Ježíš (asi mezi 7 a 1 př. n. l. Betlém - asi mezi 30 a 33 n. l. Jeruzalém), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí.
Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí v křesťanských společnostech považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí. Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíši jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství. V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti.
Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti. Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu. Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech.
Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací židovského vlastního jména יְשׁוּ Ješua, kratší podoba jména יְהוֹשֻׁע Jehošua. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména „JHVH“, druhá část se odvozuje od slovesa יָשַע (jáša‘) „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno tedy znamená „Bůh je záchrana“, překládá se také jako „záchrana přichází od Boha“. Přívlastek „Kristus“ pochází z řeckého χριστός christos a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský, který se tradičně vykládá jako „z Nazaretu“, se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Ναζαρηνός Nazarénos a Ναζωραῖος Nazóraios a jejich původní význam je nejasný. Tvar Nazóraios snad etymologicky souvisí s aramejským Nasuraia od semitského kořene NSR, „hledět“ nebo „hlídat“, jako nazarénci byli označováni členové křesťanské sekty a v hebrejských textech jako označení křesťanů. Podle Matouše Ježíšův původ z Nazaretu splňuje údajné proroctví „bude nazýván Nazaretský“, které se ve Starém zákoně přímo nevyskytuje.
Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházející buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie. Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická.
Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. Křesťanský Příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem. Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii (zvěstování Panny Marie) a označil jej za Syna Božího. Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízeném císařem Augustem odešli z Nazaretu do Betléma, kde Maria porodila a novorozence uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou. Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše.
Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia (tj. roku 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným.
Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem. Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce. Po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204. Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství: příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli.
Zázraky a uzdravení patřily k Ježíšovu veřejnému působení: uzdravoval tělesně i duševně, např. horečky, slepota, malomocenství a další. Zvláštním případem bylo vyhánění zlých duchů (exorcismus). Při uzdravení dochází často k obrácení dotyčného. Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců; vedle běžných posluchačů se vyhranila skupina nejbližších učedníků, zvaná Dvanáct apoštolů, v čele se Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. V Lukášově evangeliu je uveden širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, kteří byli vysláni hlásat Boží království.
Všechna kanonická evangelia shodně uvádějí, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach, za působení Pontia Piláta v letech 26-36. Den jeho smrti bývá u Markova evangelia spojován s začátkem Pesachu (pátek 15. nisanu), u Janova evangelia s odpolednem 14. dne nisanu; Janovo vyprávění bývá považováno historiky za přesnější vzhledem k časové souvislosti. V těchto letech pak 14. nisanu připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Pokud se vychází z předpokladu, že jeho veřejné působení bylo kolem tří let a že jeho začátek byl kolem věku asi třiceti let, lze datum Ježíšovy smrti odhadnout kolem roku 30-33 n. l. Objevují se různé názory na hlavní důvody obžaloby a odsouzení Ježíše, včetně sporů s farizeji, učení o těle coby pokrmu či hrozeb ze strany Římanů i Židů.
Ačkoli některé teorie zpochybňují vzkříšení z prázdných hrobů, tradiční pohled křesťanských komunit vychází z zjevení učedníků a svědectví žen, kteří tvrdili, že Ježíš vzkřísl z mrtvých. Učení o vzkříšení a nanebevstoupení uzavírá období Ježíšova působení a dává jeho následovníkům velké poslání šířit evangelium po celém světě; vedoucím činitelem v tomto poslání má být Duch svatý, který měl být seslán. Kromě kanonických spisů se o Ježíšovi píše i v apokryfních a pseudepigrafních knihách; známá jsou evangelia dětství a logia, která popisují Ježíšovy počátky, jeho pobyt v Egyptě či ztracené výroky a scény z jeho života.
V buddhánství a islámu se Ježíš označuje za proroka či významnou duchovní postavu, ačkoliv jeho ontologický status v islámu se liší od křesťanského pojetí Boha a Spasitele. Ježíšova postava se však stalklíčovým zdrojem etických a morálních principů: pokání, obrácení, milosrdenství, láska k bližnímu, odpuštění a odpovědnost za aktivní využívání života. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé a utiskované a varuje před pyšnými a parazity na náboženství. Uč podezřelý důraz na víru a prokazování činností, které jdou nad rámec pouhé doktríny, a klade důraz na rozlišování znamení doby. Po historické stránce zůstává mnoho otázek otevírných a interpretace se liší podle kontextu a tradice.
