Historie proslulého jezuitského konviktu (z latinského slova convictus, tedy spolužití) coby instituce se začíná psát s příchodem prvních dvou jezuitů do Olomouce o Velikonocích 1566 - Jana Aschermanna a Štěpána Rimmela. Klíčovou roli tehdy sehrává olomoucký biskup Vilém Prusinovský. Plně na vědomí totiž bere finální výnosy ze zasedání Tridentského koncilu v roce 1563. Právě pro tento úkol jsou jezuité, tedy Tovaryšstvo Ježíšovo, dokonale spolehlivou volbou. Krom výuky, za niž nepožadují školné, jsou jezuité činní i jako kazatelé, zpovědníci a misionáři.
Mise biskupa Prusinovského je jasná: musí se postarat jak o stravování a ubytování jezuitů a jejich žáků v Olomouci, tak o samotnou budovu, která má sloužit jako řádový dům s vhodnými vyučovacími prostory. Po několika dočasných sídlech jsou pro konvikt a seminář získány a upraveny tři domy v ulici Božího Těla (dnes Univerzitní). Radikální zvrat přichází v květnu 1619. Kvůli nastolenému patentu je Tovaryšstvo Ježíšovo z Moravy vypovězeno a jezuité (v počtu rovných 80 osob) musí konviktní budovu bezpodmínečně vyklidit. Jezuité se do Olomouce vrací po bitvě na Bílé hoře. Konvikt rozšiřují o další dva získané domy; o hmotné zajištění řádu se navíc zasazuje sám císař Ferdinand II., když jezuitům v roce 1624 daruje město Nový Jičín. K drastickému narušení prosperity dochází až v roce 1642, kdy do Olomouce pronikají Švédové. Po celých dalších 8 let okupace jsou v konviktu ubytováni Švédští vojáci se svými rodinami.
Velmi uvážené a taktické nakládání s nabytými nemovitostmi a financemi dovádí jezuity k barokní přestavbě konviktu. Ještě v roce 1661 jsou od jihu k severu vybudovány základy Starého konviktu v délce 52 sáhů. Historici se domnívají, že autorem projektu raně barokní trojkřídlé budovy o půdorysu ve tvaru písmene E je s největší pravděpodobností Petr Schüller. Píše se první polovina 18. století. Moc jezuitů roste ruku v ruce se zájmem o studium na jejich školách. Postupně dochází k výstavbě kostela Panny Marie Sněžné (1712-1719) a zejména Nového konviktu s kaplí Božího Těla (1717-1724).
Společenské ovzduší ovšem jezuitům záhy nepřeje. Jejich pedagogický systém začíná být považován za zastaralý a ostře rekatolizační. V roce 1741 navíc na Olomouc doléhá nápor Slezské války. Nedostatečně zásobená pevnost nevydrží a padne. Do konviktu se nejdříve stěhuje 60 pruských důstojníků, později se proměňuje v lazaret. Jakmile pruští vojáci Olomouc opouštějí, vláda Marie Terezie jezuitům nařizuje realizovat celou řadu hospodářských a školních reforem. Dle jejího nařízení musí být jezuitské vysoké učení kvůli většímu uplatnění absolventů těsněji propojeno se stavovskou akademií, zaměřenou na výchovu a vzdělávání především mladých šlechticů. Rok 1758, druhé pruské obléhání Olomouce. A v roce 1773 dochází k poslední tvrdé ráně, to když papež Kliment XIV. zruší celý jezuitský řád.
Budova původní koleje (dnes Správní archiv Armády ČR na Náměstí Republiky) začíná spadat pod armádu. Od té doby patří budovy více než dvě stě let armádě. Ke svému původnímu účelu začíná budova sloužit až po roce 2002, díky rozsáhlé rekonstrukci. Umělecké centrum Univerzity Palackého sídlí v budově barokního jezuitského konviktu. Pět kateder s uměleckým zaměřením využívá unikátní rekonstruované prostory této historické památky. Součástí budovy konviktu je kaple Božího Těla. Jedná se o jeden z nejhodnotnějších církevních barokních interiérů na Moravě s bohatou malířskou a sochařskou výzdobou. Nástropní freska je dílem olomouckého barokního sochaře Jana Kryštofa Handkeho a přibližuje legendu o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary v bitvě u Olomouce roku 1241.
Budovu jezuitského konviktu najdeme v Univerzitní ulici vedle vily Primavesi. Jezuitský konvikt sloužil k ubytování šlechtických studentů studujících univerzitu. Konvikt tvoří dvě části. Jádrem starší části raně barokní byla trojkřídlá budova o půdorysu písmene F postavená v letech 1661-1668. Roku 1672 bylo přistavěno severní křídlo a stavba dostala tvar písmene E. V dalším století v letech 1721-1724 byla ke konviktu připojena trojkřídlá dvoupatrová stavba barokního tzv. Nového konviktu s kaplí Božího Těla. Nový konvikt vystavěl stavitel Wolfgang Reich. Kapli vymaloval freskou v roce 1728 Jan Kryštof Handke.
V současné době využívá konvikt Palackého univerzita jako umělecké centrum. Kaple Božího Těla je součástí tohoto areálu a patří mezi nejcennější barokní interiéry na Moravě. Pět monumentálních alegorických soch - Naděje, Láska a Víra - vytvořil sochař Filip Sattler. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 sloužily budovy konviktu k nejrůznějším účelům. Byla zde vojenská nemocnice, lazaret a kasárna. V 90. letech 20. století se sem vrátila Univerzita Palackého a vzniklo Umělecké centrum s pěti uměleckými katedrami, posluchárnami, ateliéry a také divadelním a filmovým sálem. V prostoru Uměleckého centra se koná řada zajímavých kulturních akcí.
Historické centrum Olomouce bylo současně obohaceno o další středisko vzdělanosti, kultury a umění. Olomoučané a turisté zde navštěvují filmová a divadelní představení, koncerty a výstavy instalované v rozlehlých chodbách. Umělecké centrum Univerzity Palackého není jen pracovištěm určeným výuce a výzkumu, ale je zapojeno do každodenního kulturního a uměleckého života. Osobnosti a soubory zde vystupující jsou spojeny s odborným zaměřením zdejších pracovišť a s jejich styky s umělci a odborníky z České republiky i ze zahraničí.
- A hlavní raně barokní konvikt byl původně trojkřídlý s půdorysem písmene F, později získal tvar písmene E a křídla byla doplněna v dalších letech.
- Kaple Božího Těla v severním bočním křídle byla eliptického půdorysu a byla osvětlována speciálním systémem oken.
- Fresky a sochařskou výzdobu ve kapli vytvořil Jan Kryštof Handke a Filip Sattler.
Mezi hlavními stavebními dominantami zůstává kaple Božího Těla a barokní interiéry, které dodnes ilustrují význam jezuitů pro olomoucké vysokoškolské prostředí i kulturní dědictví regionu.
