Tam, kde nebyla možnost i čas, že se dítě uzdraví, za děti jsem se modlil. V medicíně jsem zažil obrovské zázraky, ale nebyly to ty, které definuje víra. Zažil jsem situace, kdy jsem nevěřil, že by dítě mohlo přežít. „Ale i obráceně, kde jsem myslel, že to pro nás bude jednoduché, protože dětí přežije přes devadesát procent, a přišli jsme o ně,“ dodává.
Lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu Josef Koutecký zemřel 5. července 2019 ve věku 88 let. Po roce 1989 zastával čtyři funkční období post děkana 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, v mezidobí byl jejím prorektorem. Obdržel řadu ocenění, mezi jinými medailí Za zásluhy II. stupně od prezidenta republiky nebo hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie. V roce 2015 převzal Cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína.
Nesl jsem si to s sebou. Když Kouteckému končila celodenní služba, zůstával ještě hodiny u nemocných dětí a věnoval se jim. „Asi to tak ve mně je. Přišel jsem do toho pokoje plného batolat v postelích s vysokými pelestmi a ty děti se na mne natahovaly. Představte si, že se dítě natahuje k doktorovi - každé dítě přitom od doktora utíká. A já jsem je choval, bral jsem je do náručí, ony mně braly z kapsičky u pláště tužky. A věděly, že doktor není ten zlý. „Dodávalo mně to energii, samozřejmě,“ odpovídá host pořadu Barboře Tachecí na otázku, jestli ho takové momenty po celém náročném dni unavovaly, nebo naopak nabíjely.
„Abych to ale také obrátil, narozdíl od většiny jiných oborů bylo stonání nádorem, a obzvlášť v dřívější době, dlouhé. Tyto děti neumíraly brzy. Byly u nás i řadu měsíců. A jestliže jste dlouhou dobu a často, byť třeba s přestávkami - podle toho, jak jdou cykly chemoterapie - s nimi v nemocnici, nezbytně tam vzniká kontakt, vazba. Myslím, že víc času než osobnímu životu a své ženy jsem dával onkologii. Ale duše, té ne. „Měli jsme tehdy zákaz přístupu rodičů, protože jsme se šíleně báli infekce. Děti, které mají léčbou porušenou imunitu, velmi snadno chytnou infekci. A některé děti neumřely na nádor, ale na infekční komplikace po léčbě nebo během ní. Tedy ty děti byly skutečně opuštěné.“
Nesl jsem si to s sebou. Narozdíl od lékařů, kteří osobní kontakt s pacienty odmítají, se staly pro Josefa Kouteckého dětské osudy součástí jeho vlastního života. „Kontakt, který jsem navázal - a tam, kde jsem pak byl neúspěšný, tak jsem přišel domů, a tím, že jsem zavřel dveře kliniky a otevřel dveře našeho bytu, tak to ze mě nemohlo spadnout. Často jsem měl zlé večery a zlé noci. Jednu tu dobu, to vám bylo až patologické. Zažil jsem takové dvouleté období, jsem byl třeba i na koncertě a během koncertu jsem si vyčítal, že nepracuji, že nestuduji a tím ty děti ošizuji. Byl jsem tou prací posedlý,“ přiznal lékař.
Proč Josefu Kouteckému rodina a blízcí přátelé říkali Peťo? Jak dlouho musel přesvědčovat své kolegy k vytvoření specializovaného dětského onkologického oddělení? Jak vnímal vztah evoluce a své víry? Založil dětskou onkologii v Praze a tisícům dětí tím zachránil život. Se špičkovým českým lékařem Josefem Kouteckým (†88) se včera do Strahovského kláštera přišly rozloučit tři stovky lidí. Právě tento klášter navštěvoval už od svých studentských let a měl ho velmi rád. Pomocí víry se totiž vyrovnával se smrtí druhé manželky Jitky a také jediné dcery.
Přestože pomáhal lidem s rakovinou, s tou svojí minulý pátek prohrál. Loučili se kolegové. Smuteční mši sloužil opat Michael Josef Pojezdný, který Kouteckému poskytl rozhřešení po rozvodu s první manželkou. Baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Strahově zaplnily zhruba tři stovky lidí. Mezi nimi nechyběli ani profesorovi kolegové. Na rakví truchlil i rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima (53) nebo lékař a politik Bohuslav Svoboda (75). „Díky němu jsem složil zkoušku a mohl jsem tak odstartovat kariéru. Byl to renesanční člověk, rozuměl mnoha věcem a dalo se s ním mluvit o čemkoli. Jeho vzdělání bylo skutečně nesmírně široké,“ řekl Nedělnímu Aha! I Kapka naděje. Po hodinové mši vynesla rodina rakev ven, kde ji opat posvětil. Poté naložili ostatky spolu se smutečními věnci do auta. Nechyběl věnec od vnoučat a pravnoučat nebo od nadačního fondu Kapka naděje, který přinesla sama předsedkyně Vendula Pizingerová (47).
Zádušní mší v pražském Strahovském klášteře se v sobotu veřejnost rozloučila s profesorem Josefem Kouteckým, který v 60. letech minulého století založil v Československu dětskou onkologii. Slavný lékař zemřel v motolské nemocnici ve věku 88 let. Strahovský klášter, kde se v sobotu konala zádušní mše za Josefa Kouteckého, bylo jedno z nejoblíbenějších profesorových míst v Praze. Tady objevil genia loci, když sem náhodně vkročil ještě coby zamilovaný student gymnázia. Tady mu později tehdejší opat Michael Pojezdný poskytl rozhřešení po rozvodu, protože pocit viny, že ublížil své první ženě a dvěma společným dětem, přetrvával v Josefu Kouteckém dlouhá léta.
„Říkal mi pak, že tak krásnou mši ještě nezažil,“ vyprávěl profesor během jednoho z mnoha našich vzájemných setkání při práci na knížce "Osm múz mého života" na podzim roku 2015. Tehdy pětaosmdesátiletý profesor stál ve dveřích, na sobě měl bílou košili s motýlkem a na stole v obýváku už vonělo kafe, které bylo jeho specialitou: jedna lžička turecké kávy a jedna rozpustné. A vedle stála otevřená velká krabice belgických sušenek. Jeho holešovický byt, to bylo malé muzeum.
Všude plno obrazů, grafik, porcelánových sošek, cédéček a knih. Už tehdy se bál, co s tím vším jednou bude a zdali se najde někdo, kdo k tomu bude mít vztah. V malém pokojíku, kde spal, měl jako kluk malou laboratoř. Povídal o svých začátcích na první stanici dětské onkologie v Praze na Karlově, což byl pokojík s několika málo lůžky, na chodbě lezli švábi, děti byly poštípané od komárů a děravé operační rukavice si doktoři slepovali čtverečky z předchozích děravých. Mluvil o tom, jak odmítl spolupráci s komunistickou StB a bál se, co bude dál.
- Jak pak jednoho dne zazvonil telefon, ve sluchátku se ozval jeden z těch estebáků z Bartolomějské a požádal jej o pomoc pro těžce nemocnou čtyřletou holčičku svého kamaráda.
- Zaznamenávala jsem jeho vyprávění a pokaždé seděla na stejném místě.
- Na pohovce pod obrazem svatého Jana Nepomuckého od Václava Vavřince Reinera.
Tehdy mu vyprávěl o začátcích na první stanici dětské onkologie v Praze na Karlově, o dětech, o klubu a rodině, o hudbě, o jeho vášni pro starožitnosti a o tom, jak miloval Prahu. "Než zemřela, řekla mi: Děkuji ti. Prosím tě, za co mi děkuješ, za co? ptal jsem se. A ona odpověděla: Za všechno. To byla dvě poslední slova, která mi řekla, a já pochopil, že myslí celý náš život," odtušil profesor.
