Akademickou příručku českého jazyka (APČJ) vytvořil kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR. Počátečním podkladem pro ni se stala výkladová část Internetové jazykové příručky (IJP), jež vznikla s podporou grantového projektu Jazyková poradna na internetu, řešeného v letech 2004-2008. V roce 2009 byla IJP oceněna medailí MŠMT 1. stupně za zlepšování podmínek pro výuku mateřského jazyka na všech typech škol. Výkladová část IJP byla po dokončení grantového projektu postupně upravována, jednotlivé kapitoly byly doplňovány o popis dalších jazykových jevů a příklady, některé kapitoly byly zcela přepracovány a byly do ní zařazeny i kapitoly nové.
První vydání Akademické příručky českého jazyka vyšlo v nakladatelství Academia v únoru 2014 se schvalovací doložkou MŠMT. Tato publikace získala cenu nakladatelství Academia Nejprodávanější kniha roku 2014 a cenu Český bestseller 2014 za 1. místo v kategorii Odborná a populárně‑naučná literatura pro dospělé. V květnu 2019 vydalo nakladatelství Academia druhé, upravené a doplněné vydání Akademické příručky českého jazyka.
Východiskem pro tvorbu IJP a APČJ byly na počátku především dotazy adresované jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR. Tazatelé se většinou chtějí dozvědět, jak se určitá slova píšou, skloňují, časují či vyslovují, mnozí z nich se však zajímají také o to, proč tomu tak je, tedy proč je náležitá podoba ližiny, proč se píše od Nohavici, proč je třeba zvolit přídavné jméno živelní ve spojení s podstatnými jmény pohroma či katastrofa, proč lze užít v časopisu i v časopise, proč je správná podoba v rizikách, dvacet dva závodníků atp.
Některé zajímá i to, proč máme hlásku a písmeno ř či kroužkované ů, zda je nutno přechylovat příjmení, zda existuje rozdíl mezi výrazy ačkoli a ačkoliv. Příručka obsahuje poučení o českém jazyce, zejména pravopisu, zvukové stavbě, morfematice, tvarosloví, slovotvorbě, o některých jevech větné stavby a také uvádí kapitoly o formální úpravě písemností a jazykové etiketě. V porovnání s PČP - viz Informace o příručce - a mluvnicemi jsou některé výklady APČJ podrobnější a ucelenější (např. v oblasti psaní velkých písmen, interpunkce, shody přísudku s podmětem, skloňování osobních, zeměpisných a firemních jmen) a uvádějí mnohem více příkladů (např. u psaní přídavných jmen označujících rodinu jako celek či konkurence kratších a delších koncovek ve spojení rodných jmen a příjmení).
APČJ se často zaměřuje i na jevy, jejichž popis v uvedených publikacích zcela chybí. Ani v jedné z nich nelze např. najít informaci, jak psát domácké podoby rodných jmen jako Luki, Klári, Šárinka, podoby přivlastňovacích přídavných jmen odvozených od jmen Mary, Betty nebo tvary 5. pádu osobních jmen u všech skloňovacích typů. Do třetího, upraveného a rozšířeného vydání APČJ byl nově doplněn oddíl Transkripce a transliterace a byly výrazně rozšířeny kapitoly týkající se pravopisu, např. o psaní písmen i - y, ú - ů a o některých interpunkčních znaménkách (otazník, vykřičník, středník). APČJ nyní mimo jiné pokrývá téměř veškerou problematiku uváděnou v PČP. Vedle toho vznikla kapitola o normě, úzu a kodifikaci a dílčích změn či doplnění doznaly např. APČJ přináší nejen výslovnostní, pravopisné, slovotvorné, tvaroslovné a syntaktické výklady, ale všímá si i toho, jak se popisované podoby a tvary běžně používají. Proto jsou některé výklady doplněny hodnotícími komentáři vycházejícími z analýzy výskytů, zejména v Českém národním korpusu. Na základě toho jsou pak také připojena doporučení, kterým podobám či tvarům dávat přednost, popř. které podoby dosud nezachycené v kodifikačních příručkách lze již ve spisovných projevech přijímat, tj. nechápat je jako nesprávné. APČJ se primárně soustřeďuje na výklady jevů, na které se tazatelé opakovaně ptají, jevů doposud v ostatních dostupných příručkách opomíjených nebo nedostatečně vyložených. Část APČJ je věnována také tematice, která není čistě jazyková, a proto se o ní ostatní lingvistické příručky zmiňují jen okrajově a kuse, ale na niž přicházejí dotazy velmi často. Tou je úprava písemností. Kniha je rozčleněna do deseti oddílů a ty do jednotlivých kapitol a podkapitol. Cílem APČJ je co nejpřesnější popis, zachycení (a tím i utvrzení) normy pro komunikační situace, v nichž je žádoucí používání spisovného jazyka. Příručka sama tuto normu nestanovuje, ale předkládá její popis uživatelům češtiny jako doporučení, jímž je vhodné se při tvorbě mluvených či psaných textů řídit. APČJ by měla vést především k upevnění a prohloubení dosavadních znalostí i k získání poznatků nových, včetně těch, které nebývají do výuky češtiny zařazovány, ale které jsou přitom potřebné v praktickém životě. Věříme, že příručka pomůže svým uživatelům pochopit současnou situaci spisovné češtiny, porozumět tomu, proč se konkrétní výraz má psát či skloňovat tak, jak je uvedeno. Díky příručce si snad také uvědomí, že se jazyk stále mění, ale že jde o změny dílčí, které rozhodně neovlivní podstatu češtiny a které bývají zachyceny v jazykových příručkách až poté, co se v úzu opravdu prosadí (a to bývá vždy po delším časovém období).
Co lze očekávat od APČJ
- výklady pravopisu, zvukové stavby, morfematiky a tvarosloví
- kapitoly o formální úpravě písemností a jazykové etiketě
- srovnání s Pravidly českého pravopisu a s mluvnicemi
- doplňky o transkripci a transliteraci
- komentáře vycházející z analýzy výskytů v Českém národním korpusu
Jak APČJ podporuje praxi a výuku
APČJ neustále zohledňuje vývoj jazyka a ukazuje, které podoby lze ve spisovném projevu používat, a které dosud nebyly v kodifikačních příručkách dostatečně zdůrazněny. Důraz na konkrétní použití ve školní i veřejné komunikaci pomáhá učitelům, studentům a ostatním uživatelům češtiny lépe pochopit, proč se určité tvary píší či skloňují podle stanovených pravidel.
Přehled struktury a obsahu APČJ
Kniha je rozčleněna do deseti oddílů a ty do jednotlivých kapitol a podkapitol. Cílem APČJ je co nejpřesnější popis, zachycení normy pro komunikační situace a poskytnutí doporučení pro praxi. APČJ by měla vést k upevnění a prohloubení znalostí a k získání poznatků nových, včetně těch, které nebývají do výuky zařazovány.