České stavy povstaly proti vládě Habsburků v letech 1618 až 1620. Důvodem byly náboženské rozdíly i mocenské spory mezi stavy a králem. Po uzavření evangelického kostela v Broumově a zbourání toho v Hrobu svolali čeští stavové stavovský sjezd v Klementinu. Jednalo se o totiž o porušení Rudolfova majestátu. K setkání došlo 21. Byl vydán Rudolfem II. v roce 1609 a potvrzoval náboženskou svobodu v českém království. Do čela šlechty, která se dohodla na potrestání královských místodržících, se postavil Jindřich Matyáš Thurn.
Během pražské defenestrace byli z okna Pražského hradu vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a královský sekretář Filip Fabricius. Otázka číslování defenestrací v českých dějinách je složitá, i když se často defenestrace, která proběhla v roce 1618, označuje jako druhá. Mezi touto defenestrací a defenestrací v roce 1419, která byla první, proběhla ještě defenestrace v roce 1483. Při ní došlo ke vzpouře na třech radnicích v Praze a na Novoměstské došlo k vyhození konšelů z okna. Byla jmenována provizorní zemská vláda, ve které zasedlo deset pánů, deset rytířů a deset měšťanů.
V této době se stal českým králem Ferdinand II. Štýrský, který se rozhodl, že povstání potlačí vojensky. K českým stavům se postupně připojily i stavy moravské. Jejich spolupráce byla potvrzena ve stavovské konfederaci, která byla vydána v roce 1619, ke které se připojily i stavy slezské, lužické a rakouské. Ve stavovské monarchii je moc dělena mezi panovníka a stavy. Císař Ferdinand II. získal na svou stranu více vojenské podpory, naopak stavovské vojsko bylo demoralizované a špatně informované. Vše vyvrcholilo v bitvě na Bílé hoře 6. listopadu 1620, kterou prohráli stavové. Fridrich Falcký uprchl z českých zemí a díky své krátké době vlády je nazýván zimním králem.
Prahu obsadilo katolické vojsko císaře Ferdinanda II. Českým králem se znovu stal Ferdinand II., který rozhodl o potrestání členů povstání. Poprava vybraných účastníků proběhla 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Oběšeno bylo sedmnáct měšťanů a deset šlechticů, z toho pouze tři měli oficiální titul pán. Dalšími kroky byla konfiskace majetku zapojených osob, upevnění panovnické moci a rekatolizace. Je nazýván učitelem národů, protože je autorem mnoha pedagogických a didaktických knih a příruček. Kromě nich je za jeho vrcholné dílo považován Labyrint světa a ráj srdce. Byl členem Jednoty bratrské a po bitvě na Bílé hoře byl nucen konvertovat ke katolictví.
Rekatolizace znamená obracení protestantů na jinou víru, v tomto případě na katolickou. Probíhala v českých zemích po bitvě na Bílé hoře, uzákoněna byla v Obnoveném zřízení zemském v roce 1627. V českých zemích probíhala i násilná rekatolizace. Na webu pracujeme s cookies a osobními údaji, mimo jiné pomocí Google nástrojů. Díky tomu umíme správně zobrazit obsah, zjistíme, co vás zajímá a nabídneme obsah na míru. Pro více informací mrkněte sem.
České stavy byly privilegované společenské vrstvy zemí Koruny české, které od konce 13. století vykonávaly politickou moc prostřednictvím zemských sněmů. Formování stavovské společnosti v českých zemích započalo za vlády posledních Přemyslovců ve druhé polovině 13. století. Původně se jednalo o postupné vyčleňování privilegovaných skupin z celku obyvatelstva na základě majetku, právního postavení a politického vlivu. Původní stavovská struktura zahrnovala panský stav složený z nejvyznamnějších šlechtických rodů a duchovní stav reprezentovaný biskupy a opaty významných klášterů.
Během husitské revoluce došlo k zásadním změnám. Katolické duchovenstvo ztratilo své politické postavení a majetek, což vedlo k trvalému vyřazení kléru ze stavovské reprezentace v Čechách. Zlatý věk českého stavovství nastal v 15. a první polovině 16. století. Po husitských válkách se zemský sněm stal pravidelně se scházející institucí s rozhodujícím vlivem na správu království. Stavy si vymohly právo volit českého krále, což potvrdily volby Jiřího z Poděbrad roku 1458 a později Vladislava Jagellonského roku 1471.
Za vlády prvních Habsburků docházelo k postupnému střetu mezi centralizačními snahami panovníků a obhajobou stavovských svobod. Ferdinand I. musel při svém zvolení roku 1526 potvrdit stavovská privilegia, ale současně zahájil proces posilování královské moci. Napětí mezi stavy a panovníkem narůstalo v otázkách náboženských i politických. Vyvrcholením konfliktu se stalo české stavovské povstání zahájené druhou pražskou defenestrací 23. května 1618. Čeští stavové sesadili Ferdinanda II. a zvolili za krále Fridricha Falckého. Porážka stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 znamenala konec stavovské samostatnosti.
Stavovská společnost se členila na tři základní stavy podle právního postavení a majetku. Panský stav tvořili majitelé rozsáhlých dominií s právem zasedat v zemském soudu. Příslušnost k panskému stavu vyžadovala vlastnictví panství zapsaného v zemských deskách a potvrzení přijetí od ostatních členů stavu. Rytířský stav zahrnoval nižší šlechtu vlastnící menší statky. Od 16. Městský stav reprezentovala královská města s právem vysílat zástupce na zemský sněm. Původně měla právo účasti pouze Praha, Kutná Hora a Plzeň, postupně se okruh rozšiřoval. Města však měla omezený vliv, disponovala pouze jedním společným hlasem a nemohla zasahovat do záležitostí týkajících se šlechtického majetku. Zemský sněm představoval nejvyšší orgán stavovské samosprávy s legislativními, fiskálními a v určitých případech i exekutivními pravomocemi. Sněm schvaloval berně, rozhodoval o zemské hotovosti, volil zemské úředníky a v době bezvládí i panovníka. Zasedání probíhala na Pražském hradě, od 16. století ve sněmovně českého zemského sněmu.
Ukázka z dokumentárního filmu Příběhy českého hornictví (2025) představuje středověký až raně novověký stříbrný důl, konkrétně štolu Bylanka IV na Kutnohorsku a činnost dobrovolnického spolku Barbora, který se věnuje jeho průzkumu a zpřístupnění veřejnosti. Ve druhé části ukázky uvidíme nález středověkého větracího zařízení, kterým si horníci v dole zajišťovali přívod čistého vzduchu.
Vyšehradský kodex představuje vůbec nejcennější rukopis České republiky. Jedná se o tzv. evangelistář, který vznikl patrně k příležitosti korunovace Vratislava II. Rohanské hodinky ze Sychrova z počátku 16. století patří k nejcennějším rukopisům, které jsou uloženy v Klementinu. Ignác Tirsch byl v 18. století pražskými jezuity vyslán jako misionář do dalekého Mexika. Nejenže zde šířil křesťanskou víru, ale na základě svých zkušeností a poznatků sepsal tzv. Codex pictoricus Mexicanus, který pro nás dodnes představuje unikátní zdroj informací o tehdejších obyvatelích Mexika. Ve videu se blíže podíváme na tento ojedinělý rukopis.
Svatý kopeček u Olomouce je vyhledávaným místem nejen pro věřící, ale i pro turisty. V roce 2018 byla tamní bazilika Navštívení Panny Marie zapsána na seznam kulturních památek České republiky. Stavba byla poté rekonstruována a po dvou letech se znovu otevřela včetně nově zpřístupněných prostorů.
Defenestrace byla rázným činem, ale další kroky rebelů už o dobré promyšlenosti nesvědčily, spíše o jakési rozpolcenosti. Důkazem je text Apologie (Obrany), kterou vzbouřenci odeslali do Vídně již 25. května. Celý text byl zřejmě připraven již dopředu a stojí v něm, že povstání není v žádném případě namířeno proti císaři a Habsburkům. Potrestáni byli špatní úředníci, kteří svými kroky škodili nejen Království českému, ale i samotnému panovníkovi. Další skutky stavů ovšem nepřátelské byly a vzpouru prohlubovaly. Konšele Nového a Starého Města pražského vyhnali z jejich funkcí, přičemž jim vyhrožovali další defenestrací. Navíc už 24. Přesto nebyli ve Vídni zpočátku přesvědčeni o nutnosti vojenského zásahu.
Proti němu se stavěl zejména hlavní Matyášův rádce, kardinál Melchior Khlesl (1552-1630). Ten byl však v červenci po zásahu Ferdinanda Štýrského odstraněn a spor měla rozhodnout válka. V diplomatické přípravě měli navrch katolíci. Rychle zareagoval zejména papež, ale ani Madrid neváhal a pro Ferdinanda našel peníze i vojsko. To vzbouřenci byli při svých jednáních zklamáni. Morava zachovala neutralitu a zahraniční pomoc rovněž nepřicházela. Protestantská unie se v konfliktu angažovat nechtěla, nizozemské stavy sice poslaly jistou finanční a vojenskou pomoc, nebyla ale nijak významná. Až smrt Matyáše 20. března 1619 přinesla zásadní změnu. Lužice povstala a po násilném převratu totéž zopakovala i Morava.
Když se v srpnu přidaly také hornorakouské a dolnorakouské stavy, zdálo se, že revolta může mít úspěch. Dne 19. Novým panovníkem se stal teprve třiadvacetiletý Fridrich Falcký (1596-1632). Čekalo se od něj mnohé, neboť byl jedním z vůdců Protestantské unie a rovněž zetěm anglického krále. O to tvrdší bylo vystřízlivění. Fridrich byl sice sympatický mladík, nedostávalo se mu ale panovnické autority. Jako kalvinista se navíc dost obtížně sžíval s převážně luteránským prostředím. Mnoho sympatií mu nezískalo ani zpustošení svatovítské katedrály kalvinistickými duchovními. Navenek se sice stále zdálo, že by vzbouřenci mohli uspět - to když povstaly i Uhry - jenže za úspěchy se skrývaly narůstající problémy.
Tím největším byly finance, jichž se bolestně nedostávalo. Nizozemská podpora zdaleka nestačila a berně se platily jen liknavě. Ačkoliv vzbouřenci prohlašovali, že jsou ochotni nasadit svá hrdla, co se statků týkalo, příliš se k obětem neměli. Když vítězné oddíly císařských a ligistů vydrancovaly Prahu, odvezly si kořist v hodnotě několika milionů. Nový král si v nastalé situaci poradit nedokázal a chybějící finance nebyl schopen sehnat. Další problémy se skrývaly za hranicemi. Saský kurfiřt zpočátku kolísal v podpoře, doufal, že by českou korunu mohl získat sám. Zklamal se, přednost dostal Fridrich, a tak pokořený Jan Jiří Saský (1585-1656) nabídl své služby císaři.
A jak se vlastně situace vyvíjela na bitevních polích? Jednoduše řečeno, jako na houpačce. Na podzim roku 1618 vytáhla císařská vojska vedená Karlem Buquoyem (1571-1621) do Čech. Moravané, tehdy neutrální, jim povolili průchod svým územím, čímž vzbouřence zaskočili. Thurn však dokázal postup císařských zastavit ve srážkách u Lomnice a Nových Hradů a Buquoy se pak stáhl do jižních Čech, které udržel. Poté, co se k povstalcům připojila Morava, zaútočil Matyáš Thurn v létě 1619 na Vídeň. Šlo spíše o vpád, který měl Ferdinanda znepokojit, na dobytí města neměl dost sil, přesto však ostřelování Hofburgu panovníka vyděsilo.
Po porážce Mansfelda u Záblatí (10. červen 1619) se stavovská vojska od Vídně stáhla, aby bránila vlastní území. Thurn se pak ještě jednou před sídelní město Habsburků vrátil, a to na podzim roku 1619. Šance na dobytí byly větší, kromě českého a moravského vojska podpořil útočníky i sedmihradský vévoda Gábor Bethlen (1580-1629), ale stále chybělo obléhací dělostřelectvo. Na počátku roku 1620 se do války zapojila i Katolická liga. Její armáda vedená Maxmiliánem Bavorským (1573-1651) a Janem Tsercleasem Tillym (1559-1632) se spojila s Buquoyovou císařskou armádou a zahájila tažení na Prahu. Demoralizovaná stavovská vojska, která už řadu měsíců nedostala žold, jim nebyla schopna čelit a pozvolna ustupovala k Praze. Na svazích Bílé hory se sešikovala a očekávala nepřítele. Bylo 8. listopadu 1620.
Praha zůstává symbolem této proměnlivé epochy, která vyvrcholila bitvou na Bílé hoře a následnou rekatolizací, konfiskacemi a centralizací. Společně s politickým vývojem vznikají i poznatky o rané pražské knihtiskařské tradici a o významu Pražské bible pro dějiny knižní kultury. Předmětem výzkumu je i význam Pražské bible jako nejstaršího rozsáhlého českého prvotisku a její dopad na identitu českého písemnictví.
Na závěr: Pražská bible a další kulturní bohatství, včetně vyšehradskeho kodexu či Ďáblovy bible, ukazují kontinuitu české kulturní identity i v dobách politických zvratů. Tyto artefakty bývají prezentovány jako důkazy bohaté a složité historie českého národa a jeho vztahu k písemnictví a umění rukopisu.