Duch Svatý není neurčitá duchovní energie, projev božské moci, ale Boží osoba. Když sv. Augustin vysvětluje vztahy mezi osobami v této Trojici, říká o Duchu svatém: “Duch svatý je láska mezi Otcem a Synem”. Duch Svatý je zároveň darem, poutem lásky i Láskou - Osobou. Je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Tak jako se Bůh neuzavírá ve své lásce sám do sebe, ale touží zahrnout svou láskou každého člověka, tak si nenechává pro sebe ani Ducha svatého.
Vylévá ho na nás, dává nám tento úžasný dar a v něm sám sebe. “Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem."(1Kor 12,13) (viz. Ten, kterého Otec „poslal nám do srdce, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neod-dělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu.
Když se však víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Otec posílá Syna, a když posílá Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, v němž se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neod-dělitelní. Objevuje se Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje. „Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11).
Podstata a působení Ducha svatého
Ačkoli jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, sám sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe.
Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření a který kdysi „mluvil skrze proroky“, bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich, aby je naučil všemu a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13).
Duch svatý je tak zjeven jako další božská osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci. Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci. Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení zjevuje plně tajemství Nejsvětější Trojice.
V den letnic (čtyřicet dnů po Velikonocích) se naplňuje to, co Ježíš slíbil po svém zmrtvýchvstání apoštolům: přichází Duch svatý. Ten se projeví, je dán a sdělen jako božská osoba: Ježíš Kristus ze své plnosti štědře vylévá Ducha. V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice. Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: ve víře se již podílí na společenství Nejsvětější Trojice.
Člověk jako duchovní bytost a jeho spojení s Duchem
II. Člověk je duch/duše v těle. Duch Svatý je duch, je duchovní podstaty, je neviditelný, nehmatatelný, nemá tělo. Jak tedy můžeme vědět, že jsme Ducha Svatého přijali? Věříme skrze víru - uvěřili jsme v Pána Ježíše Krista a spoléháme se na jeho Slovo. A jeho Slovo nám říká, že když věříme v Krista, byli jsme zapečetěni Duchem, byli jsme jím pokřtěni, resp. ponořeni do těla Kristova, takže patříme Kristu, že v nás Duch svatý přebývá.
Jako duchovně mrtví kvůli hříchu jsme byli probuzeni Duchem svatým, aby jsme mohli poznat Otce i Syna. Znovuzrození z Ducha svatého je nutné pro vstup do Božího království (Jan 3,5). Člověk je tedy jednota ducha a těla: Bůh stvořil člověka jako duchovní bytost, která má tělo, a oboje patří dohromady k plnému lidství (Ř 12,1-2; 2K 4,16).
Vztah člověka s Duchem svatým není jen teologická abstrakce; Duch svatý žije v nás, vede nás, proměňuje nás do podoby Ježíše Krista a připravuje nás na setkání s ním. Náš vnitřní člověk se obnovuje a Duch svatý nás spojuje s Božím lidem a s Tělem Kristovým.
Duch svatý přebývá ve svatých a v církvi
Duch svatý přebývá v životech křesťanů a podle Ježíše s nimi bude navždy (Jan 14,16). Není to však jen osobní příčinou, ale prostředkem, skrze který Bůh jedná v globálním plánu spásy: svědčí o Kristu, oslavuje Krále, obdarovává k službě Kristu a budování církve, proměňuje nás do podoby Pána Ježíše a připravuje svatou Nevěstu pro Ženicha.
Jako vítr, jehož pohyb nevidíme, ale jeho působení cítíme a vidíme jeho důsledky, tak i Duch svatý působí v nás: “Všechno, co má Otec, jest mé” (Jan 16,15). Duch svatý je tedy Božím darem, který vyučuje, posvěcuje a osvětluje naši víru.
V tomto smyslu je Písmo jasné: Duch svatý není pouhá energie; je to Boží Osoba, která působí v historii spásy od počátku až do naplnění času. Když v Janově evangeliu Ježíš říká: „Až přijde Přímlivec, uvede vás do veškeré pravdy“, rozšiřuje se naše porozumění: Duch pravdy bude mluvit to, co uslyší od Otce a zvěstovat nám to, co má přijít.
Symboly a obrazy Ducha
- Voda - znamení křtu a nového zrození v Duchu svatém (Mk 1,8; J 3,5).
- Pomazání - znamení pomazání Duchem svatým, Krista jako Pomazaného (Mt 3,16-17; Lk 4,18).
- Oheň - proměňující síla a působení Ducha svatého (Sk 2,3-4; Lk 12,49).
- Holubice - symbol sestoupení Ducha na Ježíše při křtu (Mt 3,16; Lk 3,22).
- Pečeť - znamení Božího závazku a přijetí (Ef 1,13; 2 Kor 1,22).
V kontextu Teologie Trojice Duch Svatý je tedy Božím Láskyplným Dechem, který spojuje Otce a Syna a skrze který Bůh dává lidem nový život a společenství ve Trojici.
