Dočkáme se renesance „staré, dobré Evropy“? Pedagog a katolický aktivista Michal Semín věří, že ano, ovšem pokud se rozloučíme s Evropskou unií - tedy nejen Česká republika, ale všechny evropské národy. „V zásadě víme, že je něco hluboce v nepořádku, a hledáme příčiny,“ prohlásil Semín v první části našeho rozhovoru, když jsme diskutovali o postupném zabředávání Evropy do krize. Jako hlavního viníka vnímá moderní levicový liberalismus, který dominuje veřejnému prostoru, univerzitám i médiím. Kritika dosavadního vývoje z pozice konzervativismu je dnes cejchována přinejmenším jako kontroverzní, v horším extrémistická, což náš host považuje za snahu o diskvalifikaci v rámci veřejné debaty.
Globalizace a globalismus jsou podle Semína propojené fenomény. „Globalizace je, řekněme, ekonomický - globalizace obchodu a podobně. A pak je tady globalismus, tedy představa o tom, že svět je jeden, a tudíž má mít jedno řízení. A tento druhý model … se stal nástrojem k prosazování levicového liberalismu,“ uvedl. „To znamená, aby tady bylo jedno světové centrum, které víceméně v tomto duchu řídí procesy planetárně.“ Dnes se významně narušuje unipolární, globalistický model a rodí se multipolární řád bez jediné ideologie, jak Semín očekává. To může vést k oslabení globalistů a potažmo i progresivismu.
Martině a Michalovi jsme se ptali na to, zda globalismus je evoluční proces či řízený. Semín odpověděl, že platí obojí: technologický pokrok zvyšuje propojenost světa (např. o Bangladéši víme dříve než o sousedovi), což napomáhá myšlence „světového občanství“. Zároveň pro něj globální řízení funguje jako prostředek pro globalizaci zisku určité elity, což se odráží i v regionálních nárocích na „více Evropy“. A klimatická hysterie, kterou zmiňuje, je podle něj jedním z manévrů v rámci širšího boje o nadnárodní řešení.
Otázka pro křesťanský konzervatismus zůstává: jak jej popsat a obhájit v dnešní mediální scéně? Michal Semín se nehlásí k pojmu „křesťanský konzervativismus“, ale identifikuje se jako katolík a dodává, že pokud je někdo katolík, hájí přirozenou rodinu: rodina je táta, máma, děti. Podle něj je to z hlediska přirozeného rozumu i mimo náboženství spolu s odporem vůči genderovým experimentům a změnám definicí manželství. V médiích pak často slýcháme pojem „konzervativní“ jako zploštělou nálepku, kterou Semín odmítá.
Diskuse o církvi ukazuje, že v katolické církvi dnes existují rozdílné proudy: liberalismus, progresivismus versus tradicionalismus. Semín zdůrazňuje, že nemá v úmyslu vyvolat svár s kardinálem Vlkem; spíše je to otázka principu. „Součástí určité myšlenkové konfuze moderního člověka je chybné pojetí, chápání toho, co je to náboženství,“ říká. Naboženství by podle něj nemělo být iracionální cit, ale odpověď na Boha, který se zjevuje. Katolík má dvojí pramen zjevení: Písmo svaté a ústní tradice, čímž se vyjasňuje, že víra je i akceptace autority Boží.
Semín zdůrazňuje, že víra není jen osobní přesvědčení, ale akt rozumné důvěry v Boha. Kritizuje posun k „víře podle já“ v moderním prostředí a varuje před přijetím dogmatických výstřelk, které ztrácejí kontakt s Bohem. Důležité je podle něj chápat víru jako celoživotní vztah k Bohu, nikoli jen soubor věroučných výroků, které lze vyjmout z kontextu. Ačkoliv má každý katolík právo na určitou interpretaci, Semín se snaží ukázat, že víra je spojena s autoritou Boží a s rozumným zkoumáním Písma a učení církve.
V rámci katolické teologie Semín připomíná Pius X. a encykliku Pascendi Dominici gregis o neomezovaném neomylím modernismu, který podle něj ohrožuje tradiční zřetel církve. Z jeho pohledu by církev měla mluvit jazykem, který svět nezastupuje jen coby náborový nástroj; liturgické reformy a vztah k tradici ukazují, že tradiční mše dokážou oslovit zejména mládež. Benedikt XVI. podle něj otevřel cestu tradici, zatímco František nastolil kurz, který tuto tradici více omezoval. Na druhou stranu existují kněží, kteří tradiční mši slouží i přes překážky - to oslovuje mnoho věřících, zejména mladých.
Michal Semín je přesvědčen, že katolická církev potřebuje obnovu Ecclesia semper reformanda - ale ve věrnosti Kristu. Rozlišení mezi církví jako mystickým tělem Kristovým a církví jako institucionálním společenstvím je klíčové. Církev nemá usilovat o to, aby byla „atraktivní“ za každou cenu, ale aby byla věrná Kristu a jejímu poselství lásky a milosrdenství. Semín vyzdvihuje, že církev jako společenství věřících žije v konkrétní obci, farnosti, a že evangelická a katolická společenství tvoří ekklesii tou theou - církev boží. Tato církev je universální a zahrnuje rozmanitost názorů, které mohou existovat v dialogu a vzájemném respektu, pokud jsou vyznávány v souladu s vyznáním víry.
Podle Semína je důležité, aby katolický pohled na svět a společnost nebyl redukován na pouhé „návody“ k jednání, ale aby se z něj stal žitý program lásky a služby. Vztah k Rusku považuje za umírněný a důraz klade na rodinu a domácí vzdělávání. Jeho životopis zahrnuje vedení Občanského institutu, Institut svatého Josefa, a publicistickou činnost v Te Deum; aktivně bojuje za právo rodičů vyučovat doma a za tradiční liturgický rámec katolické církve.
- Michal Semín: katolík s důrazem na tradiční hodnoty a rodinu.
- Vliv liturgických směrů na zapojení mladých do církve a důraz na nadčasovou tradiční liturgii.
- Globalizace a multipolární svět jako kontext pro hledání nového řádu bez jednoho světového centra.
- Obnova církve ve věrnosti Kristu a dialogu v rámci katolické víry.
Mottem zůstává, že katolická církev je „všeobecná“ (katholický = všeobecný) a že víra je výsledkem naslouchání Božímu Slovu a přijímání autority Boží, nikoli pouze souborem dogmat. V závěru lze říci, že Semín hledá rovnováhu mezi obrodou církve a udržováním jejího pokladu tradice, přičemž roli hraje rodina, autonomie rodičů ve vzdělávání a úcta k liturgii jako prostředku k přitáhnutí mladých lidí k hlubší víře.
Shrnutí postoje Michala Semína k víře, církvi a společnosti
Semínova pozice kombinuje katolický tradiční rámec s kritikou moderních liberálních trendů. Zdůrazňuje, že víra není jen soubor tvrzení, ale postoj, který vychází z naslouchání Božímu Slovu a z odpovědnosti vůči božímu řádu. Připomíná, že církev musí zůstat věrná Kristu a nemá podléhat trendům, které by ji odklonily od jejího poselství lásky a spravedlnosti. Zároveň uznává nutnost dialogu a dialogické spolupráce v rámci katolické víry, která respektuje odlišnosti názorů v rámci vyznání víry.
V perspektivě zeměpisných změn a geopolitických posunů Semín očekává, že svět směřuje k multipolárnímu uspořádání. Tím se podle něj otevírá prostor pro jiné ideje a pro oslabení jednostranného světového centra. Otázka globalizace zůstává - zda bude sloužit obecně pro dobro člověka, anebo bude nástrojem pro prosazování konkrétní ideologie. Ačkoliv Semín vyzývá k obrodě katolické církve, zdůrazňuje, že obnova má probíhat „ve věrnosti“ Kristu a že liturgie a duchovní praxe hrají klíčovou roli v tom, co lidi do církve táhne.