Při cestě z Břeclavi jsem si přečetl po letech báseň Jana Skácela - Modlitbu, a tento zakázaný básník, tehdy ještě mladík, když žil a v Břeclavi studoval, a to je to pojítko mé cesty a života Jana J, mě opětovně oslovil, a to nádhernou oslavou díla Stvořitele: „Pane, ať jsi stéblo trávy, nebo obyčejný list,“ ať jsi v záři sestry Luny, která mě svítila první noc na cestu, ať tě nacházíme v paprscích bratra Slunce, který mě/nás vítá do dalších dnů, ať jsi skrytý v podzimních jablíčkách, která jsem objevil na mlýně, a byla velmi chutná, ať jsi v pavučinách pavoučků, nebo ubíhající sestřičkou Vodou, která vždy dokáže poutníka osvěžit.
Pane, ať jsi kdekoliv! „Tak dej ať aspoň trochu umím ve Tvých vzkazech číst. Prosím dej ať řeči stromů, aspoň trochu rozumím, ať vědí, že se učím a nic neumím.“
Naši bratři zakladatelé, první skauti a skautky vždy hovořili o návratu do lůna přírody. Hovoří o její ochraně, o její kráse, o Boží dokonalosti, která se tak dobře nachází u těch nejobyčejnějších darů, které příroda dodává, a z níž si každý může, dle své libosti zadarmo brát.
Každý brouk, každý bratr Oheň, který mi dával světlo a teplo před bivakem, každé káně letící nad naší hlavou, každá sýkorka u krmítka, plch, veverka, liška, vše, co jsem na této víkendové, poznávací cestě s Panem viděl a zažil, zkrátka stálo za to. „Dej mi/nám snášet pokorně, co změnit nemám sil, odvahu, abych to nač stačím, na tomhle světě pozměnil.
Hledání spojení s přírodou jako duchovním zředením
Text Modlitby odráží pevné přesvědčení, že příroda je nositelem Boží dokonalosti a že každá bytost - stéblo trávy, list, luna, Slunce, jablíčka, pavoučiny či zvířata - může být prostředníkem vzkazu a světlem pro poutníka. Tímto způsobem se z osobní cesty stává obecná výzva k vnímání a ochraně světa kolem nás.
Jako poutník nacházející inspiraci ve věcech, které jsou vypadlé z každodenního života, cítí autor potřebu pokory a odvahy: pokorně snášet to, co nelze změnit, a zároveň čerpat sílu k činu, který je v moci jednotlivce a komunity. Tato dynamika propojuje Skácelovu civilní lyriku s motivem skautského návratu k přírodě a k její ochraně.
Motivy a obrazná symbolika
Obraz stromů, listů, měnícího se světla Lunou a Sluncem, podzimních jablíček, pavoučích pavučin a spojení s vodou jako živou hladinou, vytváří bohatou symbolickou síť. Všechny tyto prvky vystupují jako poselství Stvořitele a jako prostředek k pochopení světa a našeho místa v něm.
Rovněž se objevuje motiv ochrany přírody a jejího bohatství - například myšlenka návratu do lůna přírody a její nedotknutelnosti, kterou je třeba chránit. Tato ochranná etika rezonuje s historickým kontextem skautského hnutí, jež klade důraz na odpovědnost vůči okolí a respekt k všemu živému.
Struktura a rytmus textu
Text je koncipován jako osobní modlitba a meditace nad tím, co lze ve světě ovlivnit a co ne, s důrazem na vděčnost za běžné dary přírody. Jazykově tvoří propojení mezi poetickou obrazností a praktickou výzvou k jednání ve prospěch přírody a komunity. Rytmická opakování a výzvy k naslouchání dávají textu meditační charakter a posilují jeho poselství o pokorné službě světu.
- Výzva k rozpoznání Božího záměru v každodenních darech přírody.
- Oslava světa kolem nás a osobní pokora tváří v tvář jeho nekonečné moudrosti.
- Etický imperativ chránit a pečovat o přírodu jako součást duchovního života.
Text nabízí inspiraci pro čtenáře, kteří hledají spojení mezi osobní zkušeností a širším morálním kontextem: žít s respektem, vnímat krásu světa a učit se ze světa kolem nás.
