1533 Křest, biřmování a Eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti. 1534 Dvě další svátosti, kněžství a manželství, jsou zaměřeny na spásu druhých. Přispívají-li také k osobní spáse, pak tím, že slouží druhým. 1535 V těchto svátostech ti, kteří již byli posvěceni křtem a biřmováním pro obecné kněžství, mohou přijmout zvláštní posvěcení. Ti, kteří přijímají svátost kněžství, jsou posvěceni, „aby ve jménu Kristově… pásli Církev Božím slovem a milostí“.
6. Kněžství jako svátost apoštolské služby
1536 Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství. [O ustanovení a poslání apoštolské služby, viz články 874-896. I. Proč se tato svátost nazývá „sacramentum ordinis“ (svátost stavu)? 1537 Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V Církvi se ustanovily sbory, které Tradice, ne bez biblického základu, nazývá již od prvotních dob výrazem „taxeis“ (řecky), latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ - stavu biskupů -, o „ordo presbyterorum“ - stavu kněží -, o „ordo diaconorum“ - stavu jáhnů. 1538 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas), jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím Církve. „Ordinatio“ se také nazývá „consecratio“ - posvěcení -, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou Církev. II.
1539 Bůh ustavil vyvolený lid jako „království kněží a svatý národ“ (Ex 19,6). Bůh v izraelském národě si však zvolil jeden ze dvanácti kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu; sám Bůh je jeho dědičným podílem. Vlastní obřad posvětil počátky kněžství Staré smlouvy. 1540 Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby. Nepřinášelo však spásu, muselo znovu a znovu opakovat oběti a nemohlo přivést k definitivnímu posvěcení, které měla zjednat jedině Kristova oběť. 1541 Liturgie Církve však vidí v Áronově kněžství a ve službě levitů, stejně jako v sedmdesáti „starších“, předobrazy kněžské služby Nového zákona. „Bože a Otče našeho Pána, Ježíše Krista... Ty jsi dal své Církvi zákony slovem své milosti. Ty jsi od počátku určil rod vzešlý z Abraháma, aby se stal lidem svatým. „Svatý Otče, všemohoucí věčný Bože... Už v době starozákonní jsi ustanovil posvátné služby, když sis vyvolil Mojžíše a Árona, aby vedli a posvěcovali tvůj lid, a podřizovals jim pomocníky, aby spolupracovali na tvém díle. Když Izrael putoval pouští, dal jsi Mojžíšova ducha sedmdesáti starším, aby s jejich pomocí snáze vedl tvůj vyvolený lid. „Bože všemohoucí...
1544 Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). 1545 Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti Církve. Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomňováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství. 1546 Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z Církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6). Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. 1547 Služebné nebo hierarchické kněžství biskupů a kněží a všeobecné kněžství všech věřících, i když „jedno i druhé - každé svým vlastním způsobem - má účast na jediném kněžství Kristově“, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu“. V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestními losti, v životě víry, v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení Církve. 1548 V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své Církvi jako Hlava svého Těla, Pastýř svého stádce, Velekněz výkupné oběti, Učitel pravdy. „Je to týž kněz Ježíš Kristus, kterého služebník skutečně zastupuje. 1549 Skrze svátostné kněžství, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako Hlavy Církve stala viditelná uprostřed společenství věřících. Podle krásného obratu svatého Ignáce z Antiochie biskup je typos tou Patros, je jakoby živý obraz Boha Otce. 1550 Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jakoby kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu, a které proto mohou škodit apoštolské plodnosti Církve. 1551 Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“ Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství Církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. 1553 „Jménem celé Církve.“ To neznamená, že kněží jsou delegáti společenství. Modlitba a oběť Církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v Církvi a skrze Církev. Je to celá Církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje; proto ti, kdo jsou v Těle služebníky ve vlastním slova smyslu, jsou nazýváni nejen služebníky Krista, nýbrž i služebníky Církve. Právě proto, že služebné kněžství zastupuje Krista, může zastupovat Církev. III. 1554 „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“ Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi Církve uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněží; Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ - kněz - označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. 1556 Aby splnili své vznešené poslání, „Kristus obdařil apoštoly zvláštním vylitím Ducha svatého... 1557 2. 1558 „Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský... 1559 „Členem biskupského sboru se někdo stává svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy biskupského sboru.“ Základní rys a kolegiální povaha biskupského stavu se projevují, mimo jiné, ve starobylé praxi Církve, která pro posvěcení nového biskupa vyžaduje účast více biskupů. Pro právoplatné svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa, protože ten je svrchovaným viditelným poutem společenství místních církví v jediné Církvi a ručitelem jejich svobody. 1563 „Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své Tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. 1566 „Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. Laní sloužit Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor určený pro různé úkoly. V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Jeho povinnosti a starosti berou na sebe, pokud jim to přísluší, a v denní péči vykonávají.“ Kněží nemohou vykonávat svou službu jinak, než že jsou podřízeni biskupovi a setrvávají ve společenství s ním. 1568 „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým, svátostným bratrstvím. Zvláště pak v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněţský sbor.“ Jednota kněžského sboru má svůj liturgický výraz ve zvyklosti, podle níž během obřadu svěcení vkládají ruce po biskupovi také kněží. 1570 Jáhni se podílejí vlastním způsobem na Kristově poslání a milosti. Svěcení jim vtiskuje znamení („charakter“), které nic nedokáže smazat a které je připodobňuje Kristu, který se stal „jáhnem“, tedy služebníkem všech. 1571 Po 2. vatikánském koncilu latinská církev obnovila jáhenství „jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň“, zatímco východní církve si je uchovávaly vždycky. Stálé jáhenství, které se může udělovat ženatým mužům, je důležitým obohacením pro poslání Církve. IV. Jak se uděluje svěcení? 1572 Slavnost svěcení biskupa, kněží nebo jáhnů vyžaduje pro svou důležitost v životě místní církve, aby se na ní shromáždil co největší počet věřících. Má se konat, pokud možno, v neděli a v katedrále způsobem slavnostním a přiměřeným takové okolnosti. Tři svěcení, biskupa, kněze a jáhna, mají tutéž strukturu. Jejich místo je v průběhu eucharistické liturgie. 1574 Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Tyto, i když se v různých liturgických tradicích značně mění, přece mají společné to, že vyjadřují rozmanité aspekty svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady, představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým, dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí Církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou; předání evangeliáře, prstenu, mitry a pastýřské berly biskupovi jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti Církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo; knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu; předání evangeliáře jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium. V. 1575 Kristus vyvolil apoštoly a dal jim účast na svém poslání a na jeho pravomoci. Vyvýšen po pravici Otce neopouští své stádce, ale ustavičně je chrání skrze svaté apoštoly a dodnes je vede pod vedením týchž pastýřů, kteří nyní pokračují v jeho díle. Kristus tedy ustanovuje některé za apoštoly a jiné za pastýře. VI. Kdo může tuto svátost přijmout? 1577 „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž ['vir'].“ Pán Ježíš vyvolil muže ['viri'], aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědomá závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. 1578 Nikdo nemá právo dostat svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí povolán Bohem. Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě Církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. 1579 Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“ s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. 1580 Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství. Z druhé strany je kněží celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. VII. 1581 Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho Církev. 1582 Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu se uděluje jednou provždy. 1583 Platně posvěcený jednotlivec může být jistě z oprávněných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby ji vykonával, ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu, protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají. 1584 Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil, protože jeho prostřednictvím jedná a působí spásu koneckonců sám Kristus. „Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem; avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar; to, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívá až k plodné zemi... 1587 Duchovní dar udělený kněžským svěcením vyjadřuje modlitba byzantského obřadu. 1589 Před velikostí milosti kněžství a kněžských povinností si svatí učitelé uvědomovali, jak je naléhavá výzva k obrácení, aby celým svým životem odpovídali Tomu, jehož služebníky se stali prostřednictvím svátosti. „Je třeba začít očišťováním sebe sama dříve, než budu očišťovat druhé; je třeba být poučen, abych mohl poučovat; je třeba stát se světlem, abych mohl osvěcovat, přiblížit se k Bohu, abych k němu přibližoval druhé; být posvěcován, abych posvěcoval, vedl za ruku a radil s rozvahou.“ „Vím, čími jsme služebníky, na jaké výši se nacházíme a kdo je Ten, k němuž směřujeme. Znám Boží vznešenost a lidskou slabost, ale také sílu.“ Kdo je to tedy kněz? Je „…obhájcem pravdy, povznáší se s anděly, oslavuje s archanděly, jeho službou stoupají obětní dary na nebeský oltář, sdílí Kristovo kněžství, vtiskuje nový tvar tvoru, obno vuje [v něm] obraz [Boha], činí z něj nové stvoření pro nadpozemský svět, a aby se vyjádřilo, co je v tom nejvznešenější, je zbožštěn a zbožšťuje“. A Svatý farář arský: „Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi“ .....
Katechismus dále připomíná historickou a teologickou rekonstrukci svěcení, vysvětluje rozdíly mezi biskupstvím, kněžstvím a jáhenskou službou, a ukazuje, jak tyto stavy společně vytvářejí jedinečnou službu kněžství v Církvi. 1572-1584 popisují podmínky, formy a přínosy svěcení, včetně důrazu na jedinečnost Kristova kněžství a na to, že posvátný úřad je dar Ducha svatého, který se má vykonávat v jednotě s biskupem a s Božím lidem.
Desatera společenství a povolání
1267 Křtem se stáváme údy Kristova Těla. „Patříme přece k sobě všichni jako údy“ (Ef 4,25). 1268 Pokřtění se stali „živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem“ (1 Petr 2,5). 1269 Když se stal pokřtěný údem Církve, už nepatří sám sobě, nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Proto je povolán, aby se podřídil druhým, aby jim sloužil ve společenství Církve a aby s nimi jednal „s úctou a láskou“. 1271 Křest je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když ne dokonalém...“
Svaté svěcení (Akvinský 101)
Katechismus zdůrazňuje, že kněžství není privilegiem, ale službou tomuto společenství; skrze něj Kristus pokračuje v budování Církve a v hlásání evangelia. Všeobecné kněžství dává věřícím účast na Kristově kněžství skrze křest, zatímco svátostné kněžství poskytuje zvláštní službu pro liturgii, učení a pastorační vedení.
- Křest a všeobecné kněžství
- Kněžství a jeho tři stupně
- Jáhenství a jeho role
- Udělování svěcení a liturgické prvky
- Stávající praxe východních a západních tradic
tags: #katechismus #katolicke #cirkve #vseobecne #knezstvi #pokrtenych