V Jeruzalémě, nedaleko trhu s ovcemi, se rozprostíral rybník Bethesda. Několikrát do roka se voda v rybníku začala bez zjevné příčiny pohybovat a lidé věřili, že vzedmutí vody je vyvoláno nejakou nadpřirozenou silou. K rybníku přicházely davy lidí v naději očekávaného uzdravení, a po rozvíření hladiny nastal pokaždé značný rozruch. Ti, kteří klopýtli, bývali ušlapáni; kolem rybníka stály přístřešky chránící nemocné před žárem slunce i chladem a někteří nocovali pod nimi.
Ježíš se procházel městem, modlil se a rozjímal. U rybníka uviděl trpící, dychtící po uzdravení. Pocítil nad nimi lítost a zatoužil všechny trpící uzdravit. Byla právě sobota a lidé přicházeli do chrámu na bohoslužbu. Všiml si jednoho velice ubohého muže, který byl chromý již třicet osm let. Nemoc si z velké části způsobil hříšným životem a mnozí ji pokládali za Boží trest. Dlouhá léta přežíval opuštěný a bez naděje; nepomohla mu rodina ani přátelé.
V době, kdy se voda v rybníku rozvířila, se nikdy k břehu nedostal. Právě u něho se Ježíš zastavil. Nemocný ležel na rohoži a čas od času pozvedl hlavu, aby se podíval na rybník. Náhle si povšiml tváře člověka, z jehož očí vyzařoval soucit. Chromý se okamžitě zmocnila naděje. Vzápětí si však uvědomil tíživost své situace a jen s povzdechem odpověděl: „Chci, Pane, ale nemohu. Sám se špatně pohybuji a nemám nikoho, kdo by mi pomohl v pravý čas do vřídla.“
Ježíš nezačal s nemocným dlouze hovořit a tentokrát ani nepožadoval projev víry. Chromý se na nic neptal, nerozmýšlel se, pouze se zcela spolehl na Ježíšova slova. Pokusil se trochu pohnout a vtom se mu zpevnily svaly. Ježíš se nezmínil o Bohu a jeho uzdravující moci. Ochrnutý muž byl po celá léta v tak zoufalé situaci, že by mohl o Božím uzdravení pochybovat a připravit se o jedinečnou příležitost. Stejnou vírou můžeme být duchovně uzdraveni i my.
Hřích nás vzdaluje od Boha a způsobuje nám mnohé bolesti. Sami nejsme schopni žít čistým životem, stejně tak jako chromý muž nebyl schopen sám od sebe chodit. I k nám se Zachránce sklání a klade nám otázku: „Chceš být zdráv?“ Nečekejme, až se sami uzdravíme. Věřme v Boží zaslíbení našeho uzdravení a žijme podle Ježíšových rad v Písmu. Stejně jako chromému u rybníka, také nám bude dána síla, kterou potřebujeme.
Uzdravený muž se sehnul, aby si vzal svou rohož a deku, na kterou spal. S radostí pak napnul svaly, narovnal se a chtěl neznámému muži poděkovat za uzdravení. Ježíš se ale mezitím ztratil v zástupu. Uzdravený muž toho litoval. Ježíše však nehledal, poněvadž si nebyl jistý, jestli by ho mezi tolika lidmi zase poznal. Vychutnával si každý krok, který udělal. Potkal několik farizejů, kterým nadšeně vyprávěl, co se mu přihodilo. Jejich nezájem a lhostejnost ho udivily.
Přerušili ho otázkou: „Proč nosíš své lože v sobotu?“ Muž měl ze svého uzdravení velkou radost a neuvědomil si, že je sobota. Necítil ale žádné provinění, protože uposlechl slova Toho, komu dal Bohu moc k jeho uzdravení. „Vím,“ odpověděl. „A kdo to byl?“ ptali se rozhořčeně Židé. „To nevím,“ odpoveděl jim. Zkoušeli ho…
Židé různými způsoby překroutili pravý smysl Božích přikázání, zejména o dni odpočinku, sobotě. Farizejové a učitelé Zákona přidali k Písmu další pravidla, která přesně vymezovala, co se kdy smí a nesmí. V sobotu se například nesměl zapalovat oheň ani rozsvěcovat svíčka. Kvůli takovým pravidlům byli Izraelité závislí na lidech jiných národností, kteří tyto činnosti vykonávali za ně. Domnívali se, že věčná Boží záchrana patří jedině Židům, a ostatní národy považovali za ztracené.
Uzdravený člověk přišel do chrámu přinést oběť za hříchy a oběť díků Bohu za své zázračné uzdravení. Ježíš ho tam znovu oslovil: „Pozoruj, ozdravel si! Uzdraveného muže velmi potěšilo, že znovu vidí svého Záchrancu. Nevěděl však, že farizeji Ježíše nenávidí, a tak jim řekl, že to byl Ježíš, kdo ho uzdravil. Donutili ho vystoupit před velkérive. Kdyby byli Židé svobodným národem, okamžitě by Ježíše odsoudili k smrti. Vládli jim však Rimani, kteří nedovolovali vykonávat trest smrti z náboženských důvodů. To farizeji věděli.
Odsouzením Ježíše velradou chtěli znevážit jeho působení v očích veřejnosti. Mnozí lidé se přestali zajímat o zákazy a příkazy farizejů a naslouchali Ježíšovým slovům. Jeho učení bylo srozumitelné a svědčilo o Boží moci a lásce. Ježíš nehovoril o Bohu jako o tvrdém soudci, ale jako o pečujícím Otci. Svoje činy a postoj ukazoval, jaký Bůh ve skutečnosti je. Kdyby Ježíšovo učení nebylo stále narušováno kněžími a náboženskými učiteli, způsobilo by takové oživení a nápravu, že by se dějiny světa ubíraly zcela jiným směrem. Żidovští vůdci však chtěli zachovat svou moc a Ježíše neustále škodili.
Když se satanovi nepodařilo Ježíše překonat na poušti, plány, jak zaslepit mysl židovských vůdců, pokračovaly. Ježíš zdůrazňoval význam Božího zákona, nezmenšoval ho ani nezrušil. Chtěl jen sobotní přikázání oprostit od zbytečných pravidel, která jej učinila obtíží. Chromého muže mohl uzdravit v kterýkoli den; mohl jej uzdravit i bez pokynu, aby vzal své lože a odešel. Před veleradou Ježíš jasně vyjádřil, že pomáhat nemocným a trpícím v sobotu je v naprostém souladu se sobotním přikázáním.
Řekl také, že koná stejné dílo jako Bůh, který pomáhá lidem a každý den udržuje celý vesmír. Zastavují se snad planety na svých drahách? Slunce svítí, tráva roste, mořské vlny se tvoří. Bůh nemůže na chvíli přestat působit. Lidé mají také povinnosti v sobotu: pečovat o nemocné, pomáhat chudým a trpícím. Farizejové opomenuli Ježíšova slova o sobotě a soustředili se na jeho vyjádření o Bohu. Nazval Boha svým Otcem, čímž se mu stavěl na roveň, a to Židy popudilo, protože to považovali za rouhání. Ježíš popřel jejich obvinění a řekl: „Amen, amen, hovorím vám: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jen to, co vidí dělat Otce.“
Ježíš tak odhalil svou pravou totožnost. Představil se jako Boží Syn, který tvoří jednotu s Pánem celého vesmíru. Žádný jiný člověk nikdy nemluvil s takovou mocí a přesvědčivostí. Kněží si mysleli, že odsuzují Ježíše, ale opak byl pravdou. Ježíš se ztotožnil s člověkem, a proto člověku rozumí. Vzepřel se satanovi a zvítězil nad ním. Zástupně zemřel za hříchy lidí a umožnil jim tak záchranu; proto je oprávněn vykonat soud nad věčným údělem každého člověka. A prohlásil: „Kdo slyší moje slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života.“
„Amen, amen, hovorím vám: Přichází hodina, a už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít.“ Otec dal Synovi moc konat soud; a tak Ježíš dodává, že kdo poslouchá jeho slovo a věří, má věčný život a unikl smrti při soudu. Ježíš dále říká, že Otec sám nemá žádného člověka nesoudit; veškerý soud předal Synu, aby byl ctěn Syn tak, jak se ctí Otec. A dodává: „Když vydávám svedectví o sobě, mé svedectví není pravdivé; ale je někdo iný, co svedčí o mně a jeho svědectví je pravdivé.“
Poslali jste k Janu Křtiteli a on vydal svědectví pravdě. Já však nepřijímám svědectví od člověka; toto říkám pro vaši záchranu. Jan byl lampou, která hořela, a vy jste se chtěli v jeho světle jen krátce radovat. Mám však větší svědectví než Janovo: skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Samotné skutky, které dělám, o mně svědčí, že mě poslal Otec. A sám Otec, který mě poslal, o mně vydal svědectví. Vy jste však nikdy neuslyšeli jeho hlas, neviděli jeho tvář, a jeho slovo ve vás nezůstává, neboť nevěříte tomu, koho poslal.
Skúmate Písma a domníváte se, že v nich máte věčný život; právě ony svědčí o mně. Vy však nechcete ke mně přijít, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám, ale poznám, že v sobě nemáte Boží lásku. Přišel jsem ve jménu Otce, a nepřijímáte mě. Kdyby přišel někdo jiný ve svém vlastním jménu, toho byste přijali. Jak můžete věřit, když se navzájem oslavujete, a nehledáte slávu, kterou dává pouze Bůh? Nemyslete si, že budu vás soudit; Mojžíš ve vás bude soucen, pokud v něj věříte. Kdybyste skutečně věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, protože on o mně psal.
