Ábel je postava z biblické knihy Genesis. Podle legendy to byl druhý syn Adama a Evy a mladší bratr Kaina. Byl pastýřem ovcí. Událost znázorňuje všeobecnou povahu lidské situace mezi lidmi - bratry, která vede až k bratrovraždě. Kainovi je odmítnuta jeho oběť a Ábel představuje spravedlivého. Bratrovraždu můžeme vysvětlit více způsoby. Ábel je první mučedník vůbec. Vychází z konfliktu mezi mladistvými, která může odpovídat kultuře zemědělců se starším nomádským způsobem života. Může být také konfliktem mezi vegetariánem a člověkem, který chce obětovat zvířata.
Abijám - pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Rechabeáma a Abšalómovy dcery Maaky. Záznamy o matce se ale různí - snad se její jméno vyslovovalo Michaia a byla Abšalómovou vnučkou, dcerou Uríela z Gibeje. Abijáš vládl pouze 3 roky. Vedl válku s Izraelským králem Jarobeámem I., jeho početnější armádu porazil a zvětšil své území o několik měst. Navzdory svému jménu pokračoval ve špatné náboženské politice svého otce a pisateli Bible je za to kárán: „…jeho srdce nebylo cele při Hospodinu…“ (1. Královská 15,3).
Starozákonní postava, druhý král Judského království, vládl 913 - 911 př. Kr. (1. Abrahám - (původně Abram) je praotcem Izraele. Jeho příběh je popsán v Bibli, Gn 11-25. Abrahám je líčen jako vzor člověka, který spoléhá na Boží zaslíbení. Od příběhu Abraháma se odvozuje vyvolení Izraele a jeho domácí právo na Kanaán. Všechna tři hlavní monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství a islám, se hlásí k Abrahámovi, Arabové i Židé se považují za jeho potomky. Abrahám je prvním biblickým patriarchou (po něm následují Izák a Jákob) a praotec izraelského národa. Narodil se v mezopotámském městě Ur cca 2000 let př. n. l. Byl nejstarší ze tří synů Táre (jeho bratry byli Náchor a Háran). Abram a jeho o deset let mladší žena Sarai měli společného otce. Když bylo Abramovi 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaán, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. Abram uposlechl a společně se svým synovcem Lotem vstoupil do země, kterou obývaly národy vzešlé z Kanaána, syna Cháma, syna Noema. Posléze se Abram oddělil od Lota a usídlil se v Hebronu. Manželství se Sarai však bylo stále bezdětné. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Izmaela, jehož matkou byla služka Sarai jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abrahám (otec mnohých národů) a Sára. Známý je především příběh obětování Izáka. Izák byl Abrahámův jediný syn, který se narodil jeho manželce Sáře, když bylo Abrahamovi sto let. Bůh mu poručil, aby ho obětoval, a Abrahám, zcela v důvěře v Boha, šel oběť vykonat. Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Ceturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry.
Adam - hebrejské slovo, které má dvojí význam: „člověk“ a „muž“, ale též „ze země vzatý“. Představa „prvního“ člověka z hlíny, oživeného dechem Božím, se vyskytovala už v předkřesťanských mytologiích v Mezopotámiii. Křesťanský výklad pojmu jako smrtelný, muž, praotec, vychovatel lidstva, ztělesnění čisté ideje člověka a praotec Ježíše se používal téměř ve všech interpretacích Starého i Nového zákona, ať už z hlediska dějin spásy nebo z přístupů k nauce o dědičném hříchu. V této souvislosti představuje osoba Adama s jeho manželkou Evou počátek dějin lidstva.
Další starozákonní postavy a jejich významy
Achab patřil k nejvýznamnějším králům Severního Izraele. Byl druhým králem z Omríovy dynastie. Jeho manželkou byla fénická princezna Jezábel, která v Izraeli podporovala kult Baala. Starozákonní postava, král severního Izraele, vládl 874 - 852 př. Kr. Achazjáš nazývaný též Joachaz, pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Jórama a Atalji, dcery izraelského krále Achaba. Jako jediný z bratří přežil drancování Jeruzaléma Araby, ke kterému došlo za vlády jeho otce a na jeruzalémský trůn usedl ve svých 22 letech. Pod vlivem královny matky se zúčastnil tažení svého strýce, severoizraelského krále Jórama proti aramejskému Chazaelovi do Rámotu v Gileádě. Tam byl Jóram raněn, stáhl se do Jizreelu, kde byl ale i s Achazjášem zabit izraelským vojevůdcem Jehúem. Při tomto převratu byla část judské královské rodiny vyvražděna a dílo zkázy dokonala Achazjášova matka Atalja, když se rozhodla vyhubit královské potomstvo a sama se ujmout trůnu. Bible Achazjášovu krátkou vládu popisuje slovy: „…jeho matka mu radila k svévolnostem. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích…“. Starozákonní postava, šestý král Judského království, vládl 842 př. n. l. Achijáš Šíloský je jedním ze starozákonních proroků. Řadí se mezi nepíšící proroky. Zmiňuje se o něm 1. kniha královská 11,29-39 a 14,1-18. Achijáš působil za života krále Šalomouna a izraelského krále Jarobeáma I., tedy v druhé polovině 10. století př. Achijáš měl co do činění s prvním izraelským králem Jarobeámem I. Nejprve mu ještě za života krále Šalomouna prorokoval, že se stane králem nad deseti z izraelských kmenů, které Bůh odebere Davidovu rodu a dá jemu. Když se pak tak stalo, Jarobeám začal být Bohu nevěrný a uctíval modly. Později, když Jarobeámovi onemocněl syn a on k prorokovi poslal svou ženu, aby se Achijáše vyptala na to, co se se synem stane, promluvil Bůh skrze proroka Achijáše a odsoudil Jarobeámovo jednání.
Ámos - Ámos je jeden z malých proroků Starého zákona, řazený mezi Jóela a Abdijáše. Jediné informace, které se o něm dochovaly, jsou ty, které se nacházejí ve stejnojmenné knize Ámos. Ámos bývá pokládán za prvního z tzv. „píšících proroků“. V časovém spektru se řadí mezi tzv. předexilní proroky. Podle zmíněné biblické knihy pocházel Ámos z jižního království, tj. z Judska, ale působil na severu, v Izraeli. Působil za vlády judského krále Uzijáše a v době, kdy v Izraeli vládl Jeroboám II., tj. v polovině 8. století př. Kr. Kniha také říká, že byl z „tekójských drobopravců“, avšak termín „drobopravec“ je nejasný. Dále o něm tvrdí, že se „zabýval dobytkem“ (pastýř? majitel stád?) a sykomorami. Jeho sociální postavení též není vyjasněno. Ámos žil v době posledního většího vzmachu severního království. Ve svém kázání se soustředí především proti sociálnímu útisku, vykořisťování a proti opouštění víry a kultu jediného Boha Izraele. Vyzývá Izrael k prosazování práva a spravedlnosti a k očistě kultu.
Árán - pocházel z kmene Levi, byl bratrem Mojžíše, jeho otec se jmenoval Amram, matka Jochebed a sestra Miriam. Starozákonní postava, prorok, první židovský velekněz bratr Mojžíše.
Ása - byl třetím králem Judského království. Vládl asi v letech 911-870 př. Kr. Pocházel z rodu Davidova, byl synem a nástupcem krále Abijáše. Byl horlivým náboženským reformátorem - odstraňoval ze země pohanské modly a kultickou prostituci (sodomářství) a obnovil bohoslužbu Hospodinu. Dokonce zbavil královnu matku (svou babičku Maaku) jejího oficiálního postavení, protože podporovala kult Ašéry. Kolem roku 897 napadl Judsko s velikým etiopským a libyjským vojskem núbijec Zerach a byl Ásou v bitvě u Maréši na hlavu poražen. (Je možné, že šlo o velitele egyptské armády faraona Osorkona I., který chtěl navázat na úspěchy svého otce Šíšaka.) Ohrožován králem severních izraelských kmenů Baešou, uzavřel vojenské spojenectví s damašským Ben-hadadem I. a rozšířil své území dále na sever (města Mispa a Geba). Vládl Judskému království 41 let. Za vlády Ásy působili v Judsku proroci Azarjáš a Chananí. Starozákonní postava, třetí král Judského království, vládl 911-870 př. Kr.
Baeša, král severního Izraele. Spáchal atentát na svého předchůdce Nádaba a následně vyvraždil jeho příbuzenstvo. Vedl soustavné války s judským králem Ásou. Starozákonní postava, třetí král izraelský, vládl 910 - 887 pr. Kr.
Bartoloměj - byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. V seznamech bývá jmenován často před Matoušem; jeho jméno bývá spojováno s Nathanaelem. Jméno Bartoloměj bývá tradičně ztotožňováno se jménem Nathanael, což znamená „Bůh dal“. Pocházel z Kány, galilejského města severně od Nazaretu. Je možné, že byl svědkem velkého znamení, které v Káni Galilejské Ježíš vykonal. Natanael vyznal: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele.“ (J 1,49) Bartoloměj provázel Ježíše na cestách a byl svědkem jeho zázraků.
David - nastoupil po Saulovi, jež byl z trůnu sesazen pro své chování a neposlušnost vůči Hospodinu. Je představován jako spravedlivý panovník - nikoli však dokonalý - stejně jako uznávaný válečník, básník a hudebník (je tradičně uznávaný jako autor mnoha žalmů). Jeho život a vláda je zaznamenána v První a Druhé knize Samuelově a První knize královské.
Eliáš - starozákonní prorok 9. stol. př. Kr. (hebr. Elíšá) bojoval za králů Achaba a Achazjáše v severní říši Izraele proti kanaanejskému bohu Baalovi. Jméno Eliáš znamená „Mým Bohem je Jahve“. Je považován za největšího proroka severní říše; byl vzat v ohnivém voze do nebe. V Novém zákoně se zjevuje spolu s Mojžíšem při Ježíšově proměnění na Hoře Tábor (Mk 9,2-13). Proroka Eliáše považují karmelitáni spolu s Pannou Marií za svého hlavního patrona.
Ezechiel - prorok a kněz, zmiňovaný v hebrejské bibli. Narodil se pravděpodobně v kněžské rodině. Po porážce Jeruzaléma Nabukadnezarem je odveden do exilu. Žije samotářsky u průplavu Kébar nedaleko Babylónu. Zde se mu dostane vidění a jeho dílo je barevné a místy nesrozumitelné, ale oblíbené. Předkládá podobně jako Izajáš či Jeremjáš trest Boha a naději vzklíčící v exilu.
Filip byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. V seznamu apoštolů je vždy uveden na pátém místě. Filipovo jméno je řecké; pocházel z Betsaidy a byl rybář. Povoláním byl učedníkem Jana Křtitele. Filip vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Filip zatím setkával s kritikou a nepřekonal skepsi Natanaela, ale pokračoval: „Pojď a podívej se!“ Příběh ukazuje otevřenost a touhu po poznání, která se projevuje i v dalších Janových textech.
Josef - patří mezi okrajové, ale velmi důležité postavy Nového zákona. Můžeme se setkat ve dvou evangeliích, Matoušovi a Lukášovi. Josef je snoubenec a později manžel Marie, matky Ježíše. Je tradičně znám jako tesař ( tekton ), ačkoli slovo tekton může mít širší význam. Z Písma je zřejmé, že byl Josef šlechetný, spravedlivý a dobrý muž, který se nebál vzepřít dobovým konvencím a Mojžíšovu zákonu, pokud byl v rozporu s jeho srdcem. V Matoušově EV. byl zasnouben s Marií, která počala dítě z Ducha svatého; v Lukášově EV. se poprvé setkáváme s Josefem při putování do Betléma kvůli sčítání lidu. Dříve než Ježíš začal veřejně působit, byl Josef již pravděpodobně mrtvý.
Filipova a Nikodémova kapitola Janova evangelia ukazuje, jak Jan popisuje vnitřní proměny lidí a jejich hledání víry. Nikodém, člen velerady, přichází k Ježíši „v noci“ a ptá se na zrození shůry. Ježíš odpovídá: bez zrození z vody a Ducha se nemůže člověk dostat do Božího království. Nikodém pochopí jen částečně a postupně v dalších oddílech vyjevuje svůj postupný pokrok ve víře. Tato dynamika ilustruje janovský pohled na víru jako živý, kontinuální proces, který vyžaduje osobní setkání s Ježíšem a odpověď člověka na Boží pozvání.
Janova evangelium se od synoptických dílí jednak strukturou, jednak zaměřením na christologii a na význam víry. Zatímco synoptičtí autoři zdůrazňují Boží království, Jan klade důraz na Ježíše jako Božího Syna a na jednotu Otce a Syna, na Ježíšovo božství a na Ducha Svatého jako Tělesného a duchovního Dárce života. Prolog Janova evangelia (1,1-18) představuje Slovo, které bylo u Boha i Bůh, a které se stalo tělem, aby lidé mohli poznat Boží plnost. Prolog uvede téma, že těžká slova a složitější teologické pojmy vyžadují obrazné vyjádření a později se odhalují v plnosti v Ježíšově životě a zjevení v Ježíši Kristu.
V Janově evangeliu se objevují tři hlavní části: prolog, zjevení Ježíše světu, a poslední večeře a Kristova modlitba na rozloučenou. Důraz na zjevení Božího Syna a na jednotu Otce a Syna se prolíná do teologických výkladů a formuje janovskou „posvátnou monotonii“ jazyka. Zvláštní význam má také obraz Božího Slova a jeho mlčenlivé i intenzivní dialogy, které vedou k hlubšímu porozumění a osobní odpovědi na víru. Janův jazyk je plný dlouhých řečí a dialogů, které ilustrují složitost vztahu člověka k Bohu a k Ježíšovu poslání.
tags: #janovo #evangelium #postavy