Ukázka se zabývá hodnotou lidského života podle Bible. Vysvětluje, že Bible nepopisuje, jak člověk vznikl, ale proč byl stvořen. Pasáž dále rozebírá, že Bůh stvořil člověka podle svého obrazu. Podívejte se. 1) Učitel ukáže dětem kuchařku a návod k použití (např. k pračce nebo hračce). Společně si ukážou, že návod říká, jak věc funguje, ale kuchařka spíš to, k čemu dobrému výsledek poslouží.Děti dostanou za úkol vymyslet „recept na člověka“ ne podle kostí a svalů, ale podle toho, proč je skvělé, že lidi na světě máme (např. 2 lžíce laskavosti, hrst smíchu, hodně pomoci druhým).S dětmi se shrne, že Bible není vědecký návod „jak“ (na to máme přírodovědu), ale vypráví o tom, „proč“ jsme tady - abychom dělali svět lepším.
2) Učitel přinese do třídy malé zrcátko. Děti se do něj podívají a mají říct jednu věc, kterou umí udělat pro radost druhých (úsměv, pomoc, namalování obrázku). Vysvětlíme si, že podle Bible odrážíme Boha ne vzhledem, ale tím, když jednáme laskavě a tvoříme hezké věci - fungujeme jako taková „živá zrcadla“. Děti pak na papírovou siluetu zrcadla nakreslí nebo napíšou, jakou konkrétní dobrou vlastnost chtějí v tomto týdnu „zrcadlit“ do svého okolí (např. Magisterium a biblická studia ve 20. I. je třeba, aby Písmo sv. studium starých orientálních jazyků a tzv. vztah Písma sv. o inspiraci a neomylnosti Písma sv. v plné šíři, s odvoláním se na I. Papežská biblická komise (1902, ap. II. Pontificium Institutum Biblicum de Urbe (1909), od r. 1930 rektorem P. III. Encyklika Spiritus Paraclitus (15.9.1920) k 1500letému výročí smrti sv. IV. P. Lagrange se r. 1935 obrací na J. V. Na jaře 1941 anonymní dílko (autor don D. ). Pius XII. VI. VII. Písmo svaté však obsahuje Boží slovo, a protože je inspirováno, je to opravdu slovo Boží. (č. VIII. Reorganizace Papežské biblické komise (Pavel VI. Magisteriem oficiálně schválená historicko-kritická metoda v poslední době podléhá kritickým soudům. Poukazuje se na její limity a nedostatečnost. Vytýká se jí, že studuje text výlučně diachronicky, přičemž je třeba vzít v úvahu také jeho finální podobu a uplatnit tak metody synchronní (narativní, rétorické).
3) Bible zpravuje o náboženských zkušenostech a oslovuje náboženskou schopnost člověka. Jaké bude žádoucí Předporozumění pro přístup k Bibli? Neutrální jako u přírodních věd? Nebo předporozumění dané zkušeností víry? Zdá se, že není pochyby. Pro správnou intepretaci Bible může být nejlegitimnějším východiskem právě zkušenost víry, přesněji řečeno víry, předávané Tradicí víry, která dala vznik biblickým textům. Takové předporozumění není překážkou objektivity interpretace, ba naopak její podmínkou. je tedy podmínkou pro objektivitu výkladu. člověk se schopnostmi pouze přirozenými (psychikos) nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. (1 Kor 2,14).
Kdo nemá toto správné předporozumění, může pochopitelně studovat biblické texty z různých hledisek a dosáhnou zajímavých výsledků filologických, literárních, historických, psychologických a sociologických. Hlavní smysl mu však uniká. 4. V DV č. . V tomto smyslu je pak celý paragraf rozdělen do dvou částí. Dei Verbum. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha, Zvon 1995, s. Výklad Bible v Církvi. Dokument Papežské biblické komise z 15. dubna 1993. Collins, R.F.: Introduction to the New Testament. Krejčí, J.: Slovo Boží. Laghi, P. Gilbert, M. Vanhoye, A.: Chiesa e Sacra Scrittura. Un secolo di magistero ecclesiastico e studi biblici. Merell, J.: Studium a četba Bible podle encykliky Pia XII. . Praha, CMK V. Merell, J.: Úvod do Nového zákona. Praha, ČKCH 19794, s. Ne vždy potřebujeme radu.
