Narodil se v Lisabonu v Portugalsku roku 1195 ve šlechtické rodině jako Fernandéz a byl původně Fernandéz, jehož křestní jméno později změnil na Antonín. V mládí vstoupil do augustiniánského řádu v Lisabonu, ale po dvou letech žádostivý ducha a vliv rodiny ho dovedl k přestupu do kláštera Santa Cruz v Coimbře, kde pokračoval ve studiu a získal důkladné teologické vzdělání.
V Coimbře došlo k významné události - po dobytí ostatků pěti františkánských misionářů, kteří byli mučedníky v Maroku, se Fernandez rozhodl následovat jejich příklad. V roce 1220 přijal jméno Antonín a odjel do Afriky, aby hlásal evangelium muslimům. Avšak hned po příjezdu onemocněl malárií a po několika měsících se vrátil do Evropy. Bouře ho na zpáteční cestě zanesla na Sicílii, kde byl za přítomnosti františkánů inspirací pro svou další cestu.
V Assisi potkal Františka z Assisi a byl mu svěřen úkol kázat a učit bratry. Po krátkém pobytu v Forli a následně v Montepaolo byl Antonín poslán do Itálie, aby prokazoval své kazatelské nadání. Zpočátku ho někteří spolubratři nechtěli, ale díky jeho hlubokým poznatkům a vytrvalosti ho posléze František ustanovil učitelem pro menší bratry. Z Itálie putoval Antonín po celé severní Itálii a část Francie, kde kázal chudým i šlechticům a získal si pověst výjimečného kazatele.
Jeho kázání byla spojena s bohatou obrazotvorností a živou řečí; dokázal využívat paměť a Písmo svaté, často formuloval myšlenky srozumitelně pro široké publikum. V Rimini je spojována slavná událost, kdy ryby vypluly z moře, aby naslouchaly Antonínovu kázání; lidé se tehdy obrátili ke Kristu. V Padově potom jeho promluvy přilákaly dav, který často vyžadoval výslovný odkaz na chudobu, pokoru a spravedlivé jednání.
Antonín dával zvláštní důraz na spověď a na praktické aplikace evangelia; kázal proti bludům i proti kázání, které by mohlo vyvolat pýchu u kněží. Papež Řehoř IX. ho dokonce označil za archu Písma svatého. Po smrti Františka v roce 1226 se stal provinciálem severní Itálie a v následných létech cestoval, kazal a zakládal kláštery. Zvláště během postní doby v Padově (1230-1231) kázal denně a počet posluchačů dosahoval až třiceti tisíců lidí.
Svoje síly postupně vyčerpával a upadal do samoty Camposampieru, kde se modlil, studoval Písmo a prožil mystické okamžiky s Ježíškem v náručí dítěte. Dne 13. června 1231 Antonín zemřel ve věku pouhých 36 let. Jeho ostatky byly uloženy v Padově a na jejich místě vznikla slavná bazilika Il Santo, která se stala důležitým poutním místem. Ve Spoletu byl prohlášen svatým v roce 1232 papežem Řehořem IX. a v roce 1946 byl papežem Piem XII. prohlášen učitelem církve (Doctor Evangelicus).
Antonínova vlídnost k lidi, jeho obětavé hlásání evangelia a snaha o sociální spravedlnost z něj učinily vzor pro kazatele i pro lidi všech vrstev. Chléb svatého Antonína je připomínkou jeho sociální činnosti a almužny, které podporovaly chudé. Jeho kázání se dodnes uchovávají v různých formách a jeho učení v sobě spojuje hlásání Slova a žití skutků lásky.
Odkaz a uctívání v Čechách a na Moravě
V České republiky se Svatý Antonín stal oblíbeným poutním svatcem, zejména na Slovácku a jižní Moravě. Mezi významná poutní místa patří Blatnice pod Svatým Antonínkem (děkanát Veselí nad Moravou) a Dolní Kounice. Kromě toho jsou v Čechách chrámy a sochy věnované Svatému Antonínovi, například kostely v Liberci-Ruprechticích a v Praze-Holešovicích, či socha na Karlově mostě od Jana Oldřicha Mayera. Texty a modlitby k Svatému Antonínovi jsou v lidovém kultu zřetelným projevem jeho vlivu na rozvoj víry a komunitního života.
Jeho odkaz je vyjádřen také ve spojení s odkazy na ztracené věci - Jeho jméno je často spojováno s nalezením ztracených předmětů. Antonín byl a zůstává symbolem pokory, chrání se při hledání spravedlnosti a moudrosti a inspiruje k službě bližnímu, a to i v časech sociálních a politických zmatků.
- Životopisy a legendy ukazují Antonína jako mistra kazatelství a teologa františkánského řádu.
- Jeho kázání vedla ke změnám v Moravě, Pontu a Itálii, a z jeho slov vyrůstala etická a sociální reflexe.
- Zapamatování jeho zázraků a žití ve skrytosti podporují vzor pokory a duchovní disciplíny.