První čtení z Skutků Apoštolů vypráví, že i pohané přijali Boží Slovo a že apoštolové spolu bratří v Judsku pochopili Boží plán pro všechny národy. Petr vykládá svůj zážitek z Joppe a vidění, které ukazuje, že to, co Bůh prohlásil za čisté, nemá být považováno za nečisté. Duch svatý se snáší na ty, kteří s ním přicházejí do Kornéliova domu, a potvrzuje božský rozsah spásy. Druhé čtení z Zjevení pak přináší obraz nového nebe a nové země, kde Bůh bude žít mezi lidmi a setře každou slzu; vše nové a Boží slova budou věrná a pravá. Evangelium podle Jana doplňuje tento obraz: Ježíš sděluje novou výzvu k lásce - „nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já miloval vás, tak i vy milujte jeden druhého.“
Nebezpečí pochopení „novosti“ spočívá ve dvou rovinách: v tom, kdo toto přikázání dává, a v jeho univerzálním rozsahu. Z Nového zákona vychází, že Ježíš dává přikázání přímo sobě - „Já vám pravím“ - a vyžaduje lásku ne jen k bližnímu, ale k všem lidem, včetně nepřátel. Tím se novost spojuje s jeho obětí: láska, která se neptá na prospěch a která vychází z Jeho činu na kříži. Ježíšova láska se ukazuje v službě učedníkům - umývání nohou, oslovení děťmi a děti, a v závěrečném daru života za druhé. Proto má přikázání „milujte se navzájem“ pro učedníky i pro nás obecný charakter a nový rozměr, který spočívá v jeho lásce, která se šíří do všech lidí a překonává hranice tradičních skupin.
Prvotní láska jako vzor a standard života církve
Ježíšova láska, milující z Těla Otce, ukazuje, jak má fungovat skutečné společenství. „Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ Tím, že Ježíš miloval učedníky až do konce, ukazuje, že láska není jen cit, ale vědomé a vědomě trpělivé jednání. Jeho láska vyhraňuje místo pro odpuštění a věrnost vůči druhým, a to i v konfliktech a neshodách. Lidské vztahy v církvi - v rodině, ve sboru i mezi věřícími - vyžadují takovou lásku, která přijímá a obětuje. Novost spočívá v tom, že tato láska není výhradně jen lidská, ale je vyzrávána a umožněna Božím Duchem v srdcích věřících, kteří přijímají Kristovo přikázání.
Jaké důsledky má toto „nové přikázání“ pro naše životy? Především vyzývá k lásce v širším rozsahu: k lásce k nepřátelům, k lásce, která překonává obtíže každodenního života, a k lásce, která utváří skutečné společenství v církvi. Ježíšova láska se projevuje i ve zázracích a projevech moci, které ukazují, že Bůh má s lidmi hluboký soucit a chce jejich uzdravení a důstojnost. Zázraky tedy nejsou samoúčelné, ale potvrzují, že láska Boží je aktivní a má konkrétní dopad na život lidí.
Soucit a účast na bolesti druhých
Vyprávění o tom, jak Ježíš uzdravoval malomocného a další nemocné, ukazuje, že Ježíš sdílí lidskou bolest a že Boží láska jde k lidem v jejich největší potřebě. „Chci. Buď očištěn.“ Tato slova odrážejí Boží vůli k uzdravení a k zásahu do lidské situace s cílem obnovy. Ježíš uzdravuje nejen těla, ale i srdce, a tím ukazuje, že jeho láska má rozsah, který překračuje lidské možnosti a lidské hranice. Zázraky potvrzují pravdivost Ježíšova slova a jeho misii, jakož i Boží záměr uzdravit lidstvo a obnovit stvoření, které podléhá bolesti a zmaru.
Hebr. 4:15 připomíná, že Ježíš má soucit s námi, protože je všelikým způsobem podobný lidem - ačkoli zůstává bez hřešení. Láska, kterou učedníkům Ježíš zjevuje, není jen pro jejich osobní prospěch, ale pro svědectví a pozvání ostatním - k poznání Boží lásky a k vstupu do Božího království. Naše odpověď by měla být otevřenost vůči lidem kolem nás a ochota milovat, odpouštět a žít společenství, které zrcadlí Kristovu lásku.
Historické a teologické souvislosti pro dnešní věřící
Nové přikázání vyžaduje od nás uvědomění si našeho stavu před Bohem a naší schopnosti milovat jen skrze moc Ducha, který v nás působí. Otcovská láska a Synova láska se spojují v Duchu svatém, a to v našich srdcích umožňuje žít láskou, která překonává egoistické zájmy. Věřící jsou povolání být vyslanci Kristovy prvotní lásky pro lidi kolem nás, a proto se z lásky stává motor k zodpovědnému a obětavnému životu v církvi a ve světě. Stejně jako Ježíš, i my máme v srdci touhu uzdravovat, pomáhat a být světlem naděje pro ty, kteří jsou v nouzi.
V kontextu naděje na budoucí Boží království je jasné, že láska, kterou projevujeme, není jen etický imperativ, ale dynamická síla, která mění naše vztahy, naši komunitu a svět kolem nás. Proto bychom se měli modlit za sílu, aby Duch svatý vkládal do našich srdcí ochotu milovat i ty, kdo nám ublížili, a abychom měli odvahu odpuštět a jít naproti druhým s otevřeným srdcem. Maria nás vede svou mateřskou přímluvou k tomu, abychom přijali Kristovo přikázání a projevovali jej v každodenním životě.
