Kdo napsal Bibli? Tato otázka nás nejspíš zprvu zarazí, jelikož můžeme mít pocit, že je vyslovena s určitou záludností, s cílem vzbudit v nás pochybnosti o pravosti naší víry. Mnozí z nás by jistě bez váhání odpovědli, že autorem Bible je sám Bůh. Avšak každý, kdo je alespoň trochu znalý Písma, ví, že v něm figuruje vícero „autorů“ žijících v různých historických epochách a pocházejících snad ze všech pater tehdejších společností od pastevců až k samotným králům. Lidé byli zajisté při tvorbě Písma svatého důležití, přesto Bůh není žádným despotickým loutkovodičem, který by svým loutkám diktoval svou vůli, ale naopak milujícím a spravedlivým Otcem, který v každé generaci sděluje své dokonalé úmysly a plány vnitřně svobodným a věrným lidem, kteří jediní jsou schopni Jeho hlas zaslechnout.
Autorství Bible tedy v pravém slova smyslu náleží pouze Stvořiteli a Udržovateli veškeré reality. Přesně v tomto duchu se vyjadřují i všichni pozemští „pisatelé” Bible. Např. Ellen Whiteová, Bohem inspirovaná prorokyně z 19. století, vyjadřuje podobný pohled na inspiraci a autorství. Jak si ale máme takovou Boží inspiraci představit? Určitě ne jako nějaké „posednutí“, na které jsme zvyklí z moderních filmů a seriálů, kdy je dotyčná osoba násilně zbavena svobody a vedena jako loutka na provázcích. U biblických pisatelů se naopak Slovo Boží prolíná s jejich osobní zkušeností, úctou a láskou, kterou Hospodinu prokazovali nejen slovy, ale celým životem.
Proto v Bibli nalézáme i perspektivu typickou pro lidskou zkušenost. Z Písma jsou patrné rovněž osobnostní rozdíly jednotlivých „autorů“ i vlivy historických situací, v nichž se právě nacházeli. Prostřednictvím historických příběhů a očitých svědectví máme Jeho Slovo neustále k dispozici a vždy se k němu můžeme vrátit pro radu i útěchu. Prostřednictvím Bible k nám Bůh promlouvá lidským jazykem, kterému rozumíme, přesto je správné pochopení do značné míry podmíněno upřímností a čistotou našeho srdce, které má odrážet Boží dokonalý charakter, tj. abychom se skrze Písmo mohli učit a být vychováni v Kristově spravedlnosti.
Jak vznikají překlady a proč se liší kánony
V této souvislosti nesmíme zapomenout na věčně platný morální Zákon - Desatero, které nebylo zjeveno jako myšlenka, ale fyzicky dáno v podobě dvou kamenných desek Mojžíšovi na hoře Sinaj. Nejen to nás vede k otázce, jak je možné, že se jednotlivé překlady Bible liší, a dokonce i takzvané Biblické kánony. Do katolické Bible byly v 16. století přidány tzv. Apokryfy, které jsou sice podepsány jmény některých velkých proroků a apoštolů, avšak jejich jména si praví autoři jen vypůjčili, aby svému dílu dodali na důvěryhodnosti. Jedná se o novější texty pocházející z období 2. století po Kristu, jež zachycují spíše lidový pohled na křesťanství v daném období. Knihy nejsou přímo inspirovány Božím duchem, jsou tedy lidským autorským dílem v pravém slova smyslu.
Kdo ale rozhoduje o tom, co do Bible patří, a co už ne? Např. v katolické praxi se během dlouhých staletí zformovala silná tradice, která, v době svého největšího rozmachu, začala původním biblickým textům postupně ubírat na Boží autoritě. Stejně tak není správné se domnívat, že církevní tradice může někomu Boží autoritu naopak přisoudit. Písmo má vždy autoritu samo o sobě jakožto Slovo Boží a na člověku je, aby Jej zachovali. V reakci na povýšení lidské tradice nad Boží Zákon se v 16. století vytvořila tzv. Reformační epochální pohyby, které kladly důraz na primát Písma.
Praktické důsledky a současné otázky víry
Nejvíce nejasností totiž přinášejí rozdíly v moderních překladech. Původně hebrejské texty byly přeloženy do řečtiny, ty zas do latiny a poté do mnoha národních jazyků. A i v současnosti vznikají nové, modernější překlady s cílem přiblížit původní texty dnešnímu čtenáři. Přestože se překladatelé snaží zachovat původní význam, vždy se nutně dopouští určitého - místně a historicky podmíněného - výkladu. Přemýšlení nad biblickými, náboženskými a církevními otázkami je tedy důležité. Pomáhá nám to utřídit si myšlenky, možná i získat větší jistotu při rozhovorech s nevěřícími. Primárně by se ovšem Bible neměla pro věřícího stát předmětem jazykových rozborů, ale prostředníkem, kterým k nám hovoří sám Bůh.
Ale co je Jeho hlavním poselstvím? Případ Päivi Räsänenové ukazuje, že i Nový zákon, který evropská kultura pokládá za zdroj humanity, může v rukou fundamentalistů sloužit k podněcování nenávisti. Ve Finsku probíhá soudní proces, v němž je obžalována Päivi Räsänenová, manželka pastora finské luterské církve a od roku 1995 poslankyně norského parlamentu za křesťansko-demokratickou parlamentní skupinu. Má to být první takový případ na světě nebo aspoň v demokratických státech. Je totiž souzena za to, že citovala Bibli. Helsinský okresní soud v březnu 2022 obvinění proti ní zamítl. Státní zástupce se však odvolal a případ pokračuje. Rozhodnutí odvolacího soudu má padnout do konce listopadu. K činu, za který je obžalována, mělo dojít v roce 2019. Zeptala se veřejně vedení své církve, jak může podporovat Pride, průvod hrdosti. Jeví se jí totiž, že se jako „hrdost“ vyzdvihuje něco, co Bible označuje za „hřích“ a „hanbu“.
Delikt, za nějž je Räsänenová souzena, se ve Finsku označuje jako agitace proti menšinové skupině. Patří ke kapitole Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti a lze za něj uložit trest do dvou let. Státní zástupce pro ni požaduje zákaz šíření publikací a zaplacení pokuty ve výši několika tisíc eur. Představme si, že by někdo na sociálních sítích zveřejnil takovou výzvu: „Teď tedy jdi a napadni Amalekovce.“ Nějaká státní instance by to mohla vyhodnotit jako podněcování k trestnému činu. Konkrétně z 1. V Bibli je dost násilných textů. V Žalmu 137, ve verších 8 a 9 čteme: „Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.“
V této souvislosti je často diskutováno, zda lze citáty z Bible použít k obhajobě či ospravedlnění činů v moderní společnosti. Např. v diskusích o etice bývá kladen důraz na Heinzův dilema a různé etické rámce: deontologický, důsledkový, etika ctností a etika vztahů. Každý z těchto přístupů nabízí jiný pohled - a žádný z nich nechce relativizovat krádež nebo hřích. U etiky a víry tedy hraje klíčovou roli kontext a konkrétní životní příběh.
Z pastorační praxe vyplývá, že Bible má obecně jasné odpovědi na mnoho etických otázek, ale důležité je porozumět kontextu. Moje odpověď bývá jednoduchá - v obecném smyslu má Bible na většinu těchto otázek odpověď. Jenže klíčové je slovo „obecně“. Potřebujeme znát konkrétní životní příběh toho, kdo se ptá. Bez kontextu jsou i dobře míněné rady často prázdné. Učím se naslouchat - Bohu i příběhům, které psal život.
Různorodost názorů na Bibli a osobní dojmy
David Novák je kazatel, teolog a publicista. V současné době vede sbor na Praze 13 a je předsedou Rady Církve Bratrské. Vyučuje různé předměty související s filozofií. Názory na literární hodnotu Bible jsou různorodé: některé kapitoly mohou být vnímány archaicky, jiné oslovují poetikou a obrazností. Přečtěte si to, a než si vytvoříte názor, snažte se tomu porozumět nebo si o tom něco prostudovat. Bible není kniha, je to nevyčerpatelná studnice duchovního života.
Někteří čtenáři vidí Bibli jako kroniku židovského národa a svědectví o hlavních událostech a osobnostech, které utvářely naši kulturu. Jiní zmiňují, že některé části jsou skutečné historické záznamy, jiné spíše mýtus či obraznost. Zřejmě není možné odpovědět jednoznačně na otázku, co z Bible je historická fakta a co symbolika; klíčové je bdíti nad tím, jak text působí na život lidí a jak formuje jejich víru.
