Vstoupili jsme do zcela jiného světa: tady, pod vysokými stromy, bylo přítmí, ruch okolní dopravy náhle zeslábl, až zmizel docela. Mezi hroby tráva a plevel. Korunami stromů vysoko nad námi občas pronikly ostré sluneční paprsky a osvětlily kousek země, jinde bylo světlo rozptýlené. A všude kolem nás sochy.
Ti tu byli zachyceni v nejrůznějších pózách, někdy teatrálních, jindy naopak strnulých. Řada plastik byla mistrovskými díly dávných umělců z období klasicismu a historismu: Václava Prachnera, Františka Xavera Lederera, bratrů Emanuela a Josefa Maxových, jiné však vytvořili neznámí umělci anebo laici - některé z nich byly půvabné právě svou nedokonalostí. Fascinovaly mne dvě sousedící niky na severní hřbitovní zdi, kde byli vedle sebe dva andělé v naprosto identické póze, jako by to byla jednovaječná dvojčata. A o kousek dál malý horor: památníček dvou dívenek, jimž kočár přejel nohy. A hned za hřbitovní zdí podivný útvar - betonová zvonička ve funkcionalistickém stylu. Jak se sem asi dostala a proč?
Pomalu jsme kráčeli dlouhou alejí a míjeli ta fascinující díla, vyprávějící dávné příběhy. Mezi hroby z počátku 19. století, většinou zcela skrytými pod břečťanem, se nečekaně objevují náhrobky poměrně nové. Třeba ten, v němž je pohřben Ramesh Chandra Coburdhun, syn indického chargé d’affaires. Narozen 3. 7. 1950, zemřel 4. 7. O kus výše, směrem k severnímu okraji této nejstarší části hřbitova, už pochází většina náhrobků z druhé poloviny 19. století. Přibývají hrobky významných pražských šlechticů, měšťanů, bankéřů, podnikatelů. A také umělců, často dávno zapomenutých, jako malířky květin Jenny Schermaulové, spisovatele Václava Žížaly Donovského nebo hudebního vědce Velebína Urbánka.
Čím jsou hroby výstavnější, tím víc jsou poničeny. Chybějí zejména kovové prvky: lampy, plůtky, konzoly, svícny, nápisy. Nejhůř dopadly velké hrobky, jakési malé soukromé kaple v románském či gotickém stylu a jindy zas v renesančních nebo empírových formách. Nechybí ale ani inspirace starým Egyptem. Některé se rozpadají, ale najdou se i nově opravené, někdy proto, že je někdo koupil a ozdobil svým jménem. Často jde o díla známých architektů Josefa Niklase, Antonína Barvitia, Josefa Krannera, Rudolfa Kříženeckého, Josefa Fanty, Antonína Wiehla nebo Jana Zeyera, mimochodem bratra básníka Julia Zeyera. Sochy tesali nebo z bronzu nechali ulít Bohuslav Schnirch, Josef Pekárek, Antonín Popp, František Rous, Vilém Amort, Stanislav Sucharda a další.
Hroby jsou vlastně taková miniaturní architektonická díla (je zajímavé, jak se sepulkrální téma ze současné architektury prakticky vytratilo - dnes mají lidé urnu doma nebo v kolumbáriu nebo si nechají zhotovit uniformní náhrobek z umělého kamene). Potěšilo mne, že tu občas zůstaly původní železné informační tabulky s bohatou dekorací, nesoucí na svém zrezivělém povrchu nápisy jako: Hřbitov Friedhof II. A jsme nahoře u jižní zdi a za ní k nám doléhá lomoz z rušné Vinohradské ulice. Tady stojí malý hrázděný domek s datem 1842 na trámu nade dveřmi, natřený šmolkově modrou barvou - dílo neznámého autora. K čemu asi sloužil?
A na závěr ještě trochu dat: Olšanské hřbitovy vznikly na území někdejší osady Olšany, když v roce 1679 byly louky změněny na morový hřbitov. Naše cesta končí. Vycházíme na rušnou ulici a kouzlo je to tam. Hřbitovní vycházku doporučuji všem, a to i v parném létě. A ještě připomínám, že mnohé náhrobky lze dnes adoptovat a přispět různým způsobem k jejich záchraně.
Historický kontext a umělecké výtvory na Olšanech
Mezi hroby z počátku 19. století se objevují náhrobky novějšího data a ruší chronologickou jasnost, což ilustruje proměnlivost sloučené paměti města. Přibývají hrobky významných pražských šlechticů, měšťanů, bankéřů, podnikatelů. A také umělců, často dávno zapomenutých, jako malířky květin Jenny Schermaulové, spisovatele Václava Žížaly Donovského nebo hudebního vědce Velebína Urbánka.
Chybějí kovové prvky a některé hroby jsou značně poškozené; velké hrobky připomínají malé soukromé kaple v různých architektonických sebou; inspirace Egyptem není výjimkou. Některé pomníky však bývají opravené a do jejich obnovy se zapojují majitelé či nadšenci. Zvláště často se uvádějí jména architektů Josefa Niklase, Antonína Barvitia, Josefa Krannera, Rudolfa Kříženeckého, Josefa Fanty, Antonína Wiehla nebo Jana Zeyera, a sochy bývají dílem mistrů jako Bohuslav Schnirch, Stanislav Sucharda a další.
Kontrast mezi starším a novějším porostem hřbitova
Korunami stromů se prolamují sluneční paprsky a ztrácejí se ruchy města, což vytváří atmosféru, která vypráví dávné příběhy. A jsou zde i novější hroby z období druhé poloviny 19. století, které člení rozlohu hřbitova a doplňují obraz starších náhrobků schovaných pod břečťanem.
Praktické poznámky a současný význam pro návštěvníky
Hroby jsou miniaturní architektonická díla; dnes lidé často volí urny v domácnostech či kolumbária, nebo si nechají zhotovit jednotný náhrobek z umělého kamene. Mnohé náhrobky lze adoptovat a přispět k jejich záchraně. V časech, kdy se ztratí kovové prvky, zůstává fascinující rozptýlení v tváři soch a památníků. Dnes je Olšanské hřbitovy významným místem pro návštěvníky, kteří hledají spojení s dávnými generacemi a jejich uměleckými díly.
Hřbitovní vycházku doporučuji všem, a to i v parném létě; Olšanské hřbitovy vznikly na území někdejší osady Olšany, když v roce 1679 byly louky změněny na morový hřbitov. A konec cesty nás vrací na rušnou ulici plnou zvuků města, kde se koření pocit zázraku z setkání s dávnými příběhy.
- Vypravěč popisuje atmosféru otvírajícího se prostoru pod stromy a tichý ruch kolem.
- Uvádí konkrétní autory soch a díla dávných umělců, stejně jako některé anonymy.
- Zmíněny jsou poškozené prvky hrobů a snaha o jejich obnovení.
- Upozorňuje na historické souvislosti vzniku Olšanských hřbitovů a jejich současné využití.
Celkově je text svědectvím o pokračující dialogu mezi minulostí a současností na Olšanech, kde hroby fungují jako malé architektonické kapitoly městské historie.
tags: #kaplove #hrobce #zapomenutych #osobnosti #na #olsanech