Papež František si nechal svůj biskupský erb a své biskupské heslo Miserando atque eligendo (Milosrdenstvím ho vyvolil / Slitoval se a vybral ho).
Biskupský erb převýšený zeleným kloboukem se šesti střapci byl po jeho jmenování kardinálem v roce 2001 převýšen červeným kloboukem s 15 střapci.
Po papežské volbě byl podložen svatopetrskými klíči s červeným cingulem.
17.3.2013 papež František změnil v erbu barvu hvězdy a květu nardu ze stříbrné na zlatou.
Na modrém poli je jezuitský znak: zlaté slunce s 16 hrotitými s 16 zvlněnými paprsky (slunce je na vlajce a státním znaku papežovy rodné země Argentiny), střídavě hrotitými a zvlněnými, uprostřed slunce je červený Ježíšův monogram IHS s křížem, pod monogramem jsou tři černé hřeby (symbol Kristova umučení a tři řádové sliby jezuitů: chudoby, čistoty a poslušnosti).
Jezuitský znak je symbolem členství Svatého Otce v řádu Jezuitů (Tovaryšstvo Ježíšovo-Societas Iesu).
Pod sluncem je (heraldicky) vpravo zlatá pěticípá hvězda, symbol Panny Marie.
Heraldicky vlevo je zlatý květ rostliny nardu (podobný hroznu vína), v hispánských zemích symbol sv. Josefa, patrona katolické Církve.
Papežský znak zveřejněn 18.3.2013, den před svátkem sv. Josefa.
26.3.2013 byla změněna pěticípá hvězda na osmicípou.
Hvězda je symbolem Panny Marie, paprsky symbolizují osm blahoslavenství.
Upraven byl nardový květ, symbol svatého Josefa.
Původní vyobrazení bylo podobné vinnému hroznu.
Bílý pásek s mottem "miserando atque eligendo", byl upraven a podložen červeným rubem.
Jezuitský znak zůstal beze změny.
Nard: Nardostachys jatamansi je rostlina, která roste v Asii.
Ve starověku byl nardový olej velmi luxusním zbožím a používal se jako lék, parfém, přídavek do kadidla a bylinná medicína.
Libru (500 ml) nardu v alabastrové nádobě použila Marie Magdalena, aby pomazala nohy Ježíšovi v domě Šimona Malomocného.
Jidáš chtěl tuto mast prodat za 300 denárů a peníze dát chudým.
300 denárů byla roční mzda dělníka.
(J 12,1-10. Mt 26,6-13. Mk 14,3-9).
Heslo: Miserando atque eligendo je z 21. homilie (kázání) sv. Bedy Ctihodného (st. Beda Venerabilis, 672-735) na svátek sv. Matouše 21.září o povolání sv. Matouše za apoštola.
Ježíš uviděl celníka Léviho (Matouše), podíval se na něj a zavolal ho, aby ho následoval.
Miserando atque eligendo znamená: Pohlédl na něj s milosrděním (s milým, laskavým srdcem) a vyvolil (vybral) ho.
Toto kázání sv. Bedy významně zapůsobilo na povolání k řeholnímu životu Jorgeho Bergoglia.
Na svátek sv. apoštola Matouše 21.září 1953 ve věku 17 let Jorge Bergoglio výjimečně silně pocítil Boží přítomnost volání k řeholnímu životu.
Po nástupu na biskupský stolec si větu z kázání sv. Bedy Miserando atque eligendo vybral jako své biskupské heslo.
Sv. Béda Ctihodný napsal ve své homílii: „Ježíš viděl na celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“
Podíval se na něho ne tělesným zrakem, ale pohledem vnitřního milosrdenství.
Viděl celníka, podíval se milosrdně na něho a vyvolil ho.
Řekl mu: „Pojď za mnou!“
Ale to „pojď!“ znamenalo „napodobňuj“; „pojď“ znamenalo ne vykročit nohama, ale následovat mravem.
1. čp. 2. čp. 3. čp. 4. a pozemků parc.č.
Jedná se o soubor budov býv. jezuitského dvora, založeného ve 2. polovině 17. století s pozdějšími přístavbami a hospodářskými budovami z 18. a 19. století.
Nejstarší část tvoří hlavní patrová budova bývalého dvora (čp. 1) a dále sousední čp. 30 - obě stavby tvořily původně jedinu budovu na obdélném půdorysu, podél tradiční komunikace, uprostřed s klenutým vjezdem do dvora, celá podsklepená.
(Sklepení je pravěpodobně pozůatek pásu budov bývalé tvrze.)
Uprostřed tohoto hl. Čp. 30 (na části poz.parc.č.27/1) prošlo v nedávné době rekonstrukcí, zachována je ale řada pův. prvků (střílnová okna v patře, okno s kamenným ostěním v přízemí, výklenek nad průjezdem, v interiéru valené klenby a české placky).
Dvorní fasáda pozměněná včetně novod. oken.
Čp. 1 (na části pozemku parc.č.3) prošlo výraznou přestavbou v 1.pol.20.stol. (nové je patro, množství novod. oken.otvorů, do dvora veranda přes dvě podlaží, v interiéru nová hala s dřevěným schodištěm do patra).
Původní je kamenný sklípek s klenbami, v přízemí valené klenby a české placky.
Čp. 29 (na části poz. parc.č. 25/2)patrová budova na půdoryse se sedlovou střechou, pravď. z 18. století, pův. hospodářský objekt s chlévy a sýpkou.
Je orientována štítem do ulice, k štítové zdi na poč. 18. stol. přistavěna kaple sv. Marty a Ludmily, která je součástí areálu kostela sv. Maří Magdaleny (r.č. 41193/1-1946).
(Kaple z r. 1712 je připojena k budově dvorce, je orientovaná presbyteriem na jih, v presbyteriu je zároveň vstup. Kaple je drobná obdélná stavbička s trojbokým presbyteriem. Vstup je pravoúhlý, s polygonálním nadsvětlíkem. Fasáda je členěna lisénovými rámci. Kaple je zastřešena sedlovou, presbyterium stanovou střechou. Interierier je zcela holý, kaple slouží k uložení uren).
V přízemí objektu jsou doch. české placky.
jezuité (Societas Iesu - SJ, Tovaryšstvo Ježíšovo) Řád římkat. církve, který se ustavil 1534 na Montparnassu u Paříže (zakl. byl Ignác z Loyoly) a byl potvrzen 1540 papežem Pavlem III.
Posláním řádu bylo podporovat papežství, hájit kat. doktrínu proti herezím a misijně působit mezi pohany (misie, evangelizace).
Tři běžné řádové sliby (chudoby, čistoty a poslušnosti) byly doplněny čtvrtým o naprosté poslušnosti papeži v misijní činnosti.
Konstituce řádu měla vojenský charakter a autokratické rysy.
Volený představený řádu (generál) měl neomezenou moc a podléhal jen papeži.
Řád se rychle rozrůstal a misijně působil v Americe, Africe a Asii.
Podporoval vzdělání a jeho teologové se uplatnili na koncilu tridentském.
V 17. a 18. stol. byly jezuitské misie aktivní zejm. v Indii, Číně, Japonsku a Severní Americe.
V Belgii jezuita J. Bolland (z. 1665) začal 1643 vydávat kritickou sbírku životopisů svatých Skutky svatých (Acta sanctorum) a ve Francii se j. stali hl. kritiky jansenismu.
Na nátlak řady evrop. panovníků byl řád 1773 papežem Klimentem XIV. zrušen; j. přežili jen v Prusku a Rusku (v Rakousku směli pouze vyučovat), ale řád byl už 1814 znovu obnoven papežem Piem VII.
Dnes jsou j. činní ve většině zemí světa.
Spiritualita řádu je založena na duch. cvičeních Ignáce z Loyoly, důraz je kladen na osobní zbožnost.
Za protireformace j. přispěli k charakteristickým rysům barokní kultury; význ. roli sehrálo řádové divadlo, pořádání poutí a podpora velkorysých círk. staveb.
V Čechách, kam byli j. uvedeni do Prahy (Klementinum) 1556, byl nejváženější osobností řádu historik a obránce čes. jazyka Bohuslav Balbín (1621-1688).
Řádové domy se v čes. zemích rychle šířily, zpočátku byli čeští j. součástí rakouské provincie, 1623 se čes. provincie oddělila.
Po obnovení řádu na začátku 19. stol. přišli j. nejprve do Bohosudova, později do Prahy k Sv. Ignáci a jiných míst.
Řeholním oděvem byl černý talár s černým látkovým cingulem (bílá šňůra kolem pasu), na hlavě se nosil biret.
Dnes se hábit nenosí.
Dnes j. působí hl. na univerzitách, ve vědě, ve školách a mezi mládeží.
Důležitá je i charitativní činnost (např. mezi uprchlíky) a zájem o mediální politiku.
Jezuitský kříž (OBNOVENO R 1897 POCHVÁLEN BUĎ PÁN JEŽÍŠ KRISTUS) • kříž se stříškou a neobvyklým označením IHS.
Původně to byla řecká písmena ΙΗΣ ióta-Eta-sigma, v latině byl místo éty použit stejně vypadající znak H (označující však [h]) a sigma nahrazena odpovídajícím S.
Rozšířeno hlavně ve Španělsku a v Itálii v 15. a 16. století a začala se užívat jako samostatný symbol, který převzalo jako svůj znak Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu) čili jezuité.
Písmena IHS se zde vykládala jako Iesum Habemus Socium (Ježíš je náš společník) a symbol se vyskytuje od 16. století téměř všude na jezuitských stavbách, na liturgických předmětech, na náhrobcích a podobně.
Základem znaku je štít modré barvy.
V jeho středu je umístěno velké červené U, z jehož oblouku vyrůstají dvě slunečnice se zelenými listy.
Korunní plátky květů mají sytou žlutooranžovou barvu.
Uprostřed horního kraje štítu je zlaté slunce, vyzařující dolů své paprsky.
Ve znaku je nápis “veritas vincit” - pravda vítězí.
Znak byl inspirován pečetí J. A. Komenského, a toto je jeho původní význam: Štít vyjadřuje ochranu duchovních hodnot a všeho, co je nám svaté.
Na štítu vévodí všemu slunce, starý slovanský symbol Boha.
Vzhůru k slunci se obracejí slunečnice, které jako by do sebe vpíjely životadárné sluneční paprsky, jež je ozařují a zahřívají.
Slunečnice symbolizují lidstvo.
Jedna z nich je větší, ale nad svou menší sestru se nevyvyšuje; je jí naopak ochranou.
To je nám připomínkou, že silnější nebo duchovně vyspělejší člověk nemá na slabšího hledět povýšeně, ale má mu být ochráncem, pomocníkem a ukazovat mu cestu.
Společně mají kráčet k vyšší dokonalosti.
Každý člověk je jiný, je svůj a má na Zemi své poslání.
Protože však symbolické boží slunce svítí na všechny stejně, lidé jsou si před ním rovni a jsou i neoddělitelnou částí přírody.
Slunce jako symbol Boha je zobrazením toho, co je v životě nejvyšší hodnotou, moudrostí, krásou, pravdou a spravedlností.
V tomto smyslu je Bůh světlem a sluncem, které dává růst našim myšlenkám, citům a poznání.
Kořeny našeho bytí jsou založeny v rodné půdě, která je uložena na znaku mezi rameny písmene U, které je počátečním písmenem označení naší náboženské společnosti.
Jako ochranné sloupy stojí obě ramena písmene U po stranách slunečnic a jsou jim tak duchovní ochranou a hradbou proti potenciálním nepříznivým vlivům vnějšího světa.
Také barvy znaku k nám hovoří symbolickou řečí.
Zlatá barva je barvou slunce, dárce a udržovatele života na Zemi.
Oranžová je barva vzletu a životního optimismu.
Zelená je výrazem naděje, hojnosti a štědrosti.
Červená vyjadřuje teplo, zanícení a odvahu.
Naše cesta k Bohu není odtažitá od reality; je to cesta, která se odvíjí přímo uprostřed všedního života.
Inspirací nám je „Duchovní cvičení“ sv. Ignáce z Loyoly, praktický průvodce k objevování Boží přítomnosti ve všem, co nás obklopuje.
Ignác z Loyoly, narozený v baskické šlechtické rodině, prošel cestou transformace z válečníka na zakladatele jezuitů.
Jeho cesta od rytířských snů přes zranění u Pamplony k hluboké duchovní proměně inspirovala založení řádu zaměřeného na vzdělání, duchovní růst a službu.
Založení jezuitů sv. Ignácem z Loyoly v roce 1540 odstartovalo cestu služby, vzdělávání a hledání spravedlnosti.
Jako řád se věnujeme duchovní formaci, podpoře potřebných a šíření Božího slova ve více než 100 zemích.
Naší silou je individuální doprovázení na cestě duchovního růstu, inspirované Ignácovými „Duchovními cvičeními“.
Na cestě vnitřní svobodyŘád vznikl roku 1540 s jediným cílem - sloužit Bohu a lidem tam, kde je nejvíc potřeba.
Jezuité se zavazují k bezvýhradné poslušnosti papeži.
Jsou připraveni být posláni třeba až na konec světa.
I proto musí jezuité neustále prohlubovat svou vnitřní svobodu.
Jezuité a školyJezuité v minulosti založili tisíce škol a univerzit.
Jezuité od 16. století působili na Dálném východě nebo v Latinské Americe.
Patřili mezi první Evropany, kteří se snažili pochopit kulturu místních národů - studovali jejich jazyky a náboženské zvyky.
Duchovní cvičení sv. Mnozí jezuité byli - a dosud jsou - uznávanými vědci.
