Velké papežské schizma byla situace, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže nejprve dva, a od roku 1409 dokonce tři papežové.
Historie tohoto období navazuje na Avignonské zajetí a končí Kostnickým koncilem, který usiloval o ukončení rozkolu a nastolení jediné autority.
Kořeny schizma: Avignonské zajetí a počátek dvojpapežství
Po smrti papeže Řehoře XI. byl zvolen římský papež Urban VI., zatímco část kardinálů v Avignonu zvolila vzdoropapeže Klimenta VII. a poté Benedikta XIII.
Papežské schizma vzniklo v době, kdy římský a avignonský tábor získal uznání u některých evropských vládců, čímž Evropa rozdělila svou věrnost na dvě obedience.
Dvojpapežství bylo vnímáno jako jasný symbol zkaženosti církve a vedlo k polarizaci v tehdejší Evropě.
Pisánský koncil a vznik trojpapežství
V roce 1409 byl svolán koncil v Pise, jehož cílem bylo donutit dva dosavadní papeže k odstoupení a zvolit nového.
Novým papežem se stal Alexandr V., avšak Benedikt XIII. a Řehoř XII. odmítli odstoupit, což vyústilo do období, kdy úřad zastávali tři papežové současně.
Alexandr V. zemřel o rok později, ale jeho nástupce Jan XXIII. pokračoval ve snaze rozřešit krizi prostřednictvím koncilu.
Kostnický koncil a zánik trojpapežství
Římský král Zikmund Lucemburský podnítil svolání koncilu do Kostnice, který měl rozhodnout o legitimitě papežů a ukončit schizma.
Na koncilu se rozhodlo o nadřazenosti koncilu nad papežem prostřednictvím dekretu Haec sancta synodus a byl zahájen proces sesazení tří papežů.
Do roku 1417 koncil prohlásil všechny tři papeže za sesazené a připravil cestu k volbě Martina V., která ukončila období schizma.
Role koncilů a konciliarismu
Decrety Frequens a Haec sancta synodus reflektují snahu koncilů o reformu církve a nadřazenost obecného sněmu nad papežskou mocí.
Basilejský koncil v letech 1431-1449 potvrdil nadřazenost koncilu nad papežem a rozvinul tak konciliaristické myšlení, které ovlivnilo další vývoj.
Po zklidnění konfliktu a konečném uznání papeže Martina V. došlo k pokračujícím snahám o reformu a konsolidaci církve po koncilních cestách.
Koridorů k Římu a role Avignonu a Basileje v moci církve
Řím se během středověku měnil v hlavní město papežů, avšak jeho role nebyla konstantní; papežové často cestovali a sídla měnila podle bezpečnostních, politických a hygienických důvodů.
Avignonské zajetí a později přechod do Basileje a Kostnice odrážely snahu papežů o lepší administrativní dohled a ochranu před intrikami místních šlechtických skupin.
Přes proměny sídel zůstávalo hlavní město papežů vnímáno jako centrum duchovní moci a diplomatických aktivit Svaté stolice, a to i v souvislosti s tématem dominium mundi.
Současný pohled a paralely s moderními situacemi
Volba papeže v moderní době, například konkláve v roce 2013, ukazuje, že i dnes existují momenty, kdy iniciativy či změny vyvolávají rozsáhlé diskuse o legitimitě a autoritě v církvi, ačkoli nebyla schéma schizma obnoveno.
Historie schizma tak zůstává důležitým mementem o tom, jak politické zájmy a církevní instituce mohou ovlivnit jednotu křesťanstva a jak konciliarismus i mecénie světských vládců přispívají k reorganizaci moci uvnitř církve.
Činnost církve během velkého schizma a jeho důsledky
V období velkého schizma došlo k posílení světské moci nad církevní správou a k prohloubení kritiky, která následně vedla k reformám prostřednictvím koncilů a konciliaristických dekretů.
Koncil v Pise a Kostnice ukázaly, že samotná autorita papeže není zaručena bez širšího konsenzu, a že nutnost reformy a dohody mezi různými obeyencemi byla nevyhnutelná pro udržení jednoty katolické církve.
V závěru období došlo k definitivní rekonstrukci autority a vypracování nových pravidel, která definovala roli koncilů i papeže v rámci římskokatolické církve.