Tradice připisuje Tóru jedinému autorovi - Mojžíšovi. Moderní biblická věda však odhalila nejméně čtyři různé prameny z různých staletí, jejichž autoři psali odlišným jazykem, z různých míst a s různými záměry. Z 24 knih hebrejské Bible patří mezi nejstarší pět základních knih Tóry: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, souhrnně označovaných jako Pentateuch. Vyprávějí o stvoření světa a dějinách židovského národa až do jeho příchodu do Zaslíbené země. Židovská i křesťanská tradice připisuje tyto texty jedinému autorovi: Mojžíšovi, patriarchovi, který vyvedl Izraelity z Egypta a jemuž Bůh (také zvaný Jahve) podle Knihy Exodus zjevil Tóru.
Jenže už v prvních staletích křesťanského letopočtu někteří pochybovali, zda Mojžíš skutečně napsal všech pět knih Tóry. Existují totiž pasáže, které jeho autorství příliš nepodporují - třeba ta v Deuteronomiu, kde Mojžíš líčí vlastní smrt: „Mojžíš, Hospodinův služebník, tam zemřel v moábské zemi, jak Hospodin řekl." Ještě výmluvnější je věta z Knihy Numeri, která by z Mojžíšova pera působila hluboce ironicky: „Mojžíš byl velmi pokorný, pokornější než kdokoli jiný na celé zemi."
Dodatečně se objevují názory, že v celé Tóře se některé epizody vyprávějí vícekrát, s rozdílným důrazem a detaily - jako by někdo zkombinoval různé verze od několika vypravěčů. Genesis obsahuje například dvě verze smlouvy Abrahama s Bohem: v jedné z 17. kapitoly se obřezání uvádí jako klíčový akt smlouvy, v dřívější verzi z 15. kapitoly se o obřízce nemluví. Nadcházející narození Izáka je v jedné verzi řečeno přímo Bohem, v druhé verzi ho popisují tři nebeské bytosti.
Další zvláštnost: v celé Tóře se některé epizody vyprávějí vícekrát, přičemž se liší důraz i detaily - jako by někdo zkombinoval různé verze od několika vypravěčů. Příběh Noema a potopy ilustruje tuto skutečnost: verše se rozcházejí v detailech ohledně počtu zvířat a v tom, zda byl vypuštěn havran, nebo holubice, aby hledaly pevninu.
Rozbor původního hebrejského textu odhaluje velmi odlišné styly, výrazy a vývojové fáze jazyka. Zvláště nápadné je to v pasážích psaných archaickou formou hebrejštiny. Jako by člověk četl text v angličtině napsaný zčásti stylem Chaucera, zčásti shakespearovskou angličtinou a zčásti současným jazykem.
První moderní kritické myšlení proti Mojžíšovu autorství přišlo s Thomasem Hobbesem v Leviathanovi (1651). O století později, v roce 1753, navrhl Jean Astruc existenci dvou různých autorů v Knize Genesis, a v roce 1780 německý teolog Johann Gottfried Eichhorn rozšířil tento závěr na celý Pentateuch.
Dokumentární hypotéza Julius Wellhausena z roku 1878 rozkládá Tóru do čtyř pramenů - Jahvista (J), Elohisty (E), Deuteronomia (D) a kněžského pramene (P). Tyto tradice vznikaly v rozmezí šesti století a byly definitivně spojeny až po babylonském exilu, pravděpodobně za Ezry po roce 457 př. n. l. Podle Wellhausena lze nejstarší vrstvu Tóry rozpoznat podle několika společných rysů: Boží jméno Jahve, geografické zasazení událostí a určité jazykové charakteristiky.
Jahvista (J) vycházejí z Jeruzaléma; autor J píše o zjevení Boha na hoře Sinaj a postavy patriarchů z judského regionu. Další pramen E (Elohista) používá Elohim pro Boha a zobrazuje zjevení na hoře Choreb, a jeho epizody se odehrávají na severu, v Izraeli. Kromě toho E vykazuje zvláštní úctu Mojžíšovi, ale zároveň kritizuje Árona a jeho roli v zlatém teleti.
Postupně vznikl P-pramen - kněží, který zdůrazňuje rituály jeruzalémského chrámu a uvádí D. a E do nových souvislostí. P označuje Boha Elohim a klade důraz na Áronovu vedoucí roli. Na rozdíl od E však v P nacházíme i specifické poznámky týkající se hospodářsko-náboženských pravidel, která sloužila jako rámec pro Noemovu archu a čistotu zvířat.
Židovská Bible se dělí na tři části: Tóra (Pentateuch), Nevi'im (Proroci) a Ketuvim (Spisy). Tato struktura je výsledkem dlouhého vývoje od 10. století př. n. l. do 4. století př. n. l. Proměny v průběhu času jsou zvláště patrné v knihách Tóry, jejichž oddíly lze vysledovat k různým autorům a historickým momentům.
Prvních pět knih Genesis se vztahuje k různým pramenům: J a E pro dějiny patriarchy, P pro pozdější doplňky a ritualizaci, a D pro Deuteronomium s jinou perspektivou na vybrané příběhy a morální zákony. 12. kapitola Genesis vypráví o Abrahámovi a Sáře v kontextu cest po Zemi, s rozdíly v řešeních a jazyce podle jednotlivých pramenů.
Přes změny v složení a autorství Tóry zůstává historické jádro svědectvím o tom, jak se sbírka textů formovala: od hlubších potlačených verzí až po přidané kapitoly, které doplňují a rozšiřují původní místa z hlediska víry i praxe.
| Pramen | Jazyk a médium | Charakteristika |
|---|---|---|
| J | Jahvista | Jeruzalém, starší styl, Bohu se projevuje Jahvem |
| E | Elohista | Choreb, severní Izrael, Elohim, Mojžíš kritizuje Árona |
| P | Kněžský pramen | Jeruzalém, kněžská autorita, rituály, Noemova krev |
| D | Deuteronomium | Deuteronomické zakončení, poselství v Jeruzalémě, útěk z Egypta |
Podle Wellhausena tedy existuje několik narativních vrstev, které psaly různí autoři v různých dobách. Grafy a atlasy starozákonních textů ukazují, že nejstarší vrstvy jsou spojovány s Jeruzalémem a severním královstvím Izraele, zatímco pozdější doplňky vznikaly za období exilu a po něm, aby sloužily sjednocení textu pro obě komunity.
Mezi závažné důkazy patří i fakt, že některé pasáže, které tradiční výklad uvádí jako Mojžíšovy řeči, se vyskytují až v pozdějších pramenech. Tato zjištění vedla k široké akceptaci dokumentární hypotézy, která v dnešní době významně formuje studium Starého zákona a jeho původu.
Vysvětlení dokumentární hypotézy: Wellhausen a vznik Pentateuchu
V nadcházejících letech se dá očekávat další výzkum, který zkoumá jazykové a sociální kontexty, z nichž jednotlivé prameny vycházely. Změny v termínech, místech a postavách v Tóře odrážejí skutečnost, že text byl výsledkem dlouhodobé a složité kompozice, která se vyvíjela spolu s komunitou, která ho přijala a interpretovala.