Katolický kodex vzkládání rukou: historické kořeny a liturgická proměna

Kultovní využití vzkládání rukou[1] není křesťanskou zvláštností. Také hebrejská bible (Starý zákon) zná několik užití vzkládání rukou. Pro téma vzkládání rukou v křesťanském kultu jsou asi významnější zmínky o užívání vzkládání rukou při předávání úřadů či jakési moci. Když mají lévijci započít kněžskou službu, předstoupí před stan setkávání a Izraelité na ně vkládají ruce. Poté jsou „nabídnuti jako oběť Hospodinu“, tj. Zdá se, že starozákonní příklady mohly - asi narozdíl od římské inaugurace, ač se často poukazuje na paralely mezi římskými úředníky a kněžským a biskupským úřadem v pokonstantinovském křesťanství, zvláště na přebírání jistých odznaků, např. odění či snad i augurské berly (lituus) - ovlivnit rané křesťany, ač se na ně v novozákonních textech neodvolávají.

Není vyloučené, že se vzkládání rukou v raně křesťanských skupinách prosazovalo nezávisle na užitích zachycených v hebrejské bibli. Vzkládání rukou v křesťanstvích do 2. Texty Nového zákona zachycují užívání vzkládání rukou při pestré škále příležitostí. Skutky apoštolů zachycují užívání vzkládání rukou při předávání úřadů. Když se ustanovují správci, kteří se mají podle Skutků starat o rozdílení jídla mezi vdovy a sirotky, aby se apoštolové mohli plně věnovat hlásání Božího slova,[17] udílejí jim apoštolové vzkládání rukou.[18]

V Antiochii působí různí „proroci a učitelé“, mezi nimiž si Duch svatý vybere Barnabáše a Saula. Ti přijmou vzkládání rukou (patrně od starších) a odjedou se věnovat misii.[19] Během své misijní cesty sami ustanovují v jednotlivých společenstvích vzkládáním rukou starší.[20] Vzkládání rukou se však nesmí uspěchat, jak varuje 1Tm 5,22. Vztahuje se citát rovněž k ustanovování úřadů? Asi ano.

V evangeliích vzkládání rukou není součástí křtu. Jan Křtitel křtí v Jordánu ponořením do vody;[21] o vzkládání rukou tu není zmínka. Jan ale předpovídá křest Duchem, případně Duchem svatým a ohněm, aniž by naznačil, jaký úkon jej bude provázet.[22] Podle Janova evangelia Ježíš po svém pokřtění Janem také sám křtil;[23] jak upozorňuje Kurt Rudolph,[24] z textu Janova evangelia je patrné, že tradice o křtu udíleném Ježíšem nebyla neproblematická, protože text o něco dále tvrzení poopravuje: „Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci.“[25]

Při křtu vodou se tedy v těch raných křesťanstvích, jejichž tradice zachycují kanonická evangelia, vzkládání rukou patrně nepoužívalo (ač později vložení ruky proniká i např. do ikonografie Ježíšova křtu Janem Křtitelem[29]). Skutky apoštolů však znají kromě křtu vodou ještě vzkládání rukou, které autor Skutků spojuje se sestupem Ducha svatého na danou osobu. Vztah tohoto úkonu ke křtu není ve Skutcích zcela jednoznačný. Janův křest vodou je od „křtu ve jméno Pána Ježíše“, který se udílí vzkládáním rukou a kterým se předává Duch svatý, odlišen ve Sk 19,3-6.[30]

S rozdílnou informací se setkáváme na jiném místě Skutků: v Samařsku prý byli křesťané „jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše“, ale Duch svatý dosud na nikoho z nich nesestoupil. Šimon Mág vidí, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého. Ve vyprávění o Pavlově vyléčení vzkládání rukou provází zázračné vyléčení, ale nechybí tu ani narážka na naplnění Duchem svatým. V prvním listu Timoteovi Pseudo-Pavel Timoteovi píše: „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování. Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce.“[34]

V druhém listu Timoteovi Pseudo-Pavel naráží na vzkládání rukou, které Timoteovi udělil on sám a jímž se mu dostalo „ohně Božího daru“.[35] V listech „historického Pavla“ není vzkládání rukou zachyceno; z formulace prvního listu Korintským 1,14-17 (zejm. „Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium [...].“) se zdá, že Pavel nekřtil systematicky.

Na citáty o předávání Ducha svatého vzkládáním rukou navazuje v církevní tradici (západní i východní) svátost biřmování či myropomazání jako odlišená od křtu. Stav ve Skutcích je daleko neurčitější. Přístupem v religionistice nejsprávnějším asi bude nesnažit se tyto citáty rozřazovat mezi později vykrystalizované svátosti, nýbrž se na vzkládání rukou ve Skutcích dívat obecněji jako na typické kontaktní gesto provázející nejrůznější obřadní a charismatické úkony, které ještě zkrátka a dobře nebyly detailně teologicky propracované a namnoze ani přesně rozlišené na jednotlivé svátosti. Skutky působí jako pramen zachycující a podporující postupný přechod od charismatického panství k legálnímu, který teprve později vyústí do monarchického episkopátu a přesnějšímu vykrystalizování svátostí.

Vzkládání rukou ve 3.-5. století: v utvářejících se křesťanských obřadech hrálo vzkládání rukou poměrně významnou roli. Synod v Kartágu roku 256 vzkládání rukou zapojuje do rituálu exorcismu katechumenů. Koncil v Arles roku 314 je zná jako úkon doprovázející přijetí mezi katechumeny, což dosvědčuje také Sulpicius Severus v De vita beati Martini na počátku 5. století a římská liturgie v 7. Vzkládání rukou už také bylo součástí vlastního křtu. Hippolytova Apoštolská tradice, sepsaná řecky ve 3. století,[41] přesně snad do prvního desetiletí 3. století,[42] je jednak vyjasněno, že vzkládání rukou k přijetí Ducha svatého následuje až po křtu,[43] jednak se tu vzkládání rukou objevuje rovněž jako součást obřadu kajícnosti, což ve středověku nebylo neznámé, ale tato praxe byla spíše na ústupu.[44] Rovněž pomazání nemocných tak, jak se o něm zmiňuje sv. Ustáleného užívání se dočkalo vzkládání rukou ve svěcení.

Didaché (pravděpodobně z poloviny 2. století) praví: „Vzkládáním rukou si zřizujte biskupy a diakony hodné Pána [...].“[51] (Didaché ještě nezná monarchický episkopát a episkopos je dosud synonymem pro presbyteros.[52]) Od 3. století není ani stopy po svěcení biskupů, kněží a jáhnů bez vzkládání rukou. Apoštolská tradice omezuje vzkládání rukou právě na tato tři svěcení; u svěcení nižších je neuvádí.[53] Apoštolské konstituce, text vzniklý v Sýrii nebo v Konstantinopoli patrně mezi lety 380 a 400[54] a mylně připisovaný Klémentovi Římskému,[55] předepisují i vzkládání rukou na jáhenky, podjáhny a lektory.[56] Později se vzkládání rukou rozšířilo; například v 11. století se křest vzkládáním rukou objevil u bogomilů a ve 12. století u katarů, včetně vkládání bible na hlavu a vedle obřadu předání modlitby (traditio orationis).[58]

Část badatelů upozorňuje na katarsko-bogomilské mýty o apoštolské sukcesi; ve skutečnosti se však tradice vzkládání rukou ve středověku udržovala a byla významná zejmna svou podobností s biskupským svěcením. Užívání tohoto obřadního úkonu tedy nesvědčí ani o historické návaznosti na „prvotní církev“, jako spíš o kontinuitě praktiky napříč staletími. V nejstarších pramenech není o vzkládání rukou ve vztahu k pokřtění a širší liturgické světě vždy jasná interpretace. Didaktika Didaché i Hippolytova Tradice ukazují na postupné začleňování vzkládání rukou do různých fází křesťanské praxe.

Praktické přehledy a období

Didaché 15,1 popisuje ustanovení biskupů a diakonů prostřednictvím vzkládání rukou a potvrzuje postupný význam úkonu v církvi 2. století. Z pramenů Skutků vyplývá, že vzkládání rukou je spojeno s předáváním Ducha svatého a s ustanovováním správců služeb pro sociální a pastorační činnosti. Didaktika a konstituce pozdějšího období rozvíjejí chápání vzkládání rukou jako součásti svěcení, a zároveň jako prostředek exorcismu a kajícnosti. Obřadní význam se během věků měnil, ale vzkládání rukou zůstával nosným prvkem ve vývoji křesťanské liturgie až do raného středověku.

Klíčové body textu a jejich význam

• Vzkládání rukou má starozákonní i novozákonní kořeny a slouží k legitimaci moci a posvěcení úřadů.
• V novozákonních Skutcích se jedná o křesťanské úřady, misii a udílení Ducha svatého.
• Vztah k křtu není jednoznačný; texty naznačují různá posloupnost úkonů podle tradic a časů.
• Didaché a Apostolské konstituce rozšířily vzkládání rukou i na nižší svěcení, a později i na další obřady.
• Ve středověku praxe zůstávala a měla vliv na uctívání a liturgiku, včetně bohoslužeb a exorcismů.

Didaché 15,1 a její výklad ukazují, že v rané církvi šlo o dynamický proces, kdy vzkládání rukou mělo více funkcí a nebylo pevně určeno jen pro jeden ceremoniál. Vzkládání rukou tedy představovalo kontaktní gesto, které podporovalo přechod z charismatického vedení k institucionalizovaným strukturám církve.

tags: #katolicky #kodex #vkladani #rukou