Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Po návratu z města se učedníci divili, že Ježíš mluví u studny se ženou, nic však neřekli (27). Ježíš je svobodnější než oni. Na konci rozhovoru nechává samařská žena džbán u studny a vrací se do města bez vody, protože už nebude potřebovat vodu z Jakubovy studny, která pochází ze Starého zákona. Právě se napila vody nového života, kterou jí daroval Ježíš. Nyní je zdroj v ní. Má sama zkušenost odpuštění a není už závislá na druhých, aby poznala Boha (Jr 31/34).
„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Jakmile byla evangelizována Ježíšem, žena evangelizuje své bratry a sestry. Nejprve jsou Samaritáni závislí na ženině svědectví (39), později však věří, protože sami viděli (42).“ Ježíš řekl svým prvním učedníkům: „Pojďte a uvidíte.“ Tato žena hlásá radostnou zvěst podobně jako Ježíš. Během dialogu se Ježíš nechává vést tím, čemu se naučil z ženiny řeči. Nevnucuje se, ani ji neodsuzuje, stále ji však hluboce respektuje.
Zprvu je nejasné, jaký výsledek přineslo misionářské snažení. Přicházejí učedníci, rozhovor je přerušen. Trvá jeho zájem poznat, kdo Ježíš je. Učedníci odešli do města, aby nakoupili jídlo a utišili svůj hlad (8). Když však jídlo přinesou, Ježíš nechce jíst a říká, že „má jiný pokrm“. Co je příčinou toho, že Ježíš vnímá realitu jinak než učedníci, než Židé, než samařská žena a lidé? Toto nové vnímání se náhle objevuje v konverzaci se samařskou ženou. Ježíš zapomíná jíst a chce být pozorný vůči tomu, co od něho žádá Otec: „Mám k nasycení pokrm, který vy neznáte“ (32).
Zdrojem této odlišnosti je nová zkušenost o Bohu: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo“ (34). Tato nová zkušenost o Bohu jako Otci umožňuje Ježíšovi chápat Starý zákon - symbolizovaný „vodou“ - novým způsobem; nový přístup k Bohu je možno získat v Duchu a v pravdě; je možno naučit se novým vztahům k lidem - podobně jako k samařské ženě; a vyložit novým způsobem přírodní jevy, symbolizované žněmi a vodou.
Říkáte přece: Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně. Podle názoru lidí nastanou žně za čtyři měsíce. Ježíš však říká, že „pole již zbělela ke žni“ (35). Vidí věci jinak. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Rozhovor s učedníky má zřetelný misijní charakter. Zaměřuje pohled od nynější, slibné sklizně k budoucí misii církve.
Poslední část úryvku navazuje na ženinu výzvu krajanům v předcházejícím textu a celou epizodu ukončuje. Žena dokáže předávat jen to, co se jí niterně dotklo. Toto svědectví vede posluchače k počátku víry. Učedníci přišli do města, neobrátili však nikoho. Samaritánka se vrátila do města a obrátila všechny. Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Víra překonává pohoršení z vnějšího původu toho, kdo přináší zjevení.
Úplná víra vzniká teprve při setkání se samotným Ježíšem a nasloucháním jeho slovu. Vzhledem k Ježíšovým slovům bledne řeč svědkyně. V našem úryvku se stupňuje označování Ježíše. Ježíš je nejprve židovským poutníkem; osobností, která vzbuzuje úctu; muž, vybavený tajuplnými silami; prorok a Mesiáš. Na konci dosahuje toto stupňování vrcholu. Ježíš je zachránce v mesiánském smyslu, naplňuje nejen naději Židů na spásu, ale také Samaritánů a ostatních národů.
Pravý, Bohem poslaný zachránce nepatří jen jednomu národu, nezavádí zvláštní bohoslužbu pro jeden národ. Dva dny stráví Ježíš se Samaritány (40). Žít pospolu, společně jíst a pít bylo znamením hlubokého vztahu a sjednocení. - Ježíš se neuzavírá do svého náboženství, rasy nebo území. Poznává „Boží dar“ v osobě, která nebyla Židovkou, ani nebyla nábožensky aktivní (14). - Při své ekumenické otevřenosti Ježíš neodmítá všechny židovské zákony. V přítomnosti samařské ženy schvaluje převzaté normy, když říká, že „spása je ze Židů“ (22).
Janovo evangelium bylo napsáno na konci prvního století. - Komunita, vystupující v tomto textu, pokládá za normální, že ženy v ní mají vedoucí postavení a že hlásají radostnou zvěst, dokonce s větším úspěchem než muži. Apoštolé, například, odešli do města a nic se nestalo (8 a 27). - Janovo evangelium pokládá za normální, že se Samaritáni účastní komunitního života a Ježíše přijímají jako Mesiáše (26/29). Podle těchto lidí Mesiáš nepřišel jen pro Samaritány nebo jen pro Židy, ale je „Spasitelem světa“ (42). - Komunita není omezena zeměpisně, ani na posvátný prostor Jeruzaléma ani na horu Garizim. Nedbá na etnické a rasové názory Židů nebo Samaritánů. - Je to komunita, která nemá příliš moci a ve které nacházejí své místo lidé z okraje společnosti. Slepec, kterým ostatní pohrdají jako nemocným člověkem, reprezentuje komunitu a brání ji před Židy (9,24-34). Samařská žena, pokládaná za bludařku, se stává evangelizátorkou a zakladatelkou komunity (4,39-42). Oba, samařská žena i slepec, hlásají o Ježíšovi, že je prorok (4,19; 9,17), překračují však pojem prorok. Pro ženu Ježíš je Mesiáš, Spasitel světa (42).
- Janova komunita je menšinou a musí se bránit. Prožívá dvě krize, které hrozí rozpadem: „vnější“ roztržku, kterou představuje vyhnání ze synagógy (9,22), a „vnitřní“ roztržku, kterou je pohoršení nad Ježíšovým vtělením (6,66).
„Pane, nemáš ani, čím bys čerpal,“ namítla žena, „a studna je hluboká. Odkud vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš otec Jákob, který nám tu studnu dal?“ „Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit,“ odpověděl Ježíš. „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. „Nemám muže,“ odpověděla žena. „To jsi řekla pravdu, že nemáš muže,“ řekl jí Ježíš. „Měla jsi totiž pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.“
„Pane, vidím, že jsi prorok,“ odpověděla žena. „Ženo,“ řekl jí Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy ani nevíte, koho uctíváte; my víme, koho uctíváme, protože spása vyjde z Židů. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Žena odpověděla: „Vím, že přijde Mesiáš“ (který je nazýván Kristus). Vtom přišel Ježíš a řekl: „Já jsem to - ten, který k tobě mluví.“
V kontextu postního období a hledání pravdy si připomínáme, že pravda Páně má být ctěna v Duchu a v pravdě, a to i v otázkách účasti žen na vedení církve či ekumenických vztahů mezi národy. Z textu vyplývá, že víra - a tedy i misie - roste, když žena svědčí a lidé jí uvěřili kvůli Ježíšově slovu. „Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.““
Na závěr příběhu ti Samařané přišli a prosili Ježíše, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“