonních příběhů a jejich významu pro kulturu a historii.

Přehled vybraných příběhů a motivů

• Stvoření světa a počátek lidstva
• Noe a potopa
• Abram, Izák, Jákob a dvanáct synů Leviho
• Josef v Egyptě a záchrana rodiny před hladem
• Putování Mojžíše a Desatero
• Dobytí země kananejské a Gideonova vůdcovská moudrost
• Samson a soud Filištínských
• David a Goliáš, jeho vzestup a pády
• Králové Izraele, Judita a hrdinové jako Esther
• Historie Babylonské říše a záchrana prostřednictvím odvahy a chytrosti

Na vizuální doplnění je vhodná ilustrace starozákonních scén, a proto lze vložit grafiku zobrazující širokou škálu příběhů, od stvoření světa po odboj a záchrany Židovského národa.

Současně je vhodné doplnit video, které prezentuje kontext Starého zákona a jeho vliv na kulturu a literaturu; audio zpracování ukáže plynulost vyprávění Olbracha a jeho odlišný přístup od tradiční biblické textové verze.

Olbracht nebyl teolog, ale autor, který dokázal převést biblické příběhy do srozumitelné beletrie pro tehdejší dobu i současné čtenáře, a to s důrazem na kulturní a historický kontext. Jeho text je doplněn o působivé obrazy a vysvětlivky pojmů, což usnadňuje orientaci i méně erudovaným čtenářům.

tags: #ivan #olbracht #biblicke #pribehy #recenze