Kleopatra bylo 28 let, když se zbavila posledního nebezpečí - Ptolemaia XIV. a spoluvládcem se stal její syn Caesarion. Přitom mu strategicky dala dvě jména - Ptolemaios XV. Caesarion. Caesarion (Ptolemaios XV.) byl faraonem jen podle jména. Skutečnou moc (i vzhledem k jeho věku) si ponechala Kleopatra. Svůj vztah ke svému synovi přirovnávala Kleopatra ke vztahu egyptské bohyně Isis a jejího božského dítěte Hora. Vyobrazení obou je nejlépe vidět v chrámu bohyně Hathor v Dendeře. Kleopatra a Marcus Antonius budovali říši, kterou chtěli nechat svým dětem. Plánovali převzetí moci v Římě a její rozdělení mezi Caesariona a jejich tři děti.
V roce 34 př.n.l. vydal Marcus Antonius a Kleopatra dekret „Donations of Alexandria“, kterým rozdělili země pod kontrolou Říma mezi Caesariona a jeho nevlastní sourozence (dvojčata Alexandra Hélia a Kleopatru Selene II . a Ptolemaia Philadelpha). Titul, který je odvozen od římského příjmení Caesar. Gaius Julius Caesar byl v roce 46 př. n. l. jmenován římským diktátorem na deset let, ale v roce 44 př. n. l. byl zavražden. Jméno Caesar bylo jméno jeho rodiny (Gaius bylo jeho vlastní jméno a Julius bylo jméno rodu, z něhož pocházel). Příjmení přešlo na jeho adoptivního syna a později nástupce, který se jmenoval Gaius Julius Caesar Octavianus. Octavianus se ujal vlády nad říší v roce 31 př. n. l. a v roce 27 př. n. l. mu římský senát udělil titul Augustus; stal se tedy známým jako Caesar Augustus.
Nárok na toto jméno si potom činili další čtyři římští císaři (Tiberius, Gaius [Caligula], Claudius a Nero), a to buď na základě skutečného příbuzenského vztahu, nebo na základě adopce. Toto příjmení se časem tak těsně spojilo s postavením svrchovaného panovníka, že i když rod Caesarů vymřel, jméno bylo ponecháno jako panovnický titul stejného významu, jaký má titul imperátor. Jména césarů, kteří panovali v době, o níž pojednávají Křesťanská řecká písma, doba vlády každého z nich a významné biblické události, k nimž za jejich vlády došlo, jsou uvedeny v připojené tabulce. V Bibli jsou jmenovitě uvedeni pouze tři z nich: Augustus, Tiberius a Claudius.
Bůh a césar: Ježíšova souvislost s císařskou moci
Ježíšova jediná zaznamenaná zmínka o césarovi souvisí s vyjádřením zásady: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Mt 22:17-21; Mr 12:14-17; Lk 20:22-25) Podnětem k tomuto výroku byla otázka, zda mají Židé platit římskému státu „daň z hlavy“. Šlo tedy o ustanovený zákon nebo zavedený postup, a je tedy zřejmé, že otázka ani odpověď se neměly vztahovat pouze na tehdejšího panovníka Tiberia. (Srovnej Mt 17:25.)
Pojem „césar“ označoval nebo symbolizoval státní moc, tedy stát zastoupený řádně jmenovanými představiteli, na které Pavel uplatňuje výraz ‚nadřazené autority‘ a které Petr zahrnuje do výrazů ‚král‘ a jeho ‚místodržitelé‘. Césarovy „věci“ tedy znamenaly platby za služby poskytované světskou vládou; za tyto služby vláda ukládala daně nebo tribut. Za tyto služby lidé platili daně. To bylo zdůrazněno Ježíšovou zmínkou o césarově minci, která byla označována jako „mince pro daň z hlavy“.
„César“ měl právo vyžadovat placení daní i od křesťanů, ale neměl právo zasahovat do služby, kterou křesťané prokazovali Bohu. To ukázal Ježíš svým výrokem, že „Boží věci mají být spláceny Bohu“. (Mt 22:21) Ježíšovi apoštolové dali najevo, že své povinnosti vůči lidským autoritám chápou jako omezené neboli relativní, nikoli jako absolutní.
Když totiž byli později přivedeni před židovský nejvyšší soud, rozhodně prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“, to znamená v případech, kdy se lidské zákony nebo požadavky dostaly do rozporu s Božími. Soudní přelíčení s Ježíšem. Když byl Ježíš předveden k výslechu před římského místodržitele Pontského Piláta, nábožští vůdci proti němu vznesli obžaloby: „Podvrací [židovský] národ a zakazuje platit daně césarovi a říká o sobě, že je Kristus, král.“
Pilát tak žalobu pochopil, protože později řekl: „Přivedli jste ke mně tohoto člověka jako toho, kdo podněcuje lidi ke vzbouření.“ (Lk 23:13, 14) V roce 48 př. n. l. byl vydán zákon lex Julia majestatis, podle něhož byla jakákoli činnost proti svrchované moci Říma přečinem. Tento zákon měl široké uplatnění, takže v Ježíšově době mohlo být obvinění z velezrady vzneseno za jakoukoli urážku césara nebo za jakoukoli činnost, která mohla budit dojem pobuřování. Nikde v Římské říši nesměl žádný král panovat bez césarova souhlasu.
Když tedy Pilát vyslýchal Ježíše, zjevně se při tom soustředil na spornou otázku Ježíšova královského postavení. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.“ (Jan 19:12) Výraz „césarův přítel“ byl čestný titul, který byl často udělován místodržitelům provincií; židovští vůdci jej však nyní zjevně použili ve všeobecném smyslu, aby ukázali, že sám Pilát by mohl být obviněn z prominutí velezrady. Pilát podlehl strachu před císařem a odsoudil k smrti nevinného člověka. Kněží mezitím hlasitě prohlašovali, že jsou věrní císařskému trůnu.
Říkali: „Nemáme krále, pouze césara“, a tím odmítali jakoukoli teokratickou vládu. (Jan 19:13-16; srovnej Iz 9:6, 7; 33:22.) Marně vyjadřovali své námitky proti titulu „Král Židů“, který dal Pilát umístit na Ježíšův mučednický kůl. Pavel se odvolává a je vězněn.
Historické souvislosti césar a Nový zákon
Když židovští nábožští vůdci v Tesalonice ve snaze zabránit Pavlovi a Silovi v kázání vyvolali srocení davu, vyrukovali také s podobným obviněním, že se ti dva dopustili zrady vůči císařskému trůnu. (Sk 17:1-9) Tehdy již byl panujícím césarem Claudius (41-54 n. l.). Zbývající biblické zmínky o césarovi se vztahují na Nerona, který panoval od roku 54 do roku 68 n. l., kdy asi ve svých 31 letech spáchal sebevraždu.
Když byl Pavel patrně kolem roku 58 n. l. v Cesareji u výslechu před Festem, odvolal se k Neronovi. Pavel prohlásil, že se proti césarovi ničím neprovinil, a odmítl podrobit se soudnímu přelíčení v Jeruzalémě. Řekl: „Stojím před césarovým soudcovským stolcem, kde mám být souzen . . . Odvolávám se k césarovi!“ (Sk 25:1, 6-11) Pavel zde uplatňoval svá práva, která měl jakožto římský občan.
K césarovi bylo možné se takovým způsobem odvolat buď po vynesení rozsudku, nebo kdykoli předtím v průběhu přelíčení. Festus dal najevo, že tuto věc nechce sám rozhodovat, a skutečně nic nenasvědčovalo tomu, že od přelíčení v Jeruzalémě bylo možné očekávat spravedlnost, a proto Pavel předložil tuto oficiální žádost, aby byl souzen nejvyšším soudem říše.
V některých případech, například když šlo o zloděje, piráta nebo buřiče dopadeného při činu, odvolání zjevně mohло být zamítnuto. Pravděpodobně právě proto se Festus nejdříve radil se „shromážděním rádců“, než na odvolání přistoupil. K následujícímu výslechu před Herodem Agrippou II., který přijel k Festovi na návštěvu, došlo proto, aby Festus získal přesnější informace, které by předložil, až bude Pavlův případ předávat ‚Vznešenému‘, Neronovi. (Sk 25:12-27; 26:32; 28:19)
Pavel svým odvoláním dosáhl navíc toho, že se dostal do Říma, což měl podle svých dřívějších zmínek již předtím v úmyslu. (Sk 19:21; Ří 15:22-28) Ježíšův prorocký slib a andělské poselství, které Pavel dostal později, dosvědčují, že se to vše dělo pod Božím vedením.
Je zřejmé, že v době, kdy byl poprvé vězněn v Římě, Pavel psal svůj dopis Filipanům (asi 60-61 n. l.). Pavel končí dopis pozdravy od bratrů v Římě, a „zejména od těch z césarovy domácnosti“. (Fil 4:21, 22) Výraz „césarova domácnost“ se nemusí nutně vztahovat na nejbližší rodinu tehdejšího panovníka Nerona, ale může se vztahovat na osoby ve vládní službě, na césarovy otroky a nižší úředníky.
Z Pavlových slov nevyplývá, zda se tito lidé stali křtény na základě jeho kazatelské činnosti. Jestliže místo, kde byl Pavel vězněn, mělo nějakou spojitost s „pretoriánskou gardou“ (Fil 1:13), znamenalo by to, že žil a kázal blízko Neronova paláce, a tedy blízko mnoha členů césarovy domácnosti. (Sk 28:16, 30, 31)
Nesrovnávejme role césar v římské říši s poselstvím o Ježíšovi; ale poukázat na historické paralely pomáhá pochopit, jak vnímali starověké společnosti autoritu, vládu a synovství.
Syn Boží vs. syn člověka: otázka identity Ježíše
Otázka: Jak je možné, že Ježíš nazývá sám sebe „syn člověka“? Vždyť byl/je přeci synem Boha. „Co jsem napsal, to jsem napsal,“ pravil už sice kdosi přede mnou, takže nebudu originální, přesto mi budiž dovoleno citovat... To, že jsem „není synem člověka“ znamená, že není synem člověka Josefa, počatý způsobem běžným u lidí. Vůbec to nevylučuje to, že se Ježíš sám označuje za „Syna člověka“.
Ježíš se narodil v době, která byla prosycena očekáváním Mesiáše. Různé narážky proroků, více či méně jasné, krystalizovaly v různých představách Mesiáše-krále, Mesiáše-vojevůdce, Mesiáše-proroka, Mesiáše-Mojžíše.
Podle tradice proroka Izaiáše měl být tím očekávaným spasitelem král z Davidova pokolení. Evangelisté na tuto skutečnost často poukazují: Josef i Maria z Davidova rodu, narození v Betlémě, rodném městě krále Davida, slavnostní vstup do Jeruzaléma, apod. Jedna z nejmladších mesiánských tradicí je obsažena v knize Daniel. V 7. kapitole je obsaženo Danielovo vidění a v něm vystupuje tajemná postava: „Viděl jsem v nočním vidění a hle - s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Starci vysokého věku, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“ (Dan 7, 13n)
Toto pororoctví potrápá davidovský triumfalizmus, tolik oblíbený u Židů Ježíšovy éry. Proto se Ježíš mnohem raději identifikuje s touto postavou Syna člověka, než triumfálním Králem-Mesiášem.
Jen pár desítek let před začátkem našeho letopočtu bylo dění ve dvou velkých civilizacích, římské a egyptské, těsně provázané a zároveň nesmírně napjaté. Politické intriky, válečné konflikty, schopní vojevůdci a neschopní vládci přitom byli jen několika dílky obrovské skládačky, v níž svou velkou roli hrály také daleko intimnější vztahy.
Když římský vojevůdce Julius Caesar porazil egyptské jednotky a po několik měsíců trvajícím obléhání obsadil Alexandrii, dosadil manželku zabitého faraona Kleopatru VII. na egyptský trůn. Královna měla na oko vládnout společně se svým teprve desetiletým bratrem Ptolemaiem XIV. Přečtěte si také: Nová rekonstrukce Caesarovy podoby je fascinující podívanou. To jí ale rozhodně nebránilo si s Caesarem vyrazit na dvouměsíční cestu po Egyptě, kterou někteří označují dokonce za svatební.
V roce 47 před naším letopočtem se Kleopatře narodil syn Caesarion. Oficiálně se Kleopatra s Caesarem samozřejmě nikdy nevzali; Caesar byl v té době madarmos. Ani Kleopatřina syna vlastně nikdy za svého oficiálně neuznal, zároveň ale nikdy otcovství nevyvrátil. V Římě Kleopatřinu smělost přijali s rozpaky. Egyptský velekněz uznal Caesariona za otce dítěte. Caesarion byl označen jako Ptolemaios XV. Filopatór Filometór Kaisarion (Bůh, který miluje svého otce a svou matku).
Původ Kleopatry je záhadný. Kleopatra se provdala za římského vojevůdce Marka Antonia a měla s ním tři děti. Jejich manželství ale skončilo porážkou Egypta v roce 32 př. n. l. a v roce 30 př. n. l. u Actia Kleopatra a Octavian obou zlými. Mladému Caesarionovi nemohlo po smrti Kleopatry pomoci nic. Marcus Antonius ho v době svého vztahu s jeho matkou prohlásil za právoplatného Caesarova syna, což bylo pro Caesarova adoptivního syna Gaia Octavia politicky nebezpečné.
Římané nakonec dokázali 17letému mladíkovi překazit útěk do Núbie a v Alexandrii ho v srpnu roku 30 př. n. l. popravili. Ani Caesarovo, ani Caesarionovo tělo se nedochovalo.
Video, které jste mohli minout: Gladiátor vám lhal. V kulturním okruhu antického Orientu byli králové nazýváni synové boží. Je znám rozdíl mezi egyptským pojetím, faraon byl považován za božstvo, a mezopotámským pojetím, král byl adoptivním synem božím. Následně i římští císařové byli titulováni „divi filius“. Toto spojení titulu s královskou mocí nese obdobné problémy, jaké jsme viděli v předchozím případě. Proto také Ježíš nikdy výslovně neřekne: „Já jsem Syn Boží“. To plně odpovídá skutečnosti, že sám o sobě nemluví jako o Mesiáši. Vedle toho mohl titul Syn v myslích učedníků odkazovat na pojímání Ježíše jako Služebníka.
Není bez zajímavosti, že tímto titulem nazývají Ježíše před Velikonocemi satan při pokušení na poušti (srov. Mt 4,3.6; Lk 4,3.9), démoni, kterým Ježíš zakazuje hovořit (srov. Mt 8,29; Mk 3,11; Lk 4,41; 8,28), učedníci po projevení jeho moci nad přírodními živly (srov. Mt 14,33), Ježíšovi nepřátelé (srov. Mk 14,61; Mt 26,63; 27,40.43; Lk 22,70) a také Petr ve svém vyznání podle evangelisty Matouše (srov. Mt 16,16).
Označení Ježíše jako Pán představovalo zřejmě jedno z nejstarších vyznání víry (srov. Sk 2,36; Řm 10,9; 1 Kor 12,3). Narážka na Ježíšův božský statut je velmi markantní například v 1 Kor 8,5-6 a Fil 2,6-11. Podobně jako v předchozím případě platí, že ve své podstatě funkcionální titul se stává výpovědí o Ježíšově božském statutu, o jeho bytí.
V řeckém světě byl titul „sótér“ užíván pro bohy, císaře, státníky, ale také pro lékaře. Ve Starém zákoně není mesiáš nikdy nazýván spasitel, toto označení je vyhrazeno Hospodinu (srov. Iz 49,6; Zach 9,9). Proto také Nový zákon hovoří na několika místech o Bohu jako o spasiteli (srov. Lk 1,47; 1 Tim 1,10; 2,3; Tit 1,3; 3,4; Jud 25). Titul se vztahuje v Novém zákoně na Ježíše celkem v sedmnácti případech.
Jako významný titul pro Boha a Spasitele se pro Ježíše uplatňuje i výklad jména Ježíš: samo jméno „Ježíš“ má význam „JHWH je spása“ (Mt 1,21.24). Obsah spásy zahrnuje záchranu z hříchů a dar věčného života. Terapeutický rozměr spásy činí titul spasitel příbuzným s označením lékař a s Ježíšovou uzdravovatelskou činností.
V souvislosti s tímto je důležité poznamenat, že Ježíšův vztah k Otci je jedinečný; Otec ho nazývá milovaným Synem či vyvoleným, a to při křtu v Jordánu i při proměnění na hoře. Označení „milovaný Syn“ je spojeno s hebrejským výrazem yahid - milovaný, jediný. Evangelií svědčí jasně o tom, že Ježíšovo synovství je jiného řádu než královské synovství Starého zákona.
V Janově evangeliu je patrná jednota mezi Otcem a Synem; původně funkční titul se rozvíjí do ontologického pojetí. Není tedy divu, že titul „Syn Boží“ se v Novém zákoně objevuje často a že Ježíšovo božství se ukazuje v jeho jednání i učení.