Je uctíván jako světec jak katolickou, tak i pravoslavnou církví. Jako jeden z východních církevních otců působil jako představený Sinajského kláštera sv. Kateřiny na přelomu 6. a 7. století a proslavil se spisem známým pod názvem Nebeský žebřík. Tato kniha se stala jedním z nejvýznamnějších spisů ortodoxní církve po Písmu svatém a liturgických knihách. V pravoslavné i katolické církvi připadá den jeho svátku na 30. Ho tés klimakos - Toto přízvisko pochází od názvu knihy, tedy Nebeský žebřík, počeštěle se dá jméno ho tés klimakos přeložit jako „od Žebříku“ (řecky klimax značí česky „žebřík“). Datum jeho narození je historikům nejasné. Podle Basila Velikého se uvádí rok 523, H. Ball se mu blíží s datací k roku 525, ale P. Varald a K. Ware se kloní až k roku 580.
Informace, které o Janově životě máme, jsou povětšinou z jeho knih Nebeský žebřík a spisu De vita S. Dozvídáme se, že Jan se narodil v Konstantinopoli a přišel do Sinajského kláštera v 16 letech. Do Sinajského kláštera, nejstaršího aktivního křesťanského kláštera, přicházelo mnoho různých mnichů, mezi nimi ti ze Sýrie, Palestiny, Egypta i jiných končin, a je tedy rozporuplné určit národnost Klimaka.
Na Sinaji byl Jan ve 20 letech postřižen na mnicha a poté prožil tři způsoby života - cenobitský, který trval 15 let a značí život mnicha žijícího ve společenství, anachorétský, tedy poustevnický, během kterého získal dar slzí a dar trvalé modlitby, a semi-anachorétský, který kombinoval poustevnictví sdílené s dalšími dvěma či třemi poustevníky. Jako poustevník strávil čtyřicet let, do kláštera docházel pouze na víkendové bohoslužby.
Náboženská ikonografie jej zobrazuje jako mnicha v patřičném oděvu, nejčastěji schwarze, a někdy drží svitek či knihu (tou je evangelium či Žebřík). Ikona nebeského žebříku - K Janovi nepochybně patří také prvek žebříku, znázorňující pomyslnou duchovní cestu k nebi. Žebřík má svou ustálenou podobu - obrovský žebřík jako ústřední motiv zobrazení, po něm postupující postavy, na levé straně andělé, zatímco na pravé běsi, tedy přirovnání k nebi a peklu.
Nebeský žebřík, lat. Scala Paradisi (originál: Κλίμαξ) - nejvýznamnější kniha z období okolo roku 600, kterou Jan koncipuje jako duchovní výklad k Jákobovu snu. Soustředí se na cestu deifikace mnicha a na ní představuje, jak život může nabrat Kristovu podobu a člověk může duchovně dospět. Žebřík však přesahuje své původní posluchače, svým poselstvím je totiž nadčasový.
Kniha předkládá třicet kroků, jakožto symbol dorůstání do let Kristovy dospělosti. Nemohu spolehlivě ani přesně říci, ve kterém slavném městě se tento podivuhodný muž narodil a byl vychován, než započal svůj duchovní zápas. Zato vím skutečně přesně, které město jej hostí a krmí hostinou ambrózie nyní. Žije v obci, o níž sv. Pavel jako zvučící cikáda prohlásil: „jejichž obcování jest v nebesích“.
Netělesným smyslem a svým duchem se kochá, nasycuje se a utěšuje se nekonečnou duchovní dobrotou, jelikož se mu dostalo zasloužené odměny a pocty za pot a úsilí vykonané bez námahy, jako jeho dědictví. Sám zůstane navždy s těmi, „jejichž noha stojí na rovině“.
Když onen blažený člověk dosáhl věku šestnácti let, ale co do pronikavosti rozumu byl tisíciletý, přinesl sám sebe Velkému arciknězi jako upřímnou a dobrovolnou oběť. Jeho tělo zůstalo na Sinaji, ale duši přenesl na nebeskou horu. Díky dobrovolnému vyhnanství - jakožto záštitě před děvkami v naší mysli, tedy před vášněmi - odhodil hanebnou opovážlivost, ozdobil se pokorou a hned při vstupu do kláštera vyhnal s nejlepším úmyslem sebevědomého lháře sebeuspokojení; sklonil šíji a svěřil se nejlepšímu učiteli, aby pod jeho bezpečným vedením překonal hluboké moře a dosáhl nejvyššího cíle.
Obětoval sám sebe tak, že zbavil duši vlastního rozumu, vůle a při rozených vlastností. Ještě podivuhodnější je, že se ve své svrchované moudrosti učil nebeské prostotě, a dokonce, že se v pokoře odcizil pýše filosofie. Po devatenácti letech byl jeho učitel poslán jako stařec a pomocník ke Králi.
Pět mil od domu Páně si ke svému zápolení sám vybral samotu (to místo se jmenule Thola), čtyřicet let v ní ve velkém asketickém úsilí prebýval a žhnul věčným ohněm nebeské lásky.
Ale kdo je tak schopný, aby dokázal popsat a vyložit skutky,jež tam vykonal? Jak vydat svědectví o činu, který se děje v tajnosti? Přesto poslyšme o velebném životě onoho třikrát svátého muže jaksi od prvních plodů.
Jedl vše, co je bez pokárání dovoleno u tohoto povolání, ale jen velmi málo. A myslím si, že i tím jen důmyslně ulamoval roh pýchy, a skromnosttí tak pokořoval vládkyni tělesnosti, chtivou mnoha věcí. Modloslužbě se ten hrdina statečně vyhýbal, protože se mu dostávalo almužny a měl skromné potřeby.
Časné smrti duše a oslabení vůle vzdoro-val tím, že je ubodal ostnem pamatování na smrt. Když mu náklonnosti a smyslové slasti strojily různé úklady, ihned je spoutal nehmotným poutem smutku. Ještě dříve v něm meč poslušnosti usmrtil tyranii hněvu.
Tělem, jež nikam nevycházelo, a ještě samotářštějším mlčením usmrtil pijavici pavouci ješitnosti. Jaké bylo vítězství tohoto mystika nad osmou dámou, pýchou? Jaké je to nejvyšší očištění? Započal je tento Bezeleél poslušnosti, ale završil Pán nebeského Jeruzaléma, jenž u něj prodléval.
Bez jeho přispění by nebyl přemožen dábel ajemu podobné bytosti. Kde v tomto spleteném vínku hledat pramen jeho věčných slz ? Je to dar, jehož se dostalo nemnoha lidem. Skryté místo, kde ronil slzy, je v maličké jeskyni na zdvihajícím se horském úpatí, tak vzdálené všem jiným příbytkům, aby bylo možné ucpat uši před ješitností.
Spánku si dopřával jen tolik, aby neustálým bděním nenarušil svou příčetnost. Nejčastěji se místo něj modlil a psal knihy. To byl také jediný prostředek, jímž se snažil ovládnout omrzelost. Cestou jeho života byla věčná modlitba a nevýslovná láska k Bohu.
Ve dne v noci si jej představoval v posvátné čistotě jako v zrcadle a nechtěl, či lépe řečeno nedokázal se jej nasytit.
Jistý Mojžíš, jeden z lidí žijících mnišským životem, byl lóannem nadšen a velmi usiloval o to, stát se jeho učedníkem, aby dosáhl skutečné lásky k moudrosti. Ióannés jednou přikázal Mojžíšovi přinést odněkud půdu ke zkypření záhonu se zeleninou.
Když Mojžíš dorazil na uvedené místo, ihned učinil, co mu bylo přikázáno. Za největšího poledního žáru pak ulehl pod obrovský kámen, aby si trochu odpočinul a zdřímnul si. Hospodin, který nechce své služebníky ničím soužit, podle svého zvyku zakročil a seslal Ióannovi, který ve své cele rozjímal o svém učedníku a o Bohu a byl pohroužen v lehký spánek, vidění.
A když pak nastal večer, zeptal se Ióannés Mojžíše, zda se mu nepřihodilo něco neblahého nebo nečekaného. On na to: „Kdyby se mi nezdálo, že mě voláš, málem by mě zavalil obrovský kámen, pod nímž jsem přes poledne spal. Byl vzorem dobroty a lékařem neviditelných ran…. Jiní lidé - popichovaní závistí - ho zase pomlouvali, že je mluvka a tlučhuba.
On je však poučil skutkem a dokázal, že sílu má každý, koho posiluje Kristus, a celý rok mlčel. Z posměváčků se tak stali prosebníci a naříkali, že přehradili věčný pramen pomoci a zničili zdroj spásy pro všechny. Ióannés však nebyl hašteřivý, takže ustoupil a vrátil se k původnímu způsobu života.
Všichni pak obdivovali, čeho jako nějaký nový Mojžíš dosáhl v každé ctnosti. Proti jeho vůli Ióanna pak povýšili na představeného celého bratrstva, jako se svíce staví na svícen. Také Ióannés vystoupal na svatou horu, a když stanul v neproniknutelné temnotě, vystupoval dále po duchovních stupních a nabyl Bohem stvořené zákony a vědění.
Ke konci pozemského života dospěl jako vůdce Izraelitů, to je mnichů, a pouze v jednom se nepodobal Mojžíšovi, totiž vstupem do nebeského Jeruzaléma. Mojžíš toho pozemského, ani nevím proč, nedosáhl. Mnozí, kteří byli díky němu spaseni a dodnes docházejí spasení, svědčí, že skrze něj promlouval Duch svatý. Nejlepším svědkem jeho převeliké moudrosti a spasení byl zmíněný Izák, onen nový David. Obojí dosvědčuje i dobrý Ióannés, náš ctihodný pastýř.
Pokusil jsem se stručně naznačit mnohé. Zdatného řečníka krášlí krátkost jeho slova. KLIMAKOS, Ióannés. Nebeský žebřík. Překlad Alena Sarkissian. 1. vydání.
