V rámci vzpomínkových akcí, které se udály k výročí 50 let od upálení a smrti Jana Palacha, zaznělo i kázání, které nad jeho rakví pronesl 25. ledna 1969 evangelický farář Jakub S. Trojan. I když sám nebyl přítomen, text přečetl jeden z jeho žáků Benjamin Roll. Poslechněte si statečná a silná slova, která zněla na Olšanských hřbitovech v den pohřbu. Najdete je ve videu v úvodu článku.
„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí a my opět děsíme je a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu slouží, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ pronesl před padesáti lety nad rakví Jana Palacha farář Jakub S. Trojan.
Rakev s Palachovými pozůstatky byla již od pátku 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu, kam se přišly se zemřelým studentem rozloučit desetitisíce lidí. Dopoledne 25. ledna 1969 tryzna pokračovala, krátce po poledni pak začal na nádvoří Karolina smuteční obřad. Po obřadu byla rakev přenesena do pohřebního vozu, za nímž se seřadil průvod, který prošel přes Ovocný trh, Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na náměstí, které bylo již 20. ledna 1969 na počest Jana Palacha spontánně přejmenováno. Poslední rozloučení na Olšanských hřbitovech se uskutečnilo již pouze za účasti rodiny, pozvaných hostů a novinářů.
Trojan a Palachova víra v naději a veřejný projev odvahy
Nad hrobem kázal evangelický farář Jakub S. Trojan, který zdůraznil význam oběti Jana Palacha. Pohřeb J. Jakub Schwarz Trojan byl farářem v Neratovicích-Libiši nedaleko Prahy. Mezi jeho farníky patřil i Jan Palach. Trojan vzpomíná, jak jej viděl o Vánocích roku 1968. „Navštívil sbor s maminkou. Měl zvláštní tvář, která vyzařovala cosi mimořádného, byl dosti bledý, seděl a pak se zúčastnil i večeře Páně.“
Když se muži loučili, Palach farářovi řekl, že církve by za dané situace měly něco dělat. O čtrnáct dní později se Palach zúčastnil pohřbu svého strýce, kde měl Trojan kázání. „Já jsem kázal text z Ježíšova kázání na hoře o tom, že blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost.“ Nedlouho potom, 16. ledna, se Jan Palach upálil na Václavském náměstí. Smrt Jana Palacha podle Trojanových vzpomínek nevyvolala ani v katolické ani v evangelické církvi diskusi o tom, zda Palach může mít křesťanský pohřeb.
„Obě církve byly zajedno, že to není sebevražda ze zoufalství, což sebevraždu jako takovou charakterizuje. Díváme se na ni jako na únik ze svíravých okolností života, s nimiž si člověk neví rady, a tak si sáhne na život. Tady bylo jasné, že jde o něco jiného. Šlo o sebezmaření jako znamení, abychom se sebou my ostatní udělali něco pozitivního, co by pomohlo celé české veřejnosti k uchování základních statků - svobody, demokracie…“
V tomto duchu také pan Trojan kázal na pohřbu Jana Palacha, který se stal skutečnou národní manifestací. „Praha snad nezažila, aby tolik lidí lemovalo ulice. Na Staroměstské náměstí jich přišlo možná dvě stě tisíc. Pohnutí a síla, které z lidí vyzařovaly, to bylo skutečně něco neuvěřitelného.“
Historické pozadí a další souvislosti kolem Palachova pohřbu
Rakev s Palachovým tělem vystavili od pátku 24. ledna 1969 v Karolinu, kam se přišly se zemřelým studentem rozloučit desetitisíce lidí. Dopoledne 25. ledna 1969 tryzna pokračovala, krátce po poledni pak začal na nádvoří Karolina smuteční obřad. Odpoledne téhož dne se s Janem Palachem na Olšanských hřbitovech rozloučila rodina a nejbližší přátelé.
Jakub Schwarz Trojan se narodil 11. května 1927 v Paříži, kam dva roky předtím odešli jeho rodiče „na zkušenou“. Od roku 1929 vyrůstal v Československu. Své druhé příjmení, rodné jméno své manželky, přijal dle staré evangelické tradice po uzavření sňatku. Sloužil u PTP, po návratu do civilu se stal farářem, na konci 50. let se významně podílel na vzniku neformálního sdružení evangelických duchovních Nová orientace. Byl farářem nejprve ve Kdyni, poté v Neratovicích-Libiši. Jedním z jeho tamějších farníků byl Jan Palach. Jakub S. Trojan ho po jeho sebeupálení pochovával.
V období normalizace pořádal bytové semináře. Roku 1974 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, pracoval v různých dělnických profesích. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 byl děkanem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Rozloučení se studentem Janem Palachem, který se 16. ledna 1969 zapálil na protest proti pokračující okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, trvalo dva dny. Rakev s Palachovým tělem byla od pátku 24. ledna vystavena v Karolinu, rozloučit se přišly desetitisíce lidí. Dopoledne 25. ledna tryzna pokračovala, krátce po poledni začal na nádvoří Karolina smuteční obřad. Odpoledne téhož dne se s Janem Palachem na Olšanských hřbitovech rozloučila rodina a nejbližší přátelé.
Publicistický pořad z ledna 1969, který reflektuje soudobé události z pohledu televizního zpravodajství. Filmová esej dokumentující pohřeb Jana Palacha 25. Dokument, který dobovými záběry doprovází stejnojmennou píseň Bohdana Mikoláška. Spolu s ní odráží atmosféru společnosti, která bezprostředně reaguje na čin Jana Palacha. Dokument zachycuje smuteční shromáždění k úmrtí Jana Palacha, která se konala v lednu 1969 v Praze a Bratislavě. Úkázka z dokumentu obsahuje dobové filmové záběry, v nichž vystupují několik dnů po činu Jana Palacha se svými projevy či komentáři Václav Havel a představitelé Svazu vysokoškolských studentů Vlado Púčik a Zuzana Blühová.
Amatérské záběry z letní brigády Jana Palacha a jeho kolegů z Vysoké školy ekonomické v Sovětském svazu. Jedná se o jediné filmové záběry, na nichž je zachycen Jan Palach před svým činem. Proti tomu, jak původně odhodlaný národ upadá do rezignované apatie. „Měl zvláštní tvář, která vyzařovala cosi mimořádného. Byl dosti bledý,“ vzpomínal Trojan pro Paměť národa. „Řekl, že by církve měly v situaci, ve které jsme byli, něco dělat.“
„V té půlminutě mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme. O čtrnáct dní později měl pohřeb jeho strýc, kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. A 16. Palachův příběh zakončený smrtí, která přišla 19. ledna 1969, není třeba příliš představovat, píší se o něm knihy, točí filmy i seriály, vstoupil do dějepisu.“
Jakub S. Trojan, jehož vzpomínky se hojně objevují i v dokumentárních materiálech, proslovil: „Měl jsem ve své kariéře odvahu čelit fámám a pomluvám. Razantně jsem to odmítl.“
O pohřbu Jana Palacha
Od Palachovy smrti uplynulo 56 let, což je skoro jeden lidský život. Jeho čin se bude asi navždy interpretovat různě. Navždy zůstane neuchopitelný, byť zrovna definici kněze Jakuba nemůžeme nic vytknout: „Nechtěl přispět k rozvratu, nýbrž naopak k sjednocení v pravdě a v odpovědnosti.“
Jisté je, že i ve 21. století zůstává palachovský odkaz tématem veřejných debat o odvaze, odpovědnosti a významu občanské společenské angažovanosti. Palachův příběh je rámcován návaznostmi na kulturní a politické dění tehdejší doby a na reakce společnosti, které se promítly do následných let a utvářejily veřejný diskurz o svobodě a demokracii.
V říjnu 1968 nastoupil jedenadvacetiletý Jan Palach na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu historie. Svůj nesouhlas s okupací Československa a zejména rezignací společnosti vyjádřil mnohem radikálněji o dva měsíce později. 16. ledna se v horní části pražského Václavského náměstí polil benzínem a zapálil. Podívejte se na film Hořící keř, který dokumentuje samotné upálení i to, co následovalo. Den nato začala skupina lidí držet protestní hladovku na místě upálení. 20. ledna byl uspořádán pietní průvod Prahou, do kterého se zapojilo několik desítek tisíc lidí. S Palachem se také přišlo rozloučit obrovské množství lidí 24. ledna.
V závěru období slouží vzpomínky na Palacha jako připomínka dopadu jednotlivce na veřejný diskurz a na to, jak se v tehdejším Československu formovala morální odpovědnost společnosti tváří v tvář totalitám.