Je tomu sto let od chvíle, kdy se v Československé republice začaly od listopadu 1921 legálně zpopelňovat kosti exhumované z hrobu. Umožnil to zákon č. 464/1921 Sb. o pohřbívání ohněm. Společnosti pro spalování mrtvol, podporované českými Němci, dosáhly po dvaceti letech lobbingu svého cíle. Začala výstavba prvních českých krematorií, naopak kostnice přestávaly plnit svůj účel. Téma budilo tehdy velké emoce, narušilo standardní zájmovou německo-českou polaritu, šlo i o zaujetí pozice katolické versus protestantské.
Pro obnovu zbožného zvyku ponechat lidské ostatky odpočívat v hrobě až do zpráchnivění vystupovala nejen katolická, ale i pravoslavná církev. I dnes stále platí, že pohřeb do země je projevem větší úcty k zemřelému, od roku 1963 ale římskokatolická církev nekrokaustii (kremaci) připouští. S obřady, které doprovázejí lidský popel na hřbitov, je ale stále spojeno mnoho otazníků.
O zpopelňování zemřelých je vždy obtížné hovořit, protože to není jenom provozování živnosti, ale také součást náboženského, kulturního, sociálního a právního systému. Není to pohřební služba, která usnadňuje pohřbit, ale místní zvyklosti. Zdá se, že rodinný hrob představuje zvláště ve městech už přežitý model. K tomu je třeba dodat, že kapacita urnových hájů a kolumbárií je nedostatečná, nedostává se ani rozptylových a vsypových louček. Podle vyjádření většiny z 28 českých krematorií roste počet nevyzvednutých uren. Zejména v našich podmínkách, kde zpopelnění převažuje, je na místě hlubší úvaha nad tímto stavem.
Instrukce vydaná počátkem Františkova pontifikátu o zpopelňování zemřelých a uchovávání jejich popela s názvem (česky K povstání z mrtvých s Kristem, dále jen „Instrukce“) pátým rokem deklaruje, že péče o zpopelněné lidské tělo a urnové hroby nepředstavuje volnočasovou aktivitu, ale že jde o hodnotový systém, který by měl být jednou z hlavních priorit. Stěžejním bodem a svorníkem smutečního obřadu nad urnou je předcházející rozhovor s pozůstalými na téma přípravy vhodného způsobu uložení urny. Podle Instrukce by v tomto dialogu neměla odpadnout otázka „Máte nějaký hrob?“. Církev respektuje rozhodnutí nejen pro kremaci, ale i pro tzv. zelené způsoby pohřbívání - ať už se jedná třeba o použití biodegradabilní rakve vystlané mechem, či o výsadbu stromku přímo nad tělem zemřelého pohřbeného do země pouze v rubáši. Smuteční liturgii srovnatelnou s konvenčním pohřbem do země však poskytuje pouze u ukládání popela do země.
Rozptyl v přírodě vyplývá z povrchnosti. Podle předkladatelů Instrukce, německého kardinála a tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Müllera a jeho spolupracovníků, současný svět touží po integrální ekologii, která začíná respektováním těla jako „pokorného společníka pro věčnost“. Rozptyl popela v přírodě symbolizuje konečný osud, jako by smrtí a zpopelněním bytost zcela zmizela definitivně pohlcená světem. „Je to rozhodnutí z povrchnosti, snaha zakrýt smrt a šířit pochybný vkus,“ poznamenal na první tiskové konferenci k Instrukci jeden z jejích autorů, španělský morální teolog Rodríguez Luño. Kardinál Müller představil Instrukci jako kanonicky výjimečnou, protože „zatím neexistuje specifická norma kanonického práva, která by se týkala uchovávání zpopelněného těla“.
Instrukce podle čl. 6 povoluje držení popela v soukromí pouze v případě povolení místního ordináře a výhradně za výjimečných a závažných okolností, které musí souviset s kulturními podmínkami místního charakteru a musí být ve shodě s biskupskou konferencí nebo synodem biskupů východních církví. Obzvláště důležité je ustanovení v předchozím článku, že kremace se považuje za uzavřenou až po uložení urny na hřbitově. Instrukce však zcela opomíjí citlivé body samotného procesu kremace. Typicky hned po zpopelnění je vydána jen jedna urna, i když se do ní veškerý popel nevešel - ten přebytečný končí ve společném anonymním hrobě. Zpopelněné kosti zemřelého jsou bez vědomí rodiny rozdrceny a rozemlety na pudrový jemný prach tak dokonale, že je nelze ani kriminalistickým ústavem identifikovat jako ostatky lidské. Za hanobení lidských pozůstatků je přitom považováno zlomení byť jen jediné kosti před zpopelněním.
Instrukcí proklamovaný zákaz rozsypu mimo hřbitov koresponduje s občanským principem tzv. nuceného hřbitova. Tento princip Česká republika od roku 2017 aplikuje na urny ze sociálních pohřbů, tedy pohřbů vypravených obcemi. Paradoxně jen urny obsahující popel bezejmenných, cizinců či bezdomovců musí být uloženy na hřbitov. Ostatní urny mohou být uloženy v domácnosti, na zahradě či jejich obsah lze ponechat přírodě.
Instrukce nás nutí klást do popředí nikoli komerční, ale duchovní službu, která snad jediná může zpomalit vzestup „spalu bez obřadu“ spočívající zpravidla v trapných, nedůstojných detailech. Například u těla pozitivního na covid-19: rakev musí být před kremací pevně zavřena a dezinfikována, dvojitý, nejlépe zinkový vak má být neprodyšně zaletovaný, s lakonickým nápisem „zákaz otevřít“.
V průběhu 20. století se kremace rozšířila, a církev postupně změnila svůj postoj. V roce 1963 došlo k reformě Vatikánem: kremace byla podmíněně přijata s pravidly zakořeněnými v teologii o vzkříšení těla a úctě k mrtvým. Církev sice změnila svou praxi, ale učení zůstalo. Kremace se umožnila, pokud nebyla zvolena speciálně s cílem popřít víru ve vzkříšení. Později, v roce 2016, vydala Kongregace pro nauku víry instrukci Ad resurgendum cum Christo, zdůrazňující, že je vhodné upřednostnit pohřbívání těl do země, pokud to není v rozporu s vírou.
Ve vztahu k dnešnímu stavu platí, že katolická církev kremaci obecně toleruje, avšak s důrazem na zachování důstojnosti a duchovních souvislostí. Udržení popela na posvátném místě - hřbitově, kolumbáriu či jiném církevně určeném místě - je považováno za rivalitu k moderním praktikám, jako je rozptyl či uchovávání doma. V posledních letech se debata o správném nakládání s popelem nově vyjasnila v některých oficielních kruzích: v reakci na rozvoj praxí a potřebu udržet kontinuitu modliteb za zesnulé, církev zvažuje alternativní možnosti pohřbů i v oblastech s nedostatkem prostoru pro hřbitovy.
Náboženské přístupy ke kremaci přinášejí v krátkosti přehled:
- Katolická církev: tradiční preference pohřbu do země; dnes toleruje kremaci za podmínek, že zvolený způsob nezačíná útokem na víru ve vzkříšení; urna musí být uložena na posvátném místě; domácí uchovávání popela je nepřípustné.
- Protestantské církve: obecně otevřenější kremaci; některé sbory pořádají obřady v krematoriích; přístup se liší podle denomination.
- Pravoslavná církev: kremaci historicky odmítá; pohřeb do země je tradiční; výjimky jsou možné jen za specifických okolností.
- Židovská komunita: halacha obecně kremaci zakazuje; některé liberálnější směry ji mohou připustit; vždy se vyžaduje konzultace s rabínem.
- Ostatní náboženství: Buddhismus - kremace často přijímána; Hinduismus - kremace hlavní obřad; Islám - kremace výslovně zakazuje; pohřeb do země je zde obvyklý.
Praktické úvahy a etické otázky zahrnují plánování pohřbu, rozhodování mezi pohřbem bez obřadu a tradičním fenoménem, a zvažování environmentálních dopadů. Kremace má obvykle menší ekologickou stopu, ale vyžaduje citlivé zacházení s popelem a respekto se posvátným místem. Výběr formy pohřbu je tedy hluboce osobní a vyžaduje komunikaci s odborníky a duchovními vůdci.
Historický vývoj v Evropě ukazuje, že první krematorium vzniklo v Miláně (1876), další následovalo v Gotha (1880). V Českých zemích vznikla první krematoria - Praha na Olšanech (1921), Ostrava, Plzeň a další. Do roku 1963 katolická církev kremaci neakceptovala; v roce 1963 papr Jan XXIII. povolil kremaci s podmínkou víry ve vzkříšení a uložení popelem na posvátném místě. Nynější trend ukazuje, že Česko patří k zemím s vysokým podílem kremací v Evropě, a do historických i současných debat tato praxe nadále zasahuje otázkami úcty k tělu a mezigenerační modlitby za zesnulé.
Krematorium Ostrava - odhalení procesu kremace .
Klíčové momenty a související tektonické body
- 1921: první legální kremace v Československu; vznikají první česká krematoria.
- 1963: papež Jan XXIII. povoluje kremaci s určitými podmínkami; kladen je důraz na uložení do posvátného místa a na úctu k tělu.
- 2016: instrukce Ad resurgendum cum Christo stanovuje pravidla pro uchovávání popelem a vymezuje hranice mezi občanským a církevním pohřbem.
- 2023: Dikasterium pro nauku víry umožňuje zřizování posvátného místa pro společné shromažďování popela pokřtěných zemřelých; vyžaduje však opatrnost a eventualitu návratu k tradičnímu pojetí pohřbívání.
Popel by měl být uchováván na posvátném místě, nepřipouštět rozsypání, a s ohledem na důstojnost člověka a víru ve vzkříšení. Katolická církev apeluje na duchovní rozměr a trvalou úctu k tělu jako chrámu Ducha Svatého, ačkoli kremace není záměrně odsouzena, pokud je motivována hygienickými, sociálními či ekonomickými důvody a není proti věroučnému hledisku vzkříšení.