Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet,“ a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.
Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. Avšak to všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.
Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
Podobně jako vy, byl jsem i já vděčný za to, že jsem se mohl účastnit posvátného shromáždění. Během posvátného shromáždění pozvedli jsme ruku do pravého úhlu; nebylo to pouhé hlasování - uzavřeli jsme tím sami za sebe soukromý a osobní závazek, dokonce smlouvu, že budeme podporovat zákony, obřady, přikázání a proroka Božího.
Bratři a sestry, během několika uplynulých měsíců jsem prožil něco, co mě přivedlo k pokoře a co mi umožnilo zamýšlet se s vděčností nad darem života. Lidé na celém světě, lidé každého vyznání a přesvědčení, bádají a snaží se poznat, kdo je Bůh. Jaký je Jeho vztah k Ježíši Kristu? Vím s jistotou, že Nebeský Otec a Ježíš Kristus žijí. Usmíření je skutečné. Bůh Otec a Ježíš Kristus jsou samostatné, oddělené, nesmrtelné bytosti. Znají nás jako jednotlivce, slyší naše upřímné modlitby a odpovídají na ně.
Své svědectví jsem začal získávat v mládí, když jsem přemýšlel o 13 prorockých prohlášeních, která se nazývají Články víry a která sepsal Joseph Smith. V Primárkách jsme se je učili nazpaměť. Popisují základní zásady víry znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Joseph Smith znal podstatu tří členů Božstva díky osobní zkušenosti.
Jako 14letý chlapec chtěl vědět, ke které z mnoha křesťanských církví se má připojit. V Bibli, v knize Jakubově v Novém zákoně, četl: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha.“ A tak poslušně poklekl k modlitbě a byl navštíven Bohem Otcem a Jeho Synem, Ježíšem Kristem. Popsal je jako „dvě Bytosti, jejichž jas a sláva se vymyká veškerému popisu, stojící nad Josephem ve vzduchu.“
Jiţ od mých chlapeckých let byl pro mě zážitek Josepha Smitha určitým vodítkem - a může jím být pro každého z nás. Tento způsob stanovil Spasitel, který také byl jeho dokonalým příkladem, což je zaznamenáno v Bibli. Když bylo Ježíšovi 12 let, Jeho matka Maria a Jeho pozemský otec Jozef ho našli, jak učí v chrámu. Ježíš se jich otázal: „Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce mého, musím já býti?“ Ježíš ale nemluvil o věcech Jozefových.
Když se Ježíš zjevil na americkém kontinentě, Otec Ho představil stejným způsobem: „Hle, můj milovaný Syn, v němž se mi dobře zalíbilo a v němž jsem oslavil jméno své - slyšte jej.“ A téměř o dvě tisíciletí později byla tatáž slova pronesena mladému Josephu Smithovi: „Toto je můj Milovaný Syn. Kdo je tento Ježíš?“ Společně se svým Otcem se účastnil stvoření světa a pod vedením svého Otce byl zodpovědný za stvoření všech věcí na tváři země.
Ježíš Kristus je Jednorozený Otcův v těle. Je naším Prostředníkem u Otce. Je Spasitelem, který za nás položil život a který u Otce hájí naši věc. Proto se modlíme k Nebeskému Otci ve jménu Jeho Syna, Ježíše Krista. Syn Ježíš není tatáž bytost jako Jeho Otec, ale je jako Jeho Otec.
Je pro mě velmi poučné a dojímavé zamýšlet se nad tím, jak Ježíš promlouvá ke svému Otci. Z Jeho velké přímluvné modlitby, která se nachází v Bibli v knize Janově, je naprosto zřejmé, že Ježíš si uvědomuje, že je Synem. „Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil. Slova, kteráž jsi mi dal, dal jsem jim [učedníkům];… a [oni] uvěřili, že jsi ty mne poslal.“
V průběhu Spasitelova působení se učedníci vskutku stali jedním, ale nikoli jedním fyzickým tělem. Stali se jedním v jednotě záměru a lásky. Toto je ona jednota Boha Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista, o níž se mluví v písmech. „Oslaviž ty mne, Otče… touž slavou, kterouž jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl.“
Jak moc si Ježíš přál, abychom poznali Otce tak, jako ho znal On! V přípravě na smírnou oběť se Ježíš modlil ke svému Otci v zahradě getsemanské a vzal na sebe hříchy, trápení a utrpení celého lidstva. V oněch osamělých hodinách opět jasně vyjádřil, že nevykonává své vlastní dílo. Modlil se: „Otče…, jestli možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“
A to pověděv, umřel. Svědčím o tom, že náš Spasitel žije. Je Jednorozeným Otce a znovu přijde na tuto zem, aby zde vládl. Je Ježíšem Kristem, Svatým Izraelským, plným „milosti a milosrdenství a pravdy.“ Je [tím], kdo přijde, aby sňal hříchy světa, ano, hříchy každého člověka, který neochvějně věří ve jméno jeho.
Také svědčím o tom, že Bůh, náš Věčný Otec, žije a miluje každého z nás, neboť jsme Jeho děti. Jako apoštol Pána Ježíše Krista svědčím o pravdivosti toho, co se píše v písmech a co mi bylo sděleno a co může být sděleno i vám skrze Svatého Ducha. Bude vám to zjeveno podle vaší poslušnosti a přání. Spasitel nás během své pozemské služby učil této veliké pravdě: „O cokoli, co je správné, budete prositi Otce ve jménu mém věříce, že obdržíte, vizte, bude vám dáno.“
Svědčím o tom, že toto skutečně vím a že s jistotou vím, že to, o čem jsem mluvil, je pravdivé. Na svátek Letnic, považovaný za narozeniny církve, se ohlížíme za událostmi v jeruzalémském večeřadle. Po příchodu z Olivetské hory očekávali apoštolové společně s Matkou Boží a Ježíšovými sourozenci na křest Duchem Svatým, jak jim Ježíš přikázal.
Řečeno dnešním jazykem, biblický záznam toho dne se čte jako strhující reportáž. Popisuje hukot, jako by se z nebe řítil prudký vítr. Ohnivé jazyky, které spočinuly na každém z apoštolů. I to, jak apoštolové začali promlouvat rozličnými jazyky.
Pisatel má smysl pro barvitý detail. Poznamenává, že hlasy z lidu považovaly projevy Ducha Svatého u apoštolů za opilost mladým vínem. Že jde o úplně jiný druh změny stavu, je jasné nejpozději ve chvíli, kdy se ujme řeči apoštol Petr. Střízlivě a dopodrobna vysvětluje, co se přihodilo.
Řečeno znovu současným jazykem, apoštol uvádí posluchače do širšího kontextu. Cituje Židům, kteří se v Jeruzalémě sešli na svátky, dobře známé pasáže z proroků a Žalmů. Petr dosvědčuje, že Bůh je živý a sesláním Ducha Svatého plní, co slíbil. Teď když se ke dni vylití Ducha Svatého vrací, dochází mi zvláštnost toho popisu v knize Skutků.
Ačkoliv nás od té události dělí zhruba dva tisíce let, jsme v tom obrazu, v té reportáži přítomni. Přestože jsme toho dne v Jeruzalémě samozřejmě nebyli. My jsme církví, která toho dne dostala svého Přímluvce a Utěšitele.
Bůh posílá Ducha svatého
„Je pro vás dobré, abych odešel,“ řekl Ježíš apoštolům při poslední večeři. „Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.“ Písmo odhaluje podivuhodné působení Ducha Svatého jako zprostředkovatele Synova spásného díla podle Otcova plánu.
Když nenacházíme slova, Duch sám se v nás modlí a přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Vede nás k pokání a učí nás citlivosti ke kairosu, příhodnému času. Posvátné texty jsou dílem svatopisců puzených Duchem, říká samotná Bible.
Když čteme posvátná slova, díky Duchu ožívají. Zároveň Ducha Svatého nikdy nemůžeme zapřáhnout do svých plánů, i když vypadají zbožně. Je strážcem lidské svobody, vane, kam chce. Nedá se přivolat správným heslem, koupit nebo usmlouvat.
Je ručitelem pravdivosti, jak připomíná výstražná historka o Ananiáši a Zafírovi v kapitole apoštolských Skutků. „Žádný prorok, který v Duchu přikazuje připravit stůl pro chudé, nebude z něho jíst. Pakli ano, je falešným prorokem,“ mluví o spravedlnosti coby ovoci Ducha raně křesťanský text Didaché.
Pravděpodobně neexistuje křesťan, který by netoužil být plný Ducha Svatého. Máme ale rozdílné představy o tom, jak takový život prakticky vypadá. Slovo „představy“ možná nemá nejlepší pověst.
Myslí se tím pouhé přeludy mysli. Fantazie, které mají jen málo společného s realitou. Jenomže doba, která se tak často odvolává na lidský rozum, nakonec kulhá na jednu nohu.
Přestali jsme brát vážně imaginaci, představivost a snění. S lidmi ale nehýbou sloupce čísel a faktů. Daleko větší význam mají právě naše představy.
Soudím, že se naše představy o Duchu Svatém odvíjejí od toho, jak rozumíme slovu dar. A od toho, jaký v sobě chováme obraz Boha. Jedno s druhým totiž úzce souvisí.
Duch Svatý nakonec naše představy o plnosti stejně vždy překonává. Vždyť „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“
Přesto je důležité, abychom o našich představách alespoň uvažovali. Hospodin je Bůh, který se nám daruje, připomínáme si zvlášť na velké svátky Velikonoc, Vánoc i v den Letnic. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí,“ shrnuje Jan poselství svého evangelia jako Božího daru.
Jenomže podle všeho není logika daru z našeho pohledu tak zřejmá. A nemusí jít rovnou o náboženské představy. Na vysvětlenou: existuje například představa, že musíme být nejprve dost dobří, abychom dar mohli přijmout. Nebo že dar je ve skutečnosti prostředkem či nástrojem k našemu polepšení.
Ve spojitosti s Duchem Svatým přitom obě představy mají jisté opodstatnění. Bible nás skutečně vyzývá, abychom Ducha svatého nezarmucovali svou tvrdostí srdce. Nerouhali se proti němu a neuhasili jeho plamen. A skutečně platí, že apoštolové zmocnění Duchem Svatým vydávali svědectví o Kristu úplně novým způsobem, jak jim Duch dával promlouvat.
Jde však o to, jestli dokážeme dar přijímat jako dar. Projevuje se to v naší teologii i v praxi. Co bychom si pomysleli o rodině, kde je dárek výhradně odměnou za dostatečný výkon? Nejspíš by pak nešlo o dar, ale o odměnu. A co teprve rodina, v níž je dar pouze maskovaná výzva k polepšení? Nejspíš bychom tedy pro začátek mohli uznat jednoduchou definici, že je dar vyjádřením vztahu, nikoliv odměnou či zálohou na budoucí protislužbu.
Duch Svatý je nevyčerpatelným dárcem, ne odplatou za dobrý výkon. Je naším svrchovaným Pánem, nikoliv obsílkou k plnění povinnosti. V angličtině existuje pořekadlo, že k opravdovému daru nevedou žádné šňůrky. Rozuměj lanka, kterými by darující mohl vodit darovaného jako loutku. Lano, které nás poutá k nebi, použijeme-li tuto metaforu, je právě skutečným darem.
Přejdeme-li od řeči víry k jazyku práva, je dar něco cenného nebo žádoucího, zač neplatíme. To není výzva k pasivitě. Letnice jsou příležitostí uvědomit si, že Bůh vždy byl a je tím, kdo jedná první. „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky,“ zaslíbil Ježíš učedníkům při poslední večeři.
Sám samotný Bůh je na naší straně! Že Bůh z lásky k nám jedná jako první, tedy jako dárce, připomíná apoštol Pavel v listu do Efezu: „Bůh bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.“ Boží láska, nikoliv náš výkon či vidina polepšení je onou logikou daru.
Představte si dobrého Dárce. Boha, který daruje sám sebe. Zkuste si představit, jak vypadá vztah s Dárcem, který je nevyčerpatelný a věčný. Slýcháme každoročně čtení, jak první Letnice zažili s hukotem a ohněm apoštolové v Jeruzalémě.
Duch Svatý je přirovnáván k živlům, k ohni, větru či vodě. Biblická vyprávění sytí naši představivost. Možná dokážeme zpaměti vyjmenovat ovoce Božího Ducha, o kterých se píše v listu Galatským; totiž lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání.
Ale dokonce i to, jak tyto ctnosti vypadají v praktickém životě, si nejprve představujeme. Učíme se, jak je rozpoznat. Vezměme vážně naši imaginaci, představivost a snění. Stejně jako bral vážně představy o Bohu samotný Ježíš.
„Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?“ oslovuje řečnickou otázkou fantazii svých posluchačů. „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“
V Bohočlověka nevidíme velkého Loutkaře, který vodí na drátkách herce. Vidíme Boha, který sám sebe dává, riskuje odmítnutí a raduje se z přijetí. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“
Naše představy o trojičním Bohu se odvíjejí od toho, jak rozumíme slovu dar. A od toho, jaký v sobě chováme obraz Boha. „Naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ Radostného dárce přece miluje Bůh. A teď si představte, že Hospodin sám je tím radostným dárcem.