Svatá říše římská (latinsky Imperium Romanum, později Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich, později Svatá říše římská národa německého) je název pro zaniklý mnohonárodnostní politický celek, který existoval ve střední Evropě od 10. do počátku 19. století. Vznikla roku 962 Oty I. Velikého, který posílil svrchovanost krále německého a získal korunovaci v Římě, čímž položil základy budoucí říše.
Na počátku 10. století bylo soustátí charakterizováno bojemy mezi šlechtou uvnitř říše a snahou Maďarů o další nájezdy, které Ota I. později zlomil bitvou na řece Lechu. Z pohledu historie šlo o proces budování mocenského rámce, který spojoval německou královskou moc s římským císařským titulem a nárokem na ochranu křesťanstva. Počátky říše a její rozšíření ještě před stabilizací centra ukazují, že šlo o volné soustátí jednotlivých států, říšských knížectví a měst s různými územními právy a zvyklostmi.
Klíčové roky a osobnosti formující říši
Ota I. se rozhodl obnovit význam a moc římské říše. Roku 962 byl korunován římským císařem, čímž vznikla skutečná „říše“ v nadnárodní podobě. Jeho vláda znamenala počátek dlouhé tradice říšských císařů, kteří byli voleni kurfiřty a nikdy nebyli dědičným titulem v pravém slova smyslu. Poté následovali Jindřich II., Jindřich III. a Jindřich IV., jejichž vlády byly poznamenány konflikty o investituru s papeži, zejména spor o právo dosazovat církevní hodnostáře, který vyvrcholil v Wormském konkordátu v roce 1122.
Fridrich I. Barbarossa (1123-1190) představuje vrchol štaufské éry a usiloval o rozšíření císařské autority v Itálii, avšak rozptýlené italské městské síly a papežství mu tento cíl zčásti ztížily. Karel IV. (1361-1378, z rodu Lucembursků) přinesl „zlatý věk“ českého království a stabilizoval říši skrze Zlatou bulu sicilskou roku 1356, která upravila volbu římského krále a potvrzovala výsadní postavení českého krále mezi kurfiřty. Jeho korunovace v Cáchách a panování v Čechách posílily význam Prahy jako kulturního a politického centra střední Evropy.
Některé klíčové změny nastaly v průběhu 15. století, kdy se říše stala federativnějším útvarem a císařská moc zesláblala ve prospěch říšských knížat. Zlatá bula z roku 1356, kterou vydal Karel IV., definovala 7 kurfiřtů s volebním právem a stanovila podmínky volby a ukotvila postavení českého krále. Od 16. století se říše potýkala s reformací a náboženskou různorodostí, která vyústila ve třicetiletou válku (1618-1648) a vestfálský mír, jenž potvrdil oslabení centrální moci a posílení suverenity říšských států.
Struktura a fungování říše
Říše nebyla státem v moderním pojetí: chyběla centrální vláda, stálá armáda a jednotný daňový systém. Císař byl formálně na vrcholu, ale jeho moc byla omezena lenním právem a skutečnými nositeli moci - říšskými stavy, kteří se scházeli na říšském sněmu. Kurfiřti, nejmocnější knížata, měli výsadní právo volit římského krále. Říšský sněm (Reichstag) fungoval jako hlavní zákonodárný orgán, scházel nepravidelně a později získal trvalé zasedání v Řezně jako Perpetuální říšský sněm od roku 1663 až do zániku říše. Rozdělení moci mezi kurfiřty, knížata a svobodná říšská města bylo klíčovým rysem: každá kurií hlasovala odděleně a pro platnost usnesení byl vyžadován souhlas všech tří kurfiřtů i císaře.
Dalšími nositeli moci byli říšští duchovní i světská knížectví, včetně měst jako Norimberk, Augsburg, Kolín nad Rýnem a Lübeck. Říšský komorní soud a Říšská dvorská rada fungovaly jako nejvyšší soudní instance. Zároveň je nutné pochopit, že císařský titul nebyl dědičný a volba se týkala především silných knížat; císař byl volen na základě dohody a vyjednávání kurfiřtů a císaře samotného.
Významné změny a dědictví říše
Do roku 1157 se říše označovala jako Římská říše (Romania Imperium). V 11. století se říše rozšířila o Čechy, následně byl na základě dinastické a politické dohody potvrzen dědičný titul českého krále po Zlaté bule sicilské. V 12. a 13. století se vymezila role církve a světské moci; spor o investituru mezi papežem a císařem skončil Wormským konkordátem v roce 1122, kdy byla potvrzena hranice mezi církevní a světskou mocí.
Na konci 15. století a v 16. století došlo k oslabení říšské moci a posílení autonomie říšských států; reformace vedla k hlubokým náboženským konfliktům, které vyvrcholily třicetiletou válkou. Vestfálský mír z roku 1648 potvrdil samostatnost mnoha stavů a umožnil zahraniční politiku jednotlivých subjektů, čímž se říše de facto rozložila na volný svazek autonomních území. Osvícenství a nové politické ideje 18. století ještě více oslabila legitimitu starého fundamentu říše.
V 19. století se říše stávala institucionalizovaně neudržitelnou a během vídeňského kongresu a dalších proměn došlo k postupnému organizačnímu rozpadání. Závěrečná formalita přišla v roce 1806, kdy František II. abdikoval na titul římského císaře a nadále používal titul císaře rakouského, čímž byla Svatá říše římská oficiálně zrušena. Doba existence říše trvala 844 let, ačkoli její realita jako státu byla proměnlivá a často složitá.
Český význam ve Svaté říši římské
České knížectví se stalo součástí říše začátkem 11. století a díky Zlaté výsadě a dalším privilegiím získalo dědičný královský titul. Karel IV. a jeho činnost znamenaly pro české země vrchol politické kultury říše; Praha se stala centrem říše a české univerzitní a kulturní projekty významně ovlivnily její chod. Z pohledu českých dějin má Zlatá bula mimořádný význam: zakotvila výjimečné postavení českého krále mezi kurfiřty a upevnila roli české metropole v rámci říše.
V průběhu času český vliv opticky vzrůstal díky roli kurfiřta a vládě nad českým královstvím, a přestože se říše rozpadla, její historické dědictví přetrvalo v evropské politické a kulturní mapě. Karel IV. a jeho doba často bývají označovány jako „zlatý věk“ českého království, který zároveň představuje významný milník v dějinách Svaté říše římské.
Hlavní reálie a pojmy
- Zlatá bula sicilská (1356) a volba římského krále kurfiřty
- Počet kurfiřtů: 7 původně (duchovní 3, světské 4), později rozšíření a změny
- Perpetuální říšský sněm v Řezně od roku 1663
- Distinkce mezi císařem a králi, lenní práva a říšské zákony
- Investitura a Wormský konkordát (1122)
- Vestfálský mír (1648) a rozpad říše na méně centralizované útvary
- Karolínská vs. Svatá říše římská: rozdíl v kontinuitě a institucionální podobě
