V liturgické knize Obřady pokání církev nabízí několik variant společně slaveného smíření. A. Kde se shromáždí větší počet kajícníků, aby se jim dostalo svátostného smíření, je vhodné připravit je na ně bohoslužbou slova. Této bohoslužby slova se mohou zúčastnit i jiní věřící, kteří přistoupí k této svátosti jindy. Společné slavení bohoslužby slova jasněji ukazuje charakter pokání. Věřící totiž společně naslouchají Božímu slovu, které hlásá Boží milosenství, a tím je vyzývá k obrácení, společně uvažují, jak se jejich život s Božím slovem shoduje, a pomáhají si vzájemnou modlitbou. Když se věřící shromáždí, může se zazpívat vhodný zpěv. Potom kněz věřící pozdraví a on, nebo někdo z přisluhujících je podle potřeby uvede do bohoslužby a seznámí s pořadem. Je třeba, aby svátost pokání začínala slyšením Božího slova, neboť Bůh svým slovem volá k pokání a přivádí k pravému obrácení srdce. Je možné vybrat jedno nebo více čtení. Vybere-li se více čtení, ať se mezi ně vloží žalm nebo jiný vhodný zpěv, případně chvíle mlčení, aby bylo možno Božímu slovu hlouběji porozumět a přijmout ho celým srdcem. Homilie, vycházející z textu Písma, má vést kajícníky ke zpytování svědomí, k odvrácení od hříchu a k obrácení k Bohu. Má věřícím připomenout, že hřích je namířen proti Bohu, proti společenství, proti bližnímu i přímo proti tomu, kdo se hříchu dopouští. Po skončení homilie se poskytne přiměřená doba ticha, aby bylo možné vykonat zpytování svědomí a vzbudit pravou lítost nad hříchy. Na výzvu jáhna, nebo jiného přisluhujícího všichni pokleknou, nebo se skloní a říkají formuli všeobecného vyznání hříchů (např. "Vyznávám se..."); pak se mohou vstoje modlit kající litanie, nebo zpívat vhodný zpěv, aby jimi vyjádřili vyznání hříchů, srdečnou lítost, touhu po odpuštění a důvěru v Boží milosrdenství. Po modlitbě Páně se kněží odeberou na místa určená ke zpovídání. Kajícníci, kteří se touží vyznat z hříchů, přistoupí ke knězi, kterého si vybrali. Po skončení zpovědí se kněží vracejí do presbytáře. Ten, kdo bohoslužbě předsedá, vyzve všechny k díkůčinění, jímž věřící oslaví Boží milosrdenství. To se stane buď žalmem, nebo nějakým chvalozpěvem, nebo střídavě pronášely modlitebami. Po díkůčinění kněz věřícím požehná.
A. Společná bohoslužba slova jako forma svátostného smíření
Jedná se o bohoslužbu slova, jejíž součástí je svátostné smíření (tj. jedná se o svátost smíření), které se ale udílí nikoli soukromě, jak je běžný způsob, ale hromadně - pomocí hromadného vyznání a hromadného rozhřešení. Tato forma je mimořádnou formou a v České republice ji mimo nebezpečí smrti není možné použít. Kromě případů nebezpečí smrti je dovoleno společně rozhřešit větší počet věncích, kteří byli vhodným způsobem pohnuti k pokání, ale vykonali jen všeobecné společné vyznání, v případě naléhavé nutnosti, t.j. když vzhledem k počtu kajícníků není k dispozici dostatečné množství knězi, aby mohli v přiměřené době řádně vyzpovídat jednotlivce, takže by kajícníci - bez vlastní viny - museli dlouho být bez svátostné milosti nebo bez svatého přijímání. Aby mohli věřící mít ze svátostného rozhřešení uděleného společně většímu počtu užitek, důrazně se od nich žádá, aby byli dobře disponováni, neboli aby každý litoval toho, čeho se dopustil, a aby udělal předsevzetí varovat se hříchů, aby se rozhodl napravit eventuální pohoršení a škody a zároveň aby učinil předsevzetí v patřičné době se osobně vyzpovídat z těžkých hříchů, z nichž se nyní takto vyznat nemůže. Ti, jimž se odpouštějí těžké hříchy společným rozhřešením, musí přistoupit k osobní zpovědi dříve, než by znovu přijímali rozhřešení tímto způsobem, pokud jim v tom nebrání oprávněná příčina. Pokud to není lidsky nemožné, je nutné, aby se určitě dostavili ke zpovědníkovi alespoň do roka.
Přehled vyvolaných kroků (bod a)
- Po homilii, nebo v homilii je třeba vyzvat věřící, kteří chtějí být účastni společného rozhřešení, aby se řádně disponovali, t.j.
- Pak jáhen, nebo jiný přisluhující, či sám kněz vyzve kajícníky, kteří chtějí přijmout rozhřešení, aby nějakým znamením dali najevo, že o ně žádají (např. skloněním hlavy, pokleknutím, nebo jiným znamením, stanoveným směrnicemi biskupských konferencí), aby společně říkali formuli společného vyznání hříchů (např. "Vyznávám se...").
B. Společné rozhřešení jako mimořádná forma
Na rozdíl od předchozích dvou způsobů se zde nejedná o svátost, její součástí není ani vyznání hříchů ani rozhřešení. Pokoncilní breviář vypouští kající žalmy z dřívějšího breviáře. Kajícnost, pokání, schopnost uznat a napravovat vinu je nejen v breviáři hodně zapomenuta. Chybí tak patřičný postoj v době epidemií, válek a pohrom. Čím větším ekonomickým obrem se země stává, tím menším trpaslíkem bývá ve věcech duchovních. Nejstarší diecéze Německa Trier zavřela přes 90% farností. Měla jich 903 a dnes má farností 35. Irsko mělo před čtyřiceti roky tisíc seminaristů a dnes jich má 20.
C. Kající pobožnosti jako součást liturgického vyznání
Kající žalmy v překladu a s komentáři ThDr. Jana Hejčla popisují, že „žalozpěvy líčí bídu lidskou… a prosí, aby byl z ní vysvobozen“, a že je možné vybrat sedm kajících žalmů, které jsou spojeny s postní dobou a s přípravou na Velikonoce. Žalmy 6, 32, 38, 51, 102, 130 a 143 jsou nejznámější; v literatuře bývají spojovány s postní dobou a jsou doprovázeny hudebními celky a výklady. Při modlitbě je vhodné čtení doprovázet žalmem, zpěvem či mlčením, aby věřící mohli hlouběji porozumět slovu Božímu.
Etické a teologické rozměry kajícnosti v církvi
Druhý vatikánský koncil vyzdvihuje, že církev musí žít jako kajícnice a že „ve církvi však jsou i hříšníci, je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy“ (LG 8). Církev má vyjadřovat své kající smýšlení i jinými způsoby a je potřeba, aby byla i sama očišťována od znaků hříchu. Kristus chtěl, aby byla jeho církev proniknuta velikonoční kajícností a zároveň zůstávala na cestě očištění; církev je tedy jedním tělem Kristovým s posláním být znamením milosti. Při kajícných úkonech koná křesťan společné pokání ve prospěch celé církve, protože je členem církve a nemůže oddělit své pokání od její odpovědnosti.
Praktická podoba a duchovní motivace pokání
Text uvádí několik osobních i komunitních rovin pokání: od vyznání chyb a žádosti o odpuštění po touhu po spravedlnosti a očištění. Plně si uvědomíme, že hřích má společenské dopady a že ne vždy lze zabránit šíření rušivého vlivu, avšak skrze pokání lze napomáhat usmíření s Bohem a s bratřími. Člověk má být při kajícnosti upřímný, bez výmyslů a s otevřeným srdcem před Bohem. Prohloubení kajícího smýšlení lze dosáhnout skrze modlitbu kajících žalmů, jejich četbu v postní době, lectio divina a zapamatování veršů, které se stanou modlitbou srdce. Zároveň se zmiňuje, že postní doba a Popeleční středa až Velký pátek vybízejí k intenzivnějšímu pokání a že je vhodné zahrnout i modlitbu kajících žalmů do přípravy na svatou zpověď i po ní.
Podobenství o poslušnosti a čistotě v životě věřícího
Text vyzdvihuje tři rady pro život křesťana: chudobu, poslušnost a čistotu. Chudoba není jen o materiálním nedostatku, ale o svobodě v Bohu a o ochotě nemít to, co není nezbytné pro království Boží. Poslušnost znamená dát své já na druhé místo a naslouchat Bohu i lidským autoritám, s Marií jako vzorem. Čistota znamená ryzost úmyslů a jednání, která vyjadřují jednoznačnost smýšlení a jednání, nikoli jen vnější vzhled. Na závěr autor vyzývá ke společnému pokání prospěšnému pro církev a svět a k rozvoji kajících žalmů jako praktické pomůcky pro duchovní život.
Historické a teologické kontexty kajícnosti
V textu se odráží komplementární pohled na pokání: chápání jako proces osobního obrácení i jako misijní a liturgický akt uvnitř církve. Koncil i duchovní otcové poukazují na to, že církev jako společenství věřících má bt kajícní a otevřený proměně, a že pokání není jednorázový akt, ale celoživotní cestou. Žalmy, zejména sedm kajících žalmů, se stávají průvodcem pokání a návratem k Bohu a slouží jako modlitby pro jednotlivce i společenství ve chvílích zvláštní potřeby i každodenního života.
