ROZHOVOR O K. Když Karel Čapek zemřel, žádná instituce mu nechtěla vypravit pohřeb. Nakonec se toho ujal strahovský opat Metoděj Zavoral. Jaký byl vlastně vztah Karla Čapka k církvi? Ten Čapkův vyšehradský pohřeb byl jednak iniciativou opata Zavorala (Čapek a Olga Scheinpflugová byli jeho osobní přátelé), jednak jedním z vlasteneckých projevů církve v době druhé republiky (podobně jako převoz ostatků K.H. Máchy ze zabraných Sudet a jejich manifestační pohřeb rovněž na vyšehradském hřbitově).
Čapek byl věřící člověk, pokřtěný, ale nepraktikující katolík, typický představitel toho, co nazývám „plachou zbožností“ - sekulárního humanismu, který je však otevřen pro transcendentální tajemství a velmi zdůrazňuje mravní ctnosti. Čapek podobně jako Peroutka se nedal nikdy strhnout k antiklerikálním proudům první republiky, i když - zejména v závěru života - byl některými pravicovými katolickými intelektuály velmi ošklivě napadán.
Vyvíjel se nějak Karel Čapek v náboženských otázkách? V katolických kruzích bývá spojován spíš s pragmatismem a relativismem... Toto nálepkování je typické pro tu část katolíků, kteří se rádi bojovně vyjadřují k věcem, jimž nerozumí a pro něž nemají vzdělání ani pochopení - pletou si liberalismus s libertinismem, filozofický relativismus s morálním relativismem a pragmatismus ve smyslu „utilitářství“ (cynického sledování vlastního prospěchu) s pragmatismem jako filozofickým směrem, který založil otec moderní psychologie a také psychologie náboženství William James.
Pragmatismus jako filozofický směr (který Čapek důkladně studoval a vyznával) ukázal kromě jiného, že jednotlivé filozofické názory nelze posuzovat jen podle přísně vědeckých kritérií logické dokazatelnosti, nýbrž že je třeba přihlížet i k tomu, jaké plody přináší v mravním životě lidí - a tím také přispěl k většímu respektu k náboženství v západní kultuře počátků 20. století. Čapek byl také silně ovlivněn velkým katolickým myslitelem a spisovatelem K.G. Chestertonem (jehož dílo je dnes velmi ceněno některými postmoderními mysliteli).
K jeho blízkým přátelům náležel konvertita Alfréd Fuchs, který pak zemřel jako mučedník v koncentračním táboře. Čapek už jako mladík oponoval materialismu svého otce, typického venkovského lékaře, říkal mu, že po smrti zažije velké překvapení, že život neskončil. V jeho díle - např. v Krakatitu a v Kapesních povídkách - najdeme obraz Boha jako moudré a laskavé instance, která právě proto, že vše ví, hodně odpouští. Povídka Šlépěj je nádhernou výpovědí o setkání s Tajemstvím.
Na konci svého života Čapek choval úmysl napsat román, oslavující víru, lásku a naději. Jedním z jeho posledních textů je vzpomínka na to, jak ho v pomnichovské době zpěv svatováclavského chorálu ve svatovítské katedrále přiměl kleknout na kolena. Váš otec byl známý pořadatel díla Karla Čapka, měl jste zprostředkovaný „čapkovský svět“ hned z první ruky.
Pro mého otce byl Čapek nejen předmětem odborného zájmu a neuvěřitelně pilné editorské práce po téměř 40 let (většina knih, které nesou Čapkovo jméno, Čapek v knižní podobě nikdy neviděl, sestavil je můj otec po hledání v jeho pozůstalosti a v kilometrech novinových archivů), nýbrž velkým životním vzorem. Dr. Miroslav Halík byl opravdu „čapkovský člověk“, opravdový gentleman s jemným, moudrým humorem, neuvěřitelně pracovitý a laskavě vstřícný ke všem, kdo potřebovali pomoc. Já jsem díky němu Čapkem opravdu „odkojen“ , mohl jsem v dětství osobně poznat ještě mnoho lidí z čapkovského okruhu a zřejmě proto jsem už jako školák toužil být spisovatelem a opravdu jsem až do maturity denně spisoval „romány“.
Čapek je mi vzorem jako „veřejný intelektuál“, který se neváhal veřejně vyjadřovat k mravním otázkám politického a společenského života, vyzýval k toleranci a dialogu a snažil se kultivovat morální atmosféru společnosti, o níž věřil, že je nutným předpokladem skutečné demokracie. Když jsem konvertoval ke katolicismu, předsevzal jsem si, že budu vždy „stavět mosty“ mezi křesťany a mezi lidmi čapkovsko-masarykovského světa, v němž jsem vyrostl. K vzájemnému pochopení těchto světů docházelo většinou až v komunistických vězeních - kdyby dříve nebylo mařeno některými „ultrakatolickými“ zběsilci, mohla se tu vytvořit aliance slušných lidí, nad níž by totalitní režimy dvacátého století tak snadno nezvítězily. To jsou věci dnes znovu aktuální.
LIDI, PROBOHA, ZASTAVTE SE, VZPAMATUJTE SE,...
ROZHOVOR K OCENĚNÍ ŘÁDEM T. G. RUSKO ROZUMÍ JEN ŘEČI SÍLY. ROZHOVOR PRO AHA/BLESK - 50. O JEŽÍŠKOVI NELŽETE. 50. ZEMAN CHÁTRÁ. NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS? ZEMAN TRAGICKY ROZDĚLIL SPOLEČNOST. VIDEA S POPRAVAMI JSOU PORNO NÁSILÍ!
Čapek je oprávněně řazen mezi nejvýznamnější české intelektuály dvacátého století. Ukončil studium filozofie v Praze, vzdělání si doplnil v Berlíně a Paříži. Měl velmi široký umělecký záběr. Spolu s bratrem Josefem psal divadelní hry (R.U.R. - napsal sám), vydával cestopisy a unikátní politické statě, stal se jedním z prvních autorů českých vědeckofantastických románů (Krakatit). Jeho dílo je kvintesencí humanismu. Jako jeden z prvních varoval svět před hrůzami nacismu (Válka s mloky, Bílá nemoc). Po Mnichovu v roce 1938 velmi těžce snášel zradu spojenců a cítil velkou vnitřní tíseň, ta byla jedním z faktorů, který jej přivedl až na práh životní. Zemřel na plicní otok několik měsíců před vznikem protektorátu.
Velkou oporou ve víře byl pro Karla Čapka opat strahovského kláštera Metod Zavoral. Jejich přátelství trvalo od začátku 30. let. Po Čapkově smrti se právě Metod Zavoral zasloužil o to, aby měl Karel Čapek důstojný pohřeb.
- Čapek a jeho vztah k víře: plachá zbožnost, humanismus a otevřenost transcendentnímu.
- Filozofické vlivy: pragmatismus, Chesterton a vliv náboženské literatury na Čapkovo myšlení.
- Čapkovy literární obrazy Boha a přístup k náboženství v díle Krakatit, Šlépěj a dalších textech.
- Vizionářská role Čapka: morální a etické žití v kontextu historie a společnosti.
- Pohřeb na Vyšehradě a podpora církve v době druhé republiky jako veřejný projev hodnot.
We1eclowski poukázal na Čapkovu diskrétní a plachou spiritualitu v pohádkách, apokryfech, novinářských stati i v detektivních příbězích. Ty jsou u Čapka vlastně „antidetektivkami“ - od kriminálních záhad nespějí k jednoznačnému rozuzlení, nýbrž poukazují ke komplikovaným tajemstvím lidského srdce, které mohou soudit lidé, ale jen Bůh sám může být jeho plně chápajícím svědkem. Také Čapek se zříká soudu a obžaloby, nevolá ani tváří v tvář lidské bídě, kterou dobře znal, po násilí, pomstě a revoluci, nýbrž nabádá k porozumění, soucitu, trpělivosti a domluvě slušných lidí.
Čapek zobrazil Boha po svém způsobu, nepateticky, jako laskavého stařečka, který člověku, posedlému a vyčerpanému vlastním velikášstvím, ukládá jako povinnost i uzdravující pokání péči o to, aby dílo rozumu, vědy a techniky lidstvo neohrožovalo, nýbrž aby „svítilo a hřálo“. Ve svém posledním dramatu autor zasahuje ústy moudré matky do sporu rozvaděných dvojčat o tom, co to znamená udělat pořádek: pravicový konzervativec Kornel míní, že pořádek záleží v tom, dát věci tam, kde byly, socialistický radikál Petr vidí pořádek v tom, dát je tam, „kde mají být“; matka však ví, že dobrý řád předpokládá nalézt pro všechny věci to místo, „kde je jim dobře“.
Čapek zvažoval ve svém mnohostranném díle váhu mnoha názorů, slov, věr a hodnot - a hledal pro ně místo, kde je jim dobře. Tomasz Wełeclowski vybral z jeho knih řadu myšlenek a vyložil je v kontextu modlitby, snahy obnovit harmonii mezi člověkem, Bohem a světem - a my s údivem zjišťujeme, jak je tam Čapkově civilní moudrosti dobře, velmi dobře. Děkuji také všem, kdo přijmou Wełeclowského knihu nejen jako poutavé čtení pro ukrácení času, nýbrž tak, jak je míněna - jako pozvání k duchovním cvičením, jako pomoc a inspiraci na cestě „péče o duši“, jako podnět k hledání větší opravdovosti života z víry, naděje a lásky.
Oslavě těchto tří křesťanských ctností chtěl Čapek v době mnichovské krize věnovat román, jeho napsání však zmařila spisovatelova předčasná smrt. Před nedávnem jsme si připomněli 100. výročí narození Karla Čapka. Jeho humanismus a víra v dobro je znát z každého jeho díla, což z něj činí jednu z nejuznávanějších kulturních osobností 20. století. Karel Čapek byl celou svou duší liberál, pro nějž byla svoboda jednotlivce základní hodnotou. Žádná dogmata ani absolutní pravdy neměly v jeho životě místo. Svou víru nedával příliš v plen veřejnosti. Pokládal ji spíše za občanský postoj, který je lépe žít než o něm mluvit.
Proto ji ve svých dílech poodhaloval většinou jen náznakem. Je to vidět v celém jeho díle, hlavně v tzv. science fiction, kterými směřoval k tomu, co bude. Na konci jeho děl nikdy není konec, ale naděje. Svůj světový názor však Karel Čapek pevně opíral o křesťanství, jehož znalost pokládal za nezbytnou pro každého kulturně gramotného člověka. Zjevně se velmi dobře orientoval v Bibli a dokázal o ní originálním způsobem přemýšlet, to ukázal hlavně v Knize apokryfů, vydané roku 1932.
V příbězích jako O deseti spravedlivých, Svatá noc, Marta a Maria nebo Pilátův večer se dívá na známé postavy jakoby z druhé strany a rozehrává fantazii o tom, co se asi mohlo v jejich hlavách odehrávat. Podobně ve fejetonu Lidových novin z roku 1926 uvažuje, kam se poděli pastýřové, kteří se v betlémském chlévě klaněli Ježíškovi, na Velký pátek. Velkou oporou ve víře byl pro Karla Čapka opat strahovského kláštera Metod Zavoral. Jejich přátelství trvalo od začátku 30. let. Po Čapkově smrti se právě Metod Zavoral zasloužil o to, aby měl Karel Čapek důstojný pohřeb.
tags: #karel #capek #ukrizovani