Modernistické myšlenky v našem prostředí v té době byly velice silné a značnou měrou se podílely na vývoji událostí po vzniku republiky i ve vztazích se Svatým stolcem. Všichni, kdo četli romány K. V Raise, J. Š. Baara či A. Jiráska z tohoto období, nemohou si nepovšimnout, jakou významnou roli v upevňování národního sebevědomí hráli diecézní, především pak venkovští kněží. „Nacionální cítění, v tehdejší situaci národa pochopitelné a oprávněné, překračovalo někdy přípustné hranice. Mnozí čeští kněží se cítili více jako buditelé, než jako apoštolové víry.“
Toto hnutí však nemělo nic společného s tehdy rozšířeným racionalistickým modernismem, jenž se ve snaze docílit souladu vědy a víry pokoušel o nové řešení jejich poměru ve smyslu kantovského imanentismu a ve svém důsledku znamenal rozklad katolického učení. Snažil se sice zcela zachovat formu a vnější výraz církevní nauky, ale dával mu a priori takový smysl, který se kryl s názory moderní vědy. Byl proto také papežem Piem X. roku 1907 v encyklice Pascendi Dominici odmítnut. Tento proud se však v Katolické české moderně neprojevoval, ta se zaměřovala (podle svého prerovského programu z roku 1906) na reformní požadavky praktického rázu. Ty byly téměř identické s požadavky, které vyslovil František Náhlovský již v roce 1848 na schůzi kněžstva pražské arcidiecéze, a zahrnovaly modernizaci církevní ústavy, českou liturgickou řeč, zdobrovolnění celibátu, zlepšení sociálních podmínek kněžstva a jeho vzdělávání.
Stoupenci těchto požadavků se soustřeďovali kolem periodik Nový život, Rozvoj, Rozkvět, Bílý prapor, Mane a Nezmar. Lze myslím říci, že celé hnutí nazývané českou katolickou modernou bylo hnutím velice složitým. Především v oblasti sociální velmi úzce navazovalo na známé encykliky papeže Lva XIII. Zahrnovalo však v sobě natolik choulostivé otázky, že se skutečně jen velmi těžce dalo očekávat jejich kladné přijetí. Předešli dobu. Až II. vatikánský koncil většinu těchto otázek vyřešil. Vdobě, v níž se nyní pohybujeme, tyto reformistické názory oprávněně vyvolaly řadu podezření a ve svém důsledku řadu problémů, jež se přímo ve vztazích se Svatým stolcem projevily. Po převratu se pak tyto názorové proudy staly základem schizmatu, jež poznamenává celý proces navazování diplomatických vztahů s Vatikánem.
Situace Církve v českých zemích
V celém Rakousku měly pouze dvě kapituly právo volit si arcibiskupa - olomoucká a salzburská. Nad ostatními arcibiskupstvími i biskupstvími měl jmenovací právo, dle uchovávané a všemi stranami akceptované tradice, panovník. Výjimkou pak byly pouze diecéze sekavská a labodská, které obsazoval salzburský arcibiskup. Je tedy zřejmé, z jakých vrstev církevní hierarchie pocházela. Na pražském arcibiskupském stolci se po smrti kardinála Schwarzenberga objevil František de Paula Schönborn-Buchheim-Wolfstal (1885-1899), dosavadní biskup budějovický. Proslul svou starostí o kněžský dorost, což se nejzřetelněji projevilo, když na jeho přání papež Lev XIII. roku 1884 zřídil v Římě českou kolej Collegium Bohemicum (od roku 1929 přejmenována na Nepomucenum).
Jeho apoštolské Veličenstvo, císař a král František Josef I. jmenoval 15. září 1899 pražským arcibiskupem moravského šlechtice Lva, svobodného pána Skrbenského z Hříště. K praekanonizaci od papeže došlo 14. prosince téhož roku a k intronizaci 13. ledna 1900. Dovolím si zde podle dobových pramenů popsat slavnostní vstup nového českého primase do Prahy: „...kníže-arcibiskup jel za hlaholu zvonů chrámových vyzdobeným městem... Průvod, jehož se i veškeré katolické spolky zúčastnily, konal se v tomto pořádku - 1. oddělení pražských c.k. privilegovaných sborů měšťanských, 2. korouhve metropolitního chrámu Páně, 3. arcibiskupské komoňstvo, 4. řeholníci: Školní bratři, Milosrdní bratři, Kapucíni, Františkáni, Augustiniáni, Minorité, Dominikáni, Redemptoristé, Piaristé, Jezuité, Benediktini z Emauz a Břevnova, Praemonstráti, Křižovníci, Maltézští, 5. k.a. alumnové, 6. umbella, 7. zpěváci, 8. akolyté, 9. faráři a kaplani z venkova a faráři pražští, 10. duchovenstvo velechrámu sv. Vítského a k.a. konzistorní kanceláře, 11. k.a. vikáři, 12. vysoké školy, 13. kollegiátní kapitoly u Všech Svatých, ze Staré Boleslavi a z Vyšehradu, 14. infulovaní hodnostáři a zemští preláti, 15. k.a. kříž, 16. metropolitní kapitola sv.Vítská, 17. nejd. pp. biskupové, 18. oba asistujíci kanovníci metropolitní, 19. Jeho knížecí arcibiskup Milost s prelátem arcijáhnem a ceremoniáři, 20. starosta kr. hlavního města Prahy s obecním zastupitelstvem se zástupci předměstských obcí, hodnostáři světští 21. ostatní obecenstvo, 22. oddělení c.k. privilegovaných sborů měšťanských.“
K tomuto nádhernému popisu tehdejší slavnosti je jistě vhodné také připomenout, že od dob Karla IV. je arcibiskup pražský samo sebou také papežským legátem pro celé království České a diecéze bamberskou, míšeňskou a řezenskou. Je také kancléřem obou bohosloveckých fakult, má virilní hlas na sněmu Českém. Zároveň je členem panské sněmovny ve Vídni.
Veřejný život a jednotlivci
V polovině probíhající války byl pražským arcibiskupem jmenován Pavel Huyn (1916-1919). Jako německý šlechtic se snažil být nestranný vůči oběma částem obyvatelstva, nicméně jeho oddanost myšlence monarchie byla po převratu neudržitelná. Na sklonku října 1918 pobýval na vizitaci v Chebu, odkud se již na pokyn nunciatury do Prahy nevrátil a odjel do Švýcarska. Administrátorem arcidiecéze „ad tempus“ byl z Říma jmenován 13. prosince královéhradecký biskup Josef Doubrava. 16. července 1919 obdržel arcibiskup Huyn list od papeže Benedikta XV., na jehož podkladě rezignoval na pražský arcibiskupský stolec. 6. září byl jmenován titulárním arcibiskupem ze Sardiky a 13. června 1920 asistentem u papežského trůnu a latinským patriarchou alexandrijským. Zemřel 1. října 1946 v severoitalském Bolzanu, kde je pochován v hrobce benediktinského kláštera.
Velmi významně se do českého církevního života zapsali dva biskupové - českobudělovický Jan Valerián Jirsík a královéhradecký Eduard Brynych, který se stal propagátorem hesla: „Proti knize nebo listu musíme dát knihu nebo list, proti spolku musíme postavit spolek, proti činnosti činnost, proti penězům peníze, proti zášti a fanatismu musíme dát lásku a odhodlanost.“
Poutě, milénia a duchovní proudy
V té době také opět velice ožily poutě, jež se staly výrazem dvou tehdy velmi silných duchovních proudů. Byl to jednak kult mariánský, jenž se projevoval obzvláště po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (r. 1854) a po mariánském zjevení v Lurdech roku 1858, a jednak mohutné oslavy milenia příchodu svatých Cyrila a Metoděje, jež vrcholily v roce 1863. 30. září 1880 vydal papež Lev XIII. encykliku Grande munus, která postavila naše věrozvěsty všem křesťanským národům za vzory svatosti a jejich úctu rozšířil po celé Církvi. Jubilejní oslavy se konaly v roce 1885 za účasti statisíců poutníků a rakouská vláda se ohradila proti údajnému politickému zneužívání těchto oslav. Kardinál Fürstenberg důrazně odpověděl a nařčení odmítl. V čele snah o obnovení tradice sv. Hostýna stojí Antonín Cyril Stojan, což se mu také, již jako arcibiskupovi, podařilo. Dosáhl dokonce toho, že na jeho popud vykonal pouť na sv. Hostýn i císař František Josef I. (1. 9. 1897) a papežský nuncius ve Vídni Genaro Granito Pignatelli (7. 9. 1904).
Podle vzoru německých katolíků byly uspořádány v našich zemích také veliké katolické sjezdy, a to jednak v měřítku diecézním, jednak v měřítku celostátním. Do vypuknutí světové války bylo takovýchto všeobecných sjezdů uspořádáno celkem sedm, v Brně (1894), v Praze (1897), v Brně (1903), v Praze (1908), v Hradci Králové (1909), v Olomouci (1911) a v Kolíně (1913). Tematika těchto sjezdů se vždy týkala palčivých aktuálních otázek, především sociálních.
Velice ožil katolický život spolkový. Lidé nejrůznějších profesí a zaměření vytvářeli organizace mající sloužit k prosazení jejich ideálů. K nejvýznamnějším patřily Matice Cyrilometodějská, Dědictví sv. Prokopa či Anděl strážný. Velikou národní manifestací se staly oslavy svátku sv. Václava 28. září 1918. Antonín Šorm to popisuje: „Po celých Čechách, ve všech kostelích, přes zákazy státních úřadů slouženy Mše svaté za šťastnou budoucnost českého národa...“
Český politický katolicismus a vznik stran
Základem ke vzniku katolických politických stran se stalo hnutí křesťansko-sociální, jež získávalo neustále na síle od přelomu 19. století. V Rakousku se pak začalo velmi rychle šířit v 80. letech především zásluhou barona Karla von Vogelsanga, který z křesťanských pozic kritizoval kapitalismus. Encyklika Rerum novarum z roku 1891 byla významnou událostí, která posílila katolické politické a sociální hnutí. Do Moravy se stal hlavním šiřitelem Antonín Cyril Stojan, který založil Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje a Velehradskou akademii. V roce 1897 byl zvolen poslancem Říšské rady za katolicko-národní stranu; do moravského zemského sněmu byl zvolen v roce 1900 a později i do Senátu. Po rozpadu Rakouska-Uherska se katolické strany snažily o sjednocení a vytvoření československé politiky. První spolkové sjezdy a založení Katolické strany v Čechách a Moravě položily základ pro Československou stranu lidovou, jejíž předsedou se stal Jan Šrámek.
Na Moravě existovaly dvě strany: Katolicko-národní strana a Katolicko-sociální strana; na čas se snažily spolupracovat a rozdělovaly sféry vlivu. V období před první světovou válkou byla zpřesňována orientace katolického katolického hnutí směrem k demokratickým a sociálním cílům, a to prostřednictvím tiskových či organizačních aktivit. Základním programem bylo prosazovat křesťanské mravní zásady, rovnoprávnost jazyků, zřízení české university na Moravě a respekt k národním zájmům. Hlavní organizací strany byl Katolický spolek českého rolnictva a jeho doprovodné spolky venkovské omladiny.
Po volbách v roce 1907 dosáhly křesťansko-sociální strany slušných výsledků, avšak volby 1911 dopadly katastrofálně. Český politický katolicismus tedy v předválečném období prošel rozkladem a vzájemnými konflikty, a během války zaujímal prorakouské postoje. Po vzniku Československa došlo k slučovací snaze a v roce 1919 byla ustavena Československá strana lidová. Předsedou byl zvolen Jan Šrámek, který stáhl do budoucna zemské organizace do jedné centrální struktury a posílil kooperaci mezi Čechami a Moravou, ačkoliv nadále existovaly určité spory o politickou a organizační koncepci.
tags: #katolicko #politicka #jednota #pro #kralovstvi #ceske